42: Krok od smrti

Obrázek uživatele Owes
Úvodní poznámka: 

Upozornění: násilí, vulgarismy

Přístupnost: 15+

Kapitola: 

Po chvatném přemístění na něj kdosi seslal zatemňující kletbu. Zřejmě neměl vědět, kam jej unesli. K jejich smůle však Severus nepotřeboval zrak, aby se dokázal zorientovat. Podle způsobu provedení celé akce usuzoval na Yaxleyho práci a podle čichových vjemů si byl zcela jistý, že se ocitl na Ministerstvu kouzel, konkrétně někde v jeho hlubokých podzemních útrobách. Byl tu cítit vlhký kámen, plíseň, rez a petrolej z hořících pochodní.
Vstrčili ho do dveří, které zvukem připomínaly těžká železná vrata, a usadili ho na velmi nepohodlnou židli s notně rozškrábanými loketními opěrkami. Křeslo, které už nejspíš zažilo hodně hrubých výslechů.
Dlouhou dobu bylo ticho a nic se nedělo. Zavírání dveří nezaznělo, takže zůstávaly dokořán, zřejmě se na někoho čekalo.
Severus vnímal přítomnost čtyř osob, které od sebe odlišoval tělesný pach a ve dvou případech parfém, jenž ho měl překrýt. Jedna osoba mu prokazatelně stála za hlavou, neboť její odér cítil nejpronikavěji. Kyselost potu a zvětralý alkohol.
„Jsme připraveni?“ ozvalo se ode dveří. Ženský hlas vysoké frekvence, který by poznal i hluchý, protože v něm bylo něco nelidsky trýznivého, co se vám zařízlo do mozku razancí diamantové pily.
„Ano, madam. Čekáme už jen na pana vedoucího.“
„Už ho někdo volal?“
„Ano, madam.“
„Dobrá.“ V jejím hlase hebce proznívala spokojenost. Trochu se to podobalo kočičímu předení. „Než přijde, spoutejte ho. Nechceme, aby nám z té židle spadnul. Ale udělejte to bez kouzel. Pan vedoucí má rád tělo vláčné.“
Chystala se k odchodu. Úplně ji viděl, jak se energicky otáčí zády a zvedá nos nahoru.
„Dolores?“ zavolal na ni.
Umbridgeová se zcela určitě zastavila a ohlédla. Její hlas se ozýval směrem k němu.
„Ano, Severusi?“
„Ví o tom nejvyšší?“
„Co uši neslyší a oči nevidí, to srdce nebolí.“
„Takže vzpoura?“
„Spravedlnost, Severusi. Slíbila jsem vám ji.“
Snape už se na víc neptal. Pochyboval, že by s ním Ubridgeová ztratila nějaké další slovo.
Někdo mu přivázal zápěstí k opěrkám a kotníky k nohám židle. Někdo jiný mu pak prošacoval kapsy hábitu a nalezené předměty vyskládal na desku stolu. Alespoň to tak znělo.
