41: Krok o zlomkrk

Obrázek uživatele Owes
Kapitola: 

Jen co se vrátil ke svým náročným povinnostem v Bradavicích, zalitoval Severus, že léto plné slunce, radostných okamžiků, bláznivých myšlenek a naděje skončilo. Než se dostal do soukromých komnat, musel řešit tři kázeňské přestupky, jednu ztracenou prvňačku, jedny zničené učebnice chudáka ze třetího ročníku, jemuž Protiva ukradl kufr a nalil do něj kbelík inkoustu, a zvracející Levanduli Brownovou, která v sobě neudržela hromady jídla spořádané během hostiny a vrhla je rovnou na podlahu Vstupní síně. Trefila při tom kozačky Bellatrix Lestrangeové, jež v hale vykonávala dozor, takže ji jen o vlásek minul krutý trest.
„Slečna Brownová to zcela jistě neudělala schválně, a proto je absurdní, abys ji trestala.“
Snape líně mávl hůlkou a vyčistil Bellatrix boty tak, že se leskly jako psí kule.
„Problém vyřešen. Můžeš pokračovat v dozorování. A vy si jděte lehnout, Brownová. Pokud by vaše nevolnost přetrvávala, vyhledejte madam Pomfreyovou.“
Levandule, zelená jak sedma, vykročila k mramorovému schodišti, vděčně se opírajíc o svou nejlepší kamarádku Parvati.
„Určitě bylo něco v těch sirupových košíčcích,“ zaslechl ji ještě, jak si stěžuje, a přemýšlel, jestli už někdy zažil někoho, kdo by se pozvracel z bradavické zahajovací tabule. Vzpomněl si jen na jeden incident z předchozího roku, kdy o halloweenské noci vyzkoušeli Fred a George Weasleyovi své dávivé dortíčky na polovině zmijozelské koleje, když je zaměnili za pudinkové řezy. Z nakyslého pachu zvratků, který na několik desítek minut zamořil Velkou síň, se tehdy poblinkali i někteří jiní žáci a Aurora Sinistrová, poněvadž byla nucena jít situaci řešit. (Tahle příhoda se řadí mezi ty, ze kterých je Severusovi taky tak trochu špatně a které Sirius vytahuje pokaždé, když se chce královsky pobavit.)
Následující ráno, po rozdání rozvrhů a krátké přípravě na první hodinu, Severus na prahu své učebny spatřil madam Pomfreyovou. A její přítomnost ho poněkud zaskočila.
„Poppy? Co vás sem přivádí? Snad jste nebyla pověřena inspekcí bezpečnosti výuky lektvarů?“
„Ne. Ale raději to neříkej příliš nahlas, nebo se té blbosti někdo chytí. Přišla jsem kvůli slečně Brownové.“
„Ano?“ zamračil se Snape.
„Dnes před snídání mě navštívila na ošetřovně a stěžovala si na nevolnost a pocit závratě.“
„Takže jí spánek nepomohl.“
„Zjevně ne. A obávám se, že ani nemohl. Ta dívka je totiž v jiném stavu.“
„CO?“
„Druhý měsíc. Přednesla jsem jí možnosti, které má, seznámila ji s riziky a důsledky jejího rozhodnutí, a -“
„Ona si vybrala co?“
„Že si dítě ponechá. Proto jsem tady. Jinak bych tě snad ani neobtěžovala, vím, že toho máš hodně.“
Severus se složil na katedru a zabořil hlavu do zkřížených paží. Jeho táhlý povzdech zněl tlumeně a zoufale.
„Individuální výukový plán. To znamená promluvit o tom ve sborovně. A informovat rodiče. Ještěže se to prokazatelně stalo mimo školu. Dovedu si představit, jak by to chtěli řešit se školní radou. A propos, otec je známý?“
„Pan Weasley.“
„Který?“
„Ronald.“
„Tak tím se mnohé vysvětluje. Bože, to je pitomec.“
Poppy udiveně pozvedla obočí.
„Takovou reflexi bych od muže nečekala.“
„To bude tím, že jsem taky pitomec.“
„Teď ti asi úplně nerozumím...“
„To nevadí. Promluvím s oběma. Díky, Poppy.“

