50. část - Ruce od krve

Obrázek uživatele Aveva
Povídka: 
Úvodní poznámka: 

Stydím se, že jsem to nedala, ale tohle není poslední kapitola. Ale budu se snažit dopsat to co nejrychleji.

Kapitola: 

První s úsměvem na tváři vykročil. Aniž by dával najevo, že je zajatcem, vedl celou skupinu zpátky k východu. Cestou se čas od času vyzývavě uchechtl. Vojáci zaraženě mlčeli a drželi s ním krok, aby alespoň před sebou udrželi zdání, že vedou oni jeho. Syn skupinu uzavíral a nedokázal tak docela zahnat chmury, které mu přivodila Prvního dobrá nálada. Ponořen do myšlenek málem vrazil do zad náhle se zastavivšího vojáka. Na trávě před vstupem do chodby, kterou sem přišli, leželo mrtvé tělo.
Požíračka srdcí oblékla rubáš z vlastní krve a spočinula v podivně pokroucené poloze na prahu svého území. Vojáci, kteří měli vchod střežit, stáli kolem s nejistými výrazy ve tvářích. Krev se vsakovala do země a vzduchem se šířil pach smrti.
“Co se stalo?” zeptal se Syn.
Voják, který stál s obnaženou čepelí nejblíž u těla, zvedl hlavu a podíval se mu přímo do očí.
“Zpanikařil jsem,” řekl. “Vynořila se ze tmy tak tiše, že nebyl čas přemýšlet. Chtěla se prosmyknout do otevřených dveří a já jenom reagoval.” Smutně se podíval na krev, která mu ulpěla na rukách. “Nemyslím si, že byla nebezpečná.”
Syn krátce kývl.
“Co se stalo, stalo se. Doneste ji k ostatním mrtvým.”
“A tak umírá Chrám,” řekl tiše, ale důrazně První.
Syn se k němu otočil a věnoval mu zamračený pohled. První se usmál.
“Tví lidé z nevědomosti ničí mystérium, které drželo Chrám pohromadě. Když odstraníš dostatek tmelících prvků, rozpadne se. O cestě, po které ses s nimi vydal nevíš vůbec nic. Přiznávám, že umíš zažehnout plamen, ale udržovat oheň je těžší a ty ses to nikdy neučil. Jsi jenom jiskra, oheň tě stráví a sežehne k nepoznání.”
“Chceš mě ponížit?” procedil Syn skrz zuby.
“Ne,” řekl První konejšivě. “jen varovat. Konec je blízko.”
Syn se neovládl a udeřil. Rána Prvního srazila na kolena. Klečel na zemi vedle mrtvého těla a přesto byla ve tváři, kterou k Synovi zvedl, patrná stopa výsměchu. Syn se prudce nadechl, ale jeho pohled se nad hlavou klečícího Prvního setkal s Miróovým. Miró téměř neznatelně zavrtěl hlavou. Synovi lehce poklesla ramena a obrátil se k Prvnímu zády.
“Čekají mě ještě uprchlíci z vnitřní svatyně, které zadržely ostatní oddíly,” řekl Syn nepřirozeně klidně. “Na tebe už nemám čas.” Letmo se na Prvního podíval. “Miró?”
“Ano pane?”
“Postarej se o něj.”
Miró kývl a Syn opustil Zapovězený Sad bez něj.
Cestou k celám První mlčel. Teprve, když byl ubytován v těsném kamenném pokoji a Miró poslal vojáky i strážné pryč a sám zůstal stát u mříže, zvedl první obočí.
“Ty v božího syna nevěříš,” řekl Miróovi klidně.
Miró mlčel. Díval se na Prvního sedícího v temném koutě. První si pevněji přitáhl roucho, aby trochu zpomalil chlad, který mu zalézal do kostí.
“Takže jsi s ním pro zisk?” přemýšlel První nahlas. “Takoví jako on bývají nevděční, pomyslel jsi na to?”
“Nabízíš mi snad víc než on?” zeptal se Miró plochým bezvýrazným hlasem.
“Věřím, že máš důvod, proč jsi se mnou zůstal sám,” v Prvního hlase byla jen nepatrná stopa po nejistotě. “Řekni mi svou cenu.”
“Informace,” řekl Miró úsečně.
“Co chceš vědět?”
Miró se rozhlédl. K celám mohl kdykoli někdo přijít. Rozhodl se neztrácet čas.
“Co se stalo s Naniou?”
“Nania?” První se zarazil a chvíli přemýšlel.
“Ta, která byla Ženou Slunečního Boha po Synově matce. Ta, která už jí není.”
“Ah,” První luskl prsty, “Cerilijská princezna. Byla ti blízká?”
“Byla to má sestra,” odsekl rozhořčeně Miró.
První se rozesmál.
“Jeden ze ztracených cerilijských princů pomáhá Božímu Synu rozvrátit Chrám!”
“Co se stalo s Naniou?” zopakoval Miró a položil dlaň na jílec meče.
První se zvedl, postoupil blíž k mříži a podíval se Miróovi do očí.
“Co můžeš nabídnout ty mně?” zeptal se uvolněně.
“Svobodu?” ušklíbl se Miró.
“Nějaké záruky?”
“Moje slovo.”
“Mám ti věřit? Neznám tě,” řekl váhavě První, ale pak se usmál. “Ale důsledky, které bude zjevená pravda mít, ti z celého srdce přeji.”
“Co se stalo s Naniou?” zopakoval Miró naposled.
“Je mrtvá,” řekl První.
Miró kývl. Stejně v sobě nedokázal držet bláznivou naději, že by to bylo jinak.
“Hanké ji nahradila tak hladce, že si toho, krom zasvěcených, nikdo nevšiml,” pokračoval První. “Konečně,” zamyslel se, “trochu tomu pomohlo i to, že se to stalo v době, kdy se celý Chrám připravoval k obětování Božího Syna. Kdo by pohledem ulpíval na ženské tváři, když je prolévána svatá krev?”
“Jak?” přerušil jeho úvahy Miró.
“Nechtěli jsme vyvolat paniku,” usmál se První. “A tak jsme zatajili, že z Chrámových cel uprchl vězeň, který se necítil hoden stát se obětí. Ten uprchlík dříve žil v domě, který odedávna obývají Ženy Slunečního Boha. Když utekl z vězení, vydal se do toho domu, protože tam doufal nalézt útočiště.”
“Jak do toho zapadá Naniina smrt?” vydechl Miró.
“Jen sám Bůh ví, co přesně se stalo,” řekl První. “Ti dva se potkali a on ji před Božíma očima nechal vykrvácet k smrti. Pak utekl, Bůh ví kudy. Ale dnes se do Chrámu vrátil. Trestu neujde.”
“Syn. Zabil. Mou. Sestru.”
“Pravda bolí,” přikývl První. “A bolest je známkou Boží milosti.”
Miró už neodpověděl. Z hrudi mu náhle vytryskla krev a během chvíle se sesul k zemi. V chodbě za ním stál Syn. V rukách křečovitě svíral Sluneční Berlu, jejímž ostrým koncem právě Miróa probodl. Na Synovi, stejně jako na Prvním, ulpěla Miróova chladnoucí krev.
“Nebojím se smrti,” řekl První s úsměvem, “ale jsem rád, že přijde až potom, co jsem viděl, jak revoluce začala požírat sama sebe.”