Zanedlouho se dostavil „pan vedoucí“. Severusovo tušení se ukázalo být pravdivé. Yaxleyho neomylně poznával podle způsobu chůze i podle vlezlého parfému.
„Zdravím tě, Corbane,“ oslovil ho jako první. Zaprvé proto, aby mu sebral vítr z plachet, a zadruhé proto, že ho tak v očích ostatních připravil o dojem nadřazenosti. „Dolores naznačila něco o tom, že se má jít Gellert Grindelwald bodnout.“
Yaxley nezareagoval. Nepromluvil, nepohnul se. To Severus nepředvídal. ¨ Ticho bylo dlouhé, krajně nepříjemné a také znepokojivé.
„Ty se mnou nemluvíš?“
„Teď nebudeme mluvit, Severusi.“
Bolest přišla stejně nečekaně jako únosci. Na rozdíl od nich si však rozhodně nebrala servítky. Zakousla se do něj tak prudce, až mu vyrazila dech. Když po pouhých několika vteřinách ustala, Severus namáhavě hledal slova. Chtěl s Yaxleym mluvit. Potřeboval ho zaměstnat. Potřeboval aspoň pár minut zhluboka dýchat.
„Tohle... od tebe fakt... nebylo hezké. Kletby, které se nepromíjejí... to přece není tvůj styl. Ty jsi... vždycky dokázal vymyslet... originální způsob mučení. Co kdybys to... zkusil ještě jednou a lépe? No tak! Cruciatus je tak ubohý na člověka tvojí nápaditosti a důmyslnosti!“
„Ššš... Nebudeme mluvit, Severusi.“
Bolest udeřila podruhé. Její intenzita nevzrostla, ale doba trvání se lehce prodloužila. Když zmizela, Snape si uvědomil, že tohle není běžný Cruciatus. Kouzlo umocněné Yaxleyho ledovou nenávistí ho probodávalo skrz naskrz neviditelnými hřeby a do toho kvílelo uvnitř jeho hlavy jako lodní siréna. Ještě dvě takovéhle kletby a hranice únosnosti bude prolomena. Ještě dvě takové a pokusí se zabít. Lhostejno jak. Třeba tím, že se s židlí převrátí dozadu a roztluče si hlavu o dlažbu.
Yaxley jako by jeho myšlenku zachytil, anebo prostě dobře věděl, jak jeho Cruciatus působí, poněvadž ho seslal už jen jednou. I to ale stačilo, aby Severus dočista zapomněl, kde je, co tam dělá a proč. Cítil, jak mu z nosu teče něco teplého a přes horní ret to odkapává do vousů. Cítil, jak jeho tělo pomalu opouští křeč a jak mu trnou zuby. Nejhorší ovšem byl ten ponižující pocit, kdy zjistil, že se poprvé v životě bolestí počůral.