Ani následující měsíc nebyl k Severusovi příliš shovívavý. Téměř každé jeho posezení v Siriusově kabinetu bylo po několika minutách přerušeno žákem či profesorem, který potřeboval něco vyřešit, něco zařídit nebo se na něco zeptat.
„Možná budu znít neomaleně, ale to jsem tu vážně jediný, komu to můžete hodit na hrb?“ promluvil k profesorce Prýtové, která si pro něj přišla, aby jí pomohl urovnat spor mezi profesorem Moodym a Bellatrix Lestrangeovou.
„Brumbál tu není a vy jste – nemýlím-li se – jeho zástupce,“ pravila Prýtová odměřeně a očima naznačila k otevřeným dveřím na chodbu, odkud se ozýval pronikavý hlas Bellatrix současně s Alastorovým hromový basem.
Snape si promnul kořen nosu a velmi neochotně vstal.
„Pevný nervy, kamaráde,“ popřál mu soustrastně Black a hodil po něm čokoládovou pralinku.
Severus ji chytil za letu, okamžitě ji rozbalil a než došel na místo incidentu, pečlivě ji rozkousal a spolkl. Ne že by to zcela dokonale pomohlo.
„Tak co je to tady za kravál? Chci slyšet důvod, proč hulákáte na celý hrad a děláte studentům divadlo. A opovažte se mluvit jeden přes druhého. Začne Bellatrix.“
„Moody si myslí, že když odsloužil třicet let jako bystrozor, tak ho to opravňuje, aby mě šmíroval! Mám toho dost! Včera vtrhnul do mé koupelny pod záminkou, že honí uprchlého polovida. Dnes za mnou vlezl do sklepení a sledoval mě až ke zmijozelské společenské místnosti. Dovnitř se samozřejmě nedostal, a tak na mě čekal venku, aby mě mohl vyslýchat, co jsem tam byla řešit a proč.“
„A co jsi tam byla řešit?“
„Co je ti do toho?!“ zaryčela Bellatrix, až jí oči povystoupily z důlků. „Jsem žákyní Zmijozelu! Mám oprávnění vstupovat do jeho společenské místnosti!“
„To nevyvracím. Nicméně to není úplně standardní situace. Vyvstává tedy otázka, za jakým naléhavým účelem jsi tam musela vstoupit, že sis neopatřila formální svolení ředitelky koleje.“
„Já žádné FORMÁLNÍ svolení nepotřebuju sakra! Já jsem bradavická supervizorka!“
„A jako taková bys měla jít příkladem, nemyslíš?“ nadhodil Severus hlasem sladkým jako karamel. „Ctít tradice... respektovat autority...“
Bellatrix zmlkla. Jen ho propalovala divokýma, planoucíma očima.
„Dobře, nebudeme to rozmazávat,“ nabídl Snape smířlivě. „Uzavřeme to tak, že v profesoru Moodym tvé nestandardní chování vzbudilo přirozenou zvědavost, kterou mu vzhledem k jeho dlouholeté kariéře bystrozora můžeme prominout.“
„A co ta včerejší koupelna?!“
Severus se otočil k Alastorovi a přísně se na něj zamračil.
„Profesore Moody, pokud nedokážete držet na uzdě svou náklonnost ke členkám učitelského sboru a hodláte je takto nevybíravým způsobem obtěžovat, budu nucen nechat vás odsud vyhodit za harašení. To znamená paragraf 57. Rozuměl jste mi?“
„Ano, pane ře- profesore Snape,“ přikývl rázně Moody a dalo mu obrovskou práci zadusit v sobě smích.
„Čili váš konflikt považuji za vyřešený a odteď tu bude klid. Nebo vás nechám vyhodit oba dva!“
Otočil se na patě a zamířil zpět do Blackova kabinetu. Tentokrát už ho od té skleničky nikdo nevystrnadí... I kdyby...
„Pane profesore!“
To zvolání se nejprve pokusil ignorovat. Mohlo patřit kterémukoliv z učitelů. Vůbec nemuseli žádat zrovna jeho pozornost. Kráčel dál. Zabočil za roh a nepatrně zrychlil.
„Profesore Snape!“
Tohle už přehlížet nemohl. Tedy, mohl, avšak z pozice, jakou zastával v nepřítomnosti Brumbála, by to bylo krajně neprofesionální. Navíc, ten žák byl...
„Ano, Longbottome? Copak se stalo?“
„Harry se porval s Malfoyem! Můžete prosím...?“
Snape zaskřípal zuby a pospíšil si do Vstupní síně, kde nalezl zmíněné chlapce přešlapovat v kalužích krve. Potter měl zjevně navrch, protože vyvázl pouze s přeraženým nosem, zatímco Malfoy přišel o přední zuby, krev mu tekla z rozseknutého obočí a natrženého ucha. Hábity obou byly samá díra. Kolem stáli čumilové ze všech kolejí a dokud nepřišel Snape, vzrušeně to mezi nimi šumělo. Teď jako na povel ztichli a prostě jen okouněli.
„To jste všichni samým rozrušením zapomněli čisticí kouzlo? Ukliďte ten bordel!“ vyštěkl na studenty čtvrtých a pátých ročníků. „A vy dva se mnou. Hned!“
Poslušně vyšlapali dvě stovky schodů a ve Snapeově pracovně úlevně klesli do nabídnutých židlí. Snape třikrát mávl hůlkou. Prvním kouzlem Malfoyovi zacelil ránu na obočí, druhým mu zhojil natržený ušní lalůček a třetím spravil Harrymu zlomený nos.