Závěrečná poznámka: 

Pokud by byl některý z čtenářů rozhodnut, že víc než padesát kapitol číst nebude, nabízím alternativní ukončení, po kterém není potřeba číst následující kapitoly:
A tehdy už se na to Sluneční Bůh nedokázal dál dívat. Použil svou nezměrnou moc a sílu a z blízkého vesmíru přitáhl nejvhodnější kámen. Část jeho hmoty shořela při průletu atmosférou, ale byl tak veliký, že po jeho dopadu na Synovu hlavu zbyli z celého Chrámu jen doutnající kráter a živá vzpomínka v srdcích oddaných věřících.
A tak padl Chrám.

Komentáře

Obrázek uživatele Aries

Konečně meteorit v akci! Hurá!
(ale ty zbývající kapitolky si přečíst chci, abys nemyslela, že už nemusíš)

Obrázek uživatele Aveva

No, někde jsem tím meteoritem v padesáté kapitole vyhrožovala, tak jsem ho nemohla vynechat :o)
(A to víš, že to dopíšu, bych se sama sobě nemohla podívat do očí, kdybych se na to vybodla, když už jsem tomu věnovala tolik úsilí ;o)

Obrázek uživatele wandrika

Tak už sa tam začínajú diať strašné veci. Ale alternatívny koniec je vynikajúci!

Obrázek uživatele Tora

Já si říkala, že by to dopadlo moc jednoduše...

Obrázek uživatele ef77

Alternativní konec je luxusní, ráda si ovšem počkám na ten pravý. Skvělý je to, skvělý.

Obrázek uživatele mila_jj

Ale ale, jen to neflákej, boží zásah neberu! :)
Páni, to to ale vzalo obrat. Ráda si počkám na opravdový konec.

Obrázek uživatele kytka

Tak tomu říkám pravý deus ex machina :-)

-A A +A