Harrymu trvalo několik minut, než byl schopen vstát a obléknout se. Když se vykrádal z ložnice, jeho spolužáci tvrdě spali, přemoženi halloweenskou hostinou a dlouhým vyprávěním strašidelných historek. Jakmile se bezpečně dostal skrz portrét Buclaté dámy, vyrazil tryskem k Brumbálově pracovně. Ani ho nenapadlo zdržovat se zjišťováním, jestli Severus opravdu zmizel nebo jen nerušeně dřímá ve svých komnatách. Harry věděl, že na hradě není. Tušil, kde je. Přestože to místo nebylo součástí jeho vidění.
Prudce zabrzdil před chrličem střežícím Brumbálovu pracovnu a sdělil mu aktuální heslo. Ředitel mu ho předal na začátku školního roku jakožto prefektovi a instruoval ho, aby jej neváhal použít v jakékoli krizové situaci. Harry si byl docela jistý, že tohle krize je, a upřímně doufal, že je Brumbál u sebe. Že si třeba taky nevyrazil na skleničku do Prasinek.
„Ano? Vstupte,“ vyzval ho známý hlas a Harry bez meškání vpadl dovnitř.
„Pane profesore, omlouvám se, ale je to naléhavé. Jde o Severuse. Totiž profesora Snapea. On je... On byl... Oni ho unesli.“
Brumbál se zatvářil velmi ustaraně. Ani Harrymu nenabídl, aby se posadil. Naopak sám vstal a obešel stůl až k němu.
„Měl jsi vidění?“
„Ano. Během spánku.“
„Jak je to dlouho?“
„Asi dvacet minut.“
Brumbálův výraz byl čím dál zachmuřenější.
„Viděl jsi, kdo ho unesl?“
„Ano. Teda ne. Abyste rozuměl, měli černé pláště s kápěmi. Nebylo z nich vidět vůbec nic. Spočítal jsem jich šest. Nebo sedm.“
„Nikoho z nich jsi nepoznal? Nemohlo to být Bratrstvo?“
„To si nemyslím, pane,“ zavrtěl Harry energicky hlavou. „Členové Bratrstva přece nosí prsten. Takový, co by byl postřehnutelný i pod koženou rukavicí. Tihle žádný prsten neměli. Řekl bych... Myslím, že vím, kdo za tím stojí.“
„Myslíš, nebo to víš, Harry?“
„Vím to. Je to někdo z Ministerstva, pane.“
V tu chvíli na dveře Brumbálovy pracovny zaklepal někdo další, což bylo ve dvě ráno poněkud nečekané. Brumbál s lehkým překvapením pozval příchozího dál.
Dovnitř opatrně nakoukla Hermiona. Když v místnosti zaznamenala Harryho, vypadala, že se jí ulevilo. V obličeji však byla nepřirozeně bledá a zpocená, její vlasy připomínaly hnízdo volavek.
„Pane řediteli, omlouvám se, ale je to naléhavé.“
„Samozřejmě,“ přikývl Brumbál. „Máte nějaké informace o Severusovi? Totiž o profesoru Snapeovi?“
„Je na Ministerstvu kouzel. Yaxley - náměstek Dolores Umbridgeové, ten, který má na starosti výslechy zadržených osob a -“
„V pořádku, vím, kdo je Corban Yaxley. Pokračujte prosím.“
„Drží ho v nějaké výslechové místnosti. V podzemní části budovy. Mučí ho. Musíte mu pomoct. Musíte ho odtamtud dostat!“
„Rozumím. Udělám, co je v mých silách. Udělám to okamžitě,“ ujistil je. „Buďte tak laskavi a vraťte se do svých ložnic.“
Hermiona a Harry si věnovali pohled plný obav a vzdoru. Jak si jen může myslet, že si po tom všem prostě lehnou do postele a znovu usnou? Nicméně ani jeden z nich neprotestoval nahlas. Oba se obrátili ke dveřím.
„Jen ještě jednu otázku, slečno Grangerová,“ zastavil ji Albus a počkal, až mu věnuje pohled. „Harry za mnou přišel, protože měl vidění. Vy jste se o tom dozvěděla jak?“
Hermiona zčervenala. Čelit Brumbálovým pronikavým očím ji v ten moment stálo pořádnou dávku odvahy.
„On se mnou navázal spojení.“
„Spojení?“
„Nevím, jak to nazvat. Prostě mě nechal nahlédnout... Věřte mi, že to, co jsem cítila, se nedá popsat slovy. Říkám cítila, protože z nějakého důvodu jsem neviděla vůbec nic.“
Při vzpomínce na ten zážitek se do ní opřela zimnice a oči se jí zalily slzami.
„Pomozte mu, prosím. Rychle.“
„Jak jsem řekl, udělám, co je v mých silách.“