„Tisíceré díky,“ zamumlal Harry a sklopil zrak.
„Ohe mě těch híků jen půhka,“ pravil Malfoy nadutě, což vzhledem k jeho neschopnosti vyslovovat některé souhlásky působilo poněkud komicky. „Ho moje huby?“
„Nejsem specialista na dentální péči. Jak ostatně vidno na mém vlastní chrupu. Zajděte si pak za madam Pomfreyovou. A teď k věci – to, že jste na půdě vážené kouzelnické školy zvolili tak primitivní způsob řešení problému, jakým je pěstní boj, považuji za nevýslovně ostudné.“
„Kouzlení mimo výuku máme přece zakázané,“ namítl Harry.
„To sice ano,“ souhlasil Severus. „Ale oba jste členy Soubojnického klubu.“
„Khehý byh hohi hhuhen,“ připomněl Draco.
„Ano, byl zrušen. To ovšem neznamená, že se nedá kouzelnický souboj legálně uskutečnit. Dokonce k tomu hovoří školní řád. Pravidlo 37, odstavec 3: Jestliže je dotyčný řádně vyzván a výzva řádně přijata, ředitel školy či ředitel koleje, k níž je vyzývající žák příslušen, vytvoří podmínky pro konání souboje tak, aby vyhovovaly bezpečnosti všech zúčastněných stran. Odstavec 4: Ředitel školy či příslušné koleje zajistí konání souboje bez zbytečných odkladů. Nemuseli jste mě ani žádat, stačilo mi to prostě hodit na krk. Ale chápu, že nechat ze sebe stříkat krev před obecenstvem je v určitých chvílích uspokojující. Doufám, že jste si svých pět minut slávy užili, poněvadž za ně zaplatíte měsíčním školním trestem spočívajícím v opisování kompletního znění školního řádu. Švabachem,“ dodal, jakmile postřehl úlevný výraz na Harryho tváři. „Oba rovněž přicházíte o 50 bodů. A jestliže se to ještě někdy bude opakovat, vyletíte odsud rychlostí Kulového blesku. Je to jasné?“
Chlapci přikývli. Dokonce i Draco se nyní tvářil zahanbeně.
„O vašem chování budu informovat profesorku Sinistrovou, pane Malfoyi. Můžete jít. Vy tu zůstaňte, Pottere.“
Draco se vyloudal na chodbu a Harry konečně vzhlédl. Bylo mu skutečně trapně.
„Kdo si začal?“ zajímalo Severuse. „A pověz mi pravdu.“
„Já,“ přiznal Harry schlíple.
„Důvod?“
„Lenka Láskorádová.“
Snape protočil oči. Opravdu už se potřeboval něčeho napít.
„Že se vůbec ptám. Vždycky je v tom ženská.“
„No, tentokrát ta ženská aspoň není v tom.“
„Bod pro tebe,“ ušklíbl se Severus. „Nikoli však do kolejních hodin. Takže co bylo s Lenkou Láskorádovou? Malfoy se jí posmíval, zatímco ty jsi ji bránil?“
„Ale ne,“ zahučel Harry rozmrzele. „Chtěl jsem ji pozvat na víkendovou návštěvu Prasinek, jenomže ji pozval Draco.“
„Hmm. Rozumím. To je...“ Snape si odkašlal. „...nepříjemné.“
„Nepříjemné říkáš?“ Potter vztekle zaťal pěst, na níž ještě stále ulpívaly zbytky Malfoyovy krve.
„Odpusť, špatně jsem se vyjádřil. Je to k nasrání. Umím si představit, jak se cítíš.“
„Vážně?“ zapochyboval Harry, ruku sevřenou v pěst měl položenou na opěrce židle a vůbec si neuvědomoval, že mu pomalu začíná modrat.
„Zcela určitě,“ potvrdil Severus. „Totéž udělal tvůj táta, když nám bylo sedmnáct. Nikdy na ten pocit vzteku k zadušení nezapomenu. Mimochodem, povol tu dlaň, nebo ti odumřou prsty.“
Harry sebou trhnul při pohledu na křečovitě zatnutou pěst a okamžitě ji rozevřel.
„Můj táta ti někoho přebral, když jste chodili do školy?“
„Ano. Tvoji mámu.“
„Co?! To snad – ty jsi měl rád moji mámu?“
„Mám ji rád pořád. Vždycky ji budu mít rád.“
„Takže jste spolu... chodili?“
„Zníš, jako by ti bylo zatěžko tomu uvěřit...“
„Promiň, já to tak nemyslím. Prostě mi připadalo, že jste jako bratr a sestra. Víš přece, jak jsem půlku dětství žil v přesvědčení, že jsi můj strýček.“
„V pořádku, přesně to je důvod, proč to tvému tátovi nakonec vyšlo a mně ne. Chemie hraje ve vztazích zásadní roli. Může se nám to zdát kruté a nespravedlivé, ale je to tak.“
„Myslel jsem, že mezi námi nějaká chemie je. Mezi mnou a Lenkou. Ale ona to tak možná nevnímá. Anebo k Dracovi cítí ještě něco víc než ke mně.“
„Co kdybys chvíli počkal, jak to celé dopadne? Třeba to nakonec nebude tak vážné, jak to vypadá. A do té doby zkus prosím udržet chladnou hlavu. Tím, že někoho zmlátíš, dojem neuděláš a mně tím akorát přiděláš práci.“
„Já se vynasnažím,“ slíbil Harry kajícně. „Omlouvám se. A děkuju.“
Mám tě rád, chtělo se mu dodat, než si uvědomil, že tohle si chlapi přece neříkají...