Po dvou hodinách, které strávil o samotě v naprosté tmě, se Yaxley vrátil do místnosti a osobitě Severuse pozdravil. Drobný, třívteřinový Cruciatus namířený do bederní páteře vystřídal kýbl ledové vody vychlístnutý za krk.
Snape spolkl všechny nadávky, které se mu draly na jazyk. Nevydal ani hlásku. Během té uplynulé doby, kdy se dával dohromady, pochopil, o co Corbanovi jde. Chce to s ním jednou provždy skoncovat, ale ještě předtím ho potřebuje ponížit. Zlomit. Pokořit. Tuhle radost mu Severus nedopřeje. Jestli očekává fňukání a žebrání o milosrdenství, je odsouzen k hořkému zklamání. Pokud to jen trochu půjde, nevěnuje mu nic než pohrdavé ticho. Koneckonců, byl to Yaxley, kdo odmítl mluvit.
„Měl jsem tu čest studovat umění tortury u nejvěhlasnějšího mistra oboru,“ rozpovídal se náhle a během řeči pochodoval sem a tam. „Naučil jsem se mimo jiné to, že ke každému objektu je nutno přistupovat individuálně, brát ohled na jeho největší slabinu. Ty se s vodou příliš nekamarádíš, že?“
Ozvalo se lusknutí prstů a Severusovi přistál na temeni další kýbl vody. A po něm další. A další. Bylo jich dvacet a jeden každý z nich studil jako led a na pár vteřin způsobil pocit zamrznutí mozku.
„Tak jak se ti to líbí? Pochopitelně jde jen o takovou malou ochutnávku,“ rozesmál se Yaxley zlomyslně.
V následujícím okamžiku Severuse někdo velmi surový chytil za vlasy a zvrátil mu hlavu dozadu. Voda, kterou nechali z výšky dopadat na jeho obličej, tekla v tenkém, souvislém pramínku a zatékala mu přímo do nosu. Tomu vytrvalému proudu se nedalo uniknout. Když se pokusil vytrhnout, sevření ještě zesílilo, další osoba mu oběma rukama stiskla hrdlo a jiná ho za ramena vtlačila hlouběji do opěradla židle. Vydržel to čtyřicet vteřin, než se začal topit. Plíce mu hořely takovou touhou po vzduchu, že jej nasával společně s vodou a tou se okamžitě dávil.
Yaxley ho v tomhle příšerném stavu ponechal přesně do chvíle, kdy hrozilo, že skutečně utone. Když ho konečně pustili, vysílením padl do předklonu a pozvracel se.
„Tohle je prý jeden z nejhorších pocitů, které můžeš před smrtí zažít. Pocit, že se topíš. Že už se nikdy znovu nenadechneš. Že to, co už brzy naplní tvoje plíce, nebude vzduch, ale voda, která tě v okamžiku zabije. Pak je tu ještě několik dalších pocitů při umírání, které jsou hodnoceny jako obzvláště kruté. Slibuji, že ty před svou smrtí zkusíš všechny.“
Yaxley odešel z místnosti a dva lidé ho následovali. Třetí se ještě zdržel, aby na rozloučenou vylil Severusovi na hlavu kýbl vody.
Severus nevydal ani hlásku. Jen strašlivě drkotal zuby a nedokázal to nijak zastavit. Zima ho roztřásala ještě další hodinu.
Pak se v místnosti citelně oteplilo. To si Yaxley začal hrát s ohněm.

Když se Aurora Sinistrová ještě před rozbřeskem dozvěděla o Severusově zmizení, nekompromisně odmítla Brumbálův pokyn, aby odučila dopolední lekce z lektvarů.
„Kdo to udělal?“
Brumbál mlčel.
„Ptám se vás, kdo to udělal! Vy jste mě neslyšel?“
Brumbál si hluboce povzdechl.
„Grindelwald? Má to na svědomí on?“ dorážela Aurora. „Přišel na to, že ho Severus vodí za nos? Tak sakra odpovězte!“
„Tentokrát se nám o potíže postaral Corban Yaxley.“
„Yaxley?“ Očima se jí mihl záblesk hrůzy. „Vyřizuje si osobní účty?“
„Je to velice pravděpodobné.“
„Koho jste tam poslal?“
„Pověřil jsem svého člověka na Ministerstvu kouzel.“
„Pottera?“
„Auroro, nemohu vám poskytnout žádné bližší informace. Lituji.“
„Tak vy mi nemůžete poskytnout bližší informace, jo?“ Sinistrová si založila ruce v bok a vzdorovitě pohodila hlavou. „Tak víte co? Běžte si ty lektvary učit sám. Já vám na to kašlu.“
Zanechala ho stát ve své učebně jako opařeného, trhla dveřmi a pustila se točitými schody dolů do jižního křídla hradu. Brumbál ji dohonil až u jejích soukromých komnat.
„Profesorko Sinistrová, nehodláte doufám podnikat v této záležitosti vlastní kroky?“
Aurora se po něm ohlédla s rukou na klice.
„Jistěže ne. Jak vás jen mohlo napadnout, že podniknu kroky k záchraně svého nejlepšího přítele? Taková pitomost!“
„Auroro, musím vás důrazně požádat, abyste se držela zpátky.“
„Dost, to stačí,“ zasyčela nebezpečně a strach v jejích očích vystřídala zuřivá nenávist. „Vy zatraceně dobře víte, co je ten parchant zač, a místo toho, abyste sám zasáhl, pošlete proti prvotřídnímu střelci obyčejnýho pěšáka -“
„Auroro -“
„Nebudu se držet zpátky! Takový rozkazy si strčte do prdele! Anebo si je nechte pro někoho z toho vašeho Fénixova řádu. Ti vás na rozdíl ode mě musí poslouchat.“
„Nejspíš jste zapomněla, že zde ještě stále zastávám funkci ředitele a vy jste mi jako zaměstnankyně školy podřízena...“
„Svoji funkci mi připomínat nemusíte. Zato já bych vám nejspíš měla připomenout, že do toho, co dělám ve svým osobním volnu, je vám velký kulový.“
„Auroro, prosím...“ Albus sáhl po posledním záchranném lanu, kterým ji ještě mohl zachytit. Položil ruku na hřbet její dlaně a odněkud z hloubi deprimované a vyčerpané duše vydoloval laskavý tón. „Já chápu vaše rozčilení, ale -“
„Ne, nechápete, Brumbále!“ nedala se ukolébat jeho soucitem. „Kdybyste chápal, už dávno tady spolu nemluvíme! Nechal jste ho Yaxleymu na hraní a jsou to už skoro tři hodiny, takže laskavě přestaňte marnit čas, kterej ještě zbejvá!“
Vyškubla dlaň z té jeho a zabouchla mu před nosem.