„Já tě žeru, Snape,“ zaznělo z úst Alastora Moodyho, když se potkali u Siriuse v kabinetu, kam si profesor OPČM odskočil na krátkou návštěvu. (Rozuměj, byl Blackovi odvyprávět, jak jeho kamarád Severus setřel Lestrangeovou jako – no, raději nebudeme profesora Moodyho citovat.) „Jsi na svým místě, chlapče. Dávám tomu ještě pár let a řekl bych, že to tu můžeš po Albusovi převzít.“
Kdyby to bylo aspoň těch pár let, pomyslel si Severus hořce.
„Přestaň se řehtat a nalij mi taky,“ obrátil se na Siriuse.
„Už se na tom pracuje,“ uklidňoval ho Black a během svých slov odléval z broušené karafy do nahřáté sklenice poctivou dávku zlatavé brandy. „Jedna dvojitá pro budoucího pana ředitele.“
„Nech si ty srandičky. A ty taky, Alastore. Provokovat Bellatrix se nevyplácí. Ona je skutečně nebezpečná.“
„Nepoučuj mě o tom, kdo je a kdo není nebezpečnej,“ zabručel Moody. „Zrovna ty, kterej vytáčel Umbridgeovou doběla, mi budeš vykládat, na koho si mám dávat bacha! Pche!“
„Jak to jen říct,“ zamyslel se předstíraně Severus. „Byl jsem mladý a hloupý. Ty naproti tomu už jsi ve věku, kdy bys měl vědět, jak se chovat k někomu, kdo drží v rukou tvůj osud.“
„Houby s octem nakyselo! Můj osud nikdo nedrží ve svých rukách! Byl napsanej dávno předtím, než jsem se narodil, takže nějaká vyšinutá sektářka mi může políbit řiť. Na to, co se mnou bude, nemá nejmenší vliv. Nit mýho života nepředla. A jestli ji přetrhne, nebude to rozhodně její zásluha, nýbrž výsada. S tím se ale budeme muset smířit.“
„Netušil jsem, že jsi takový fatalista.“
„Já zase netušil, že si hraješ s panenkama.“
Snape se zaškaredil.
„Kdo žvanil? On?“ ukázal na Blacka.
„Nikdo žvanit nemusel,“ ujistil ho Moody. „Vidím, co vidím.“
„Tak do toho hlavně nestrkej nos,“ varoval ho Snape chladně. „A přestaň sledovat Bellatrix až do sprchy.“
„Ten polovid opravdu utekl a namířil si to přímo do jejích komnat. Hagrid byl u toho, může ti to potvrdit. A do tvých milostných aférek nos nestrkám, neboj. Je mi jasný, že bych o něj taky mohl přijít.“
„Správně. Velmi správně, Alastore.“
„Dám ti jenom jednu malou radu, Snape. Zkus nepřijít o hlavu.“