Kdyby Severus nebyl pod zatemňovací kletbou a kdyby se nenecházel v tom nejspodnějším podlaží Ministerstva kouzel, byl by nejspíš překvapen, že venku svítá. Znamenalo to, že přežil neuvěřitelných pět hodin mučení pod taktovkou toho největšího psychopata, s nímž se kdy setkal.
„Corbane?“ zaznělo sladce od právě pootevřených dveří.
„Ano, Dolores?“ protáhl Yaxley.
Do jeho hlasu prosákla únava a bylo v něm patrné zklamání. Někde v koutku mysli si Corban přál, aby poslední ze čtyř připravených procedur Snape nezvládl. Měl sice od ředitelky příkaz nepřikračovat k definitivnímu uzavření případu předtím, než si s ním ona sama promluví, ovšem... nikdo není dokonalý, i mistr tesař se někdy utne a nehody se stávají, že? Nevyšlo to. Ten chlap byl pořád naživu a dokonce při smyslech. A jediné, co z něj za celou dobu dostal, byly jen rozličné tělní tekutiny a v hodně vypjatých chvílích ochraptělý řev.
„Jak to vypadá? Mohu vstoupit?“
„Jistě, pojďte dál, paní ředitelko.“
„Řekl něco zajímavého?“
„Neřekl vůbec nic. Ani slabiku neutrousil. Ale mně na tom zase tolik nezáleží.“
„Hmm. Dobrá. Přebírám si ho, Corbane. Až skončím, zavolám si vás a společně případ uzavřeme.“
„Jak si přejete, paní ředitelko.“
Tentokrát Yaxleyho hlas obsahoval slizkou stopu servilnosti a nádech zvráceného potěšení.
Když jeho těžké, okované boty dozněly kdesi v dáli, Dolores Umbridgeová udělala něco, v co Snape už ani nedoufal. Zrušila působení zatemňovací kletby a nechala jej prohlédnout. Jindy měkké a přívětivé světlo pochodní se mu teď zakouslo do zornic a na malou chvíli ho oslepilo stejně jako tma. Když rozmrkal slzy, spatřil nad sebou odulý obličej Umbridgeové a...
„Jste laskavá, Dolores, ale... nemohla byste na mě to kouzlo znovu seslat? Musím říct, že i leptání kůže bylo příjemnější než se na vás dívat. Řekl vám už někdo, že rok od roku čím dál víc připomínáte tlustou ropuchu?“
Umbridgeová se nafoukla jako... ano, přesně jako ropucha... a vlepila Severusovi takovou facku, že kdyby ho nenechala připoutat, sletěl by ze židle dolů.
„Než jsem vás osobně poznala, nechala jsem si o vás vyprávět. Mluvili různí lidé a měli různé názory, ale na jedné věci se všichni shodli. Tvrdili, že jste mimořádně galantní a uctivý k ženám. Jeden z nich mi prozradil, že pro vás prakticky neexistuje žena, kterou byste odmítl. A vida, ona taková žena existuje. Jsem to já. Ke mně jste nikdy neprojevil ani špetku úcty a vaše zdvořilost byla pouze ironická.“
„To bude tím, že vy nejste žena, Dolores. V každé ženě je ukryté něco přitažlivého, něco něžného nebo zranitelného, něco tajemného. Vy jste tajemná asi tolik co desetkrát přečtený návod na přípravu bradavičnatého lektvaru, víc nežnosti než vy má v sobě i kořen mandragory a když si představím, že bych měl s vámi sdílet lože, bez mučení přiznávám, že bych se raději sám vykastroval. Vy nejste žena, Dolores, vy jste stvůra.“
Umbridgeová byla ve tváři bílá jako vápno a to, co na jejím výrazu působilo nejděsivěji, byl fakt, že pozbyl jakoukoli mimiku. Podobala se voskové figuríně, kterou někdo oživil, aby pomocí ní spáchal něco strašlivého.
„Děkuji za vaši upřímnost, Severusi,“ vypáčila skřípavě ze staženého hrdla. „I já k vám budu upřímná. Na samém počátku jsem doufala v naše spojenectví, ve spolupráci, jež by vedla k obnově a očistě, k návratu ke kořenům. Později jsem pochopila, že mé přání bylo naivní. Spolupráce s vámi není možná. Jste nenapravitelně poškozený. Není nic, co by vás mohlo vyléčit. Jste hnisavý vřed společnosti, který je třeba odstranit. Corban se o vás postará. Sbohem.“

Mezitímco Aurora Sinistrová klepala na dveře domu Malfoyových (nikolivěk kvůli prospěchu jejich syna), Harry s Hermionou po probdělé noci seděli ve Velké síni a hypnotizovali prázdné místo po svém kolejním řediteli, které teď více než kdy dřív bilo do očí. Kromě Severuse chyběl za učitelským stolem i Brumbál, profesorka Sinistrová a Sirius Black. Toho se Harry nad ránem pokoušel najít, aby se ho zeptal, jestli ví něco nového. Bohužel ho nikde nezastihl, a tak se zklamaně připojil ke svým spolužákům z řad ranních ptáčat a zamířil na snídani. Hermiona byla tou dobou už také ve Velké síni. Postávala u nebelvírského stolu a debatovala s Nevillem.
„Poslyš, Harry, mám nápad. Teda, napadlo to Nevilla, ale já s ním souhlasím.“
„Co je to za nápad?“
Harry nezněl příliš nadšeně a kdyby si mohl vybrat, raději by se neptal. Tušil totiž, co z ní vypadne, a právem se obával, že ani potom nebude mít na výběr a bude muset souhlasit taky. Protože jsou nejlepší kamarádi. Protože jsou z Nebelvíru. Protože Severus je pro ně důležitý. Protože dny, kdy se nesměli a nemuseli do ničeho zapojovat, jsou nenávratně pryč. Protože stejně jako všichni ostatní se ocitli ve válce.
„Víme, kde je. Víme, jak se tam dostat. A taky víme, že Brumbál neuspěl.“
„Jak to můžeš vědět?“ namítl Harry. „Třeba už se vrátili, jen -“
„- jen nám o tom nedali zprávu? To je blbost, Harry. Nevrátili se. Neville se byl ptát na ošetřovně. To by přece bylo první místo, kam by zamířili. Vzhledem k tomu, co -“ Hermiona zbytek věty spolkla, jelikož si uvědomila, že její hlas začíná připomínat morče.
„Jo, to máš nejspíš pravdu.“ Harry si rozpačitě odkašlal a přemýšlel, jestli o tom někdy Hermiona začne mluvit, anebo bude muset tohle téma otevřít sám. „Takže co vás s Nevillem napadlo?“ vrátil se k původnímu tématu. „Chystáte se na záchrannou misi? Chcete si pro něj dojít na Ministerstvo kouzel?“
„Přesně tak. Oba jsme tam už byli. Neville dokonce víc než jednou. Vyzná se tam.“
„Jak se tam chcete dostat?“
„Normálně, vchodem pro návštěvníky.“
„No, já myslel, jak se plánujete dostat ze školy. Jak se dostanete odtud až do Londýna?“
„Na testrálech přece,“ prohlásila Hermiona, jako by šlo o nejsamozřejmější věc na světě.
„Na testrálech,“ zopakoval po ní Harry a tvářil se ohromeně, poněvadž sen, v němž letí s Nevillem na testrálovi do Londýna, měl stále ještě v živé paměti. Stejně jako zbytek toho snu. „Ty si myslíš, že jsem měl tenkrát vidění... Myslíš, že je to něco, co se má stát. Je to tak?“
„Ano. Myslím, že se to má stát.“
„Všechno to, co se mi tehdy zdálo?“
„Všechno, co se ti tehdy zdálo.“
„Včetně -“
„Ano.“
„Takže...?“
„Teď to nebudeme rozebírat, Harry.“
„A nebudeme to rozebírat proto, že mezi vámi něco je, anebo proto, že mezi vámi nic není, ale ty by sis přála, aby bylo?“
„Harry, přestaň!“
„Jen chci pochopit, co se děje! Jestliže se mám pustit do něčeho tak šíleného, jako je přelet nad Británií na hřbetu neviditelného koně, tak potřebuju mít jistotu, že to nebyl obyčejný fantasmagorický sen šestnáctiletého puberťáka, ale realita! Protože jestli to není realita, pak není reálné ani to, že by se nám to povedlo.“
„Teď nezníš jako Nebelvír,“ upozornila ho Hermiona uštěpačně. „Zníš jako někdo ze Zmijozelu, kdo si právě nadělal do kalhot.“
„Hele, brzdi, jo?“ ohradil se Harry. „Zaprvé, já nemám strach. Zadruhé, na tu misi vyrazím s vámi. Přece bych tě nenechal jít samotnou. A zatřetí, moje babička Phillipa chodila do Zmijozelu a já na ní neshledávám nic špatného. Mám v té koleji pár přátel.“ Očima zabloudil ke zmijozelskému stolu. Jeho pohled se střetl s pohledem Draca Malfoye. „I když uznávám, že jsou někdy na přesdržku. Každopádně by mě potěšilo, kdybys o nich nemluvila jako o něčem nevábném, na co jsi šlápla v sovinci.“
„Tak jsem to ale vůbec nemyslela!“
„To jsem rád.“
„Hmm... Poslouchej, nenavrhoval ti Moudrý klobouk, aby ses připojil ke zmijozelským?“
Harryho polila vlna horka. Na tvářích mu naskákaly rudé fleky.
„A co má být? Jsem snad mezi nimi? Nejsem.“
„A proč mezi nimi vlastně nejsi?“
„Protože by mě táta přetrhnul jako hada,“ přiznal suše Harry a dojedl zbytek palačinky. „Myslíš, že nás vyloučí ze školy, jestli to nevyjde?“
„Harry, jestli to nevyjde, tak už nám to bude jedno. Budeme totiž mrtví. Nebo si přinejmenším budeme přát, abychom byli,“ dodala Hermiona pochmurně.