V předvečer Všech svatých, když se zrovna vracel z večerního posezení U Prasečí hlavy, zaskočila ho v tmavé uličce skupina sedmi postav v černých kápích. Ani jednu nebylo možné identifikovat, neboť jim zpod plášťů nekoukal ani milimetr kůže. Na jejich formaci se však jasně odrážel úmysl, s nímž se tu objevily.
Když mu zastoupily cestu a obklíčily ho, Severus rezignovaně vzdychnul.
„Má cenu klást vám odpor?“
Jedna z postav pomalu zakroutila hlavou.
Snape stejně pomalým pohybem zdvihl nad hlavu prázdné ruce.
„V tom případě prosím splňte svou povinnost.“
Dva členové skupiny ho překvapivě jemně uchopili v nadloktí. Třetí mávl paží a celé komando se přemístilo.
V sychravém nočním vzduchu uprostřed Prasinek po nich zůstal jen zvířený prach a důlky ve štěrku tam, kde se otočili na místě.
Harry Potter se s křikem probudil.

Závěrečná poznámka: 

...do cíle zbývá 9 kroků...

Komentáře

Obrázek uživatele Arenga

uf, ten závěr teda je!
ale jinak samozřejmě skvělé (ten závěr taky, ale z toho mrazí) - moc se li líbí ten švih a vtip, který to má
a taky jsem ráda, že jsi poodhalil i jiné alternativní vztahy /a Ron zjevně nezůstane na ocet ;-) /

-A A +A