„Víš, Snape, na tenhle okamžik jsem čekal dlouho a musím říct, že se mi trpělivost vyplatila.“
Yaxley kolem Severuse obcházel jako šelma drážděná blízkostí kořisti. Prohlížel si ho nyní s enormním zájmem a rozkošnickým zaujetím. Nejvíce ho fascinovala jizva na jeho krku. Hrubý, rezavý kus kůže, který se táhl od dolní čelisti až ke klíční kosti.
„Striga bažinná, že? Jizvy od nich zůstávají charakteristicky zbarvené. Některé jejich jedy hojně využíváme při práci se zadrženými.“
Snape na to nic neřekl, třebaže to pro něj byla bezpochyby zajímavá informace.
„Původně jsem měl připravený úplně jiný konec, ale teď mi připadá správné, že použijeme kapku ironie...“
Yaxley sáhl do vnitřní kapsy hábitu pro malou křišťálovou lahvičku a nastavil ji světlu z plápolajícího ohně. Severus na to neřekl nic, podle barvy však neomylně poznal, co se v ní skrývá.
„Jed, kterým strigy potírají své šípy, rozhodně není nudný. Alespoň co se průběhu umírání týče. Oběti prý trpí jako zvířata chycená do pasti nesnesitelné bolesti. Strigy nad nimi ještě dlouho po ulovení stojí a smějí se jejich agonickým křečím.“
Severus stále nic neříkal, přestože chuť od plic na něj zařvat, ať si ty žvásty strčí do otvoru mezi hýžďovými svaly, byla velká.
„No, uvidíme, jak zábavný při tom budeš ty. Jsem zvědavý. Tak začneme.“
Konečně, chtělo se Snapeovi říct, ale neřekl nic.
Yaxley k němu přikročil. Tvář měl napjatou a zalitou ruměncem. Uvnitř se očividně třásl vzrušením. Vytáhl z kapsy svůj nůž se zlatou rukojetí, ostří polil tekutinou z lahvičky a pomalým, soustředěným pohybem jím přejel po Severusově jizvě. Štípalo to a pálilo, ale po tom všem, čím si za posledních pět hodin prošel, to byla bolest téměř příjemná. Nebránil se. Yaxley nožem nezajel nijak hluboko, potřeboval jen, aby se jed dostal do oběhu.
Poodstoupil a zaujatě si prohlížel tenký rudý proužek na Snapeově krku, z něhož se začínaly uvolňovat drobné kapky krve. Napětím ani nedýchal. Usadil se do pohodlného křesla naproti Severusovi a pozoroval...
Nejprve pozoroval lačně. Pak netrpělivě. A pak už poněkud nervózně. Počítal samozřejmě s tím, že nástup účinků zabere nějaký čas, domníval se však, že to budou nanejvýš desítky sekund.
Snape se potměšile umál jeho zmatenému výrazu. Nic ovšem neřekl.
„Co to má znamenat?“ vybuch Yaxley, jakmile ve Snapeových očích postřehl jiskru pobavení. „Co to má ksakru znamenat?“ vztekal se a jeho mozek pracoval na plné obrátky. „Je možné, že v tom flakónu vůbec nebyl jed? Došlo tu k sabotáži? Ale z čí strany? KDO je k čertu za tohle zodpovědný?!“
„Já,“ ozvalo se ode dveří.
Yaxley otočil hlavu a pohlédl do tváře Jamese Pottera. Stál tam ve svém prvotřídním pracovním obleku s knoflíky ve tvaru Zlatonek a s koženým výrazem.

Závěrečná poznámka: 

...do cíle zbývá 8 kroků...

Komentáře

tak přežije to Yaxley nebo ne?
a co ropucha ... ta by mohla být proměněna na skutečnou žábu
a co trio Harry, Mia a Neville? vyrazí nebo je stačí zastavit ... nebo se k nim přidá i Draco
a Sinistra u Malfoyů ... to je nakouslých možností a už JEN 8 kroků
díky

Obrázek uživatele Arenga

teda čte se to úplně samo, strhující

-A A +A