O neohroženém Kvasničkovi

Obrázek uživatele Ebženka
Rok: 
2014
Obdarovaný: 
Iswida

Byl jednou jeden pastýř z Hůrky. Jmenoval se Ota Kvasnička. Byl to trošku moula, k ničemu než k pasení ovcí se nehodil, říkali většinou všichni seriózní sousedé. Že stádo prospívalo a všechny ovce se denně vracely v pořádku, připisovali spíš štěstí. To prý si na hlupáky častěji sedá. Ota si o tom myslel svoje, protože mít na starosti takové stohlavé stádo je občas pořádná dřina, ale proč by se s někým dohadoval? Na všechny se dobrácky usmíval, vyháněl každý den ovečky do hůreckých kopců a do ničeho se nepletl.

Jednoho dne zjara si všiml, že se mu ovečka zatoulala. Ať ale hledal jak hledal, do večera ji nenašel. A další den se ztratila druhá. Hospodáři, kterému ovce patřily, se to samozřejmě nelíbilo a dal Otovi co proto, že se na pastvě jen povaluje a o ovce nedbá. Jenže dobytek začal náhle mizet všude v okolí, tu zmizelo z pastvy tele, tam zase poník, až někdo přinesl tu novinu, že v kopcích se potuluje zlobr.

Všichni v Hůrce se náležitě vyděsili, ale bylo jaro, zásoby sena už sotva kdo měl, a dobytek na pastvu musí. Ota své ovečky hlídal jak uměl, vypouštěl je jen v nejbližších lukách, ale stejně mu tu a tam nějaká zmizela a už z toho byl celý špatný. Na noc ovce začal zavírat pod zámek, stejně jako všichni ostatní sedláci v okolí.

Jednoho dne se v ovčíně trochu opozdil. Právě dokončoval jarní stříhání a přístěnek byl plný velkých chumáčů vlny, kterou už ale nemohl stihnout odvézt. Přemýšlel, co s tím, vozit vlnu za tmy do komory v hlavní budově se mu nechtělo, a aby ji nikdo nenechavý neukradl, rozhodl se, že si ustele u ovcí a vlnu bude hlídat. Ustlal si v čerstvé stříži a hned spal jako pařez.

Když k ránu moc nechybělo, probudily ho rány a bečení ovcí. Vyhlédl okénkem, a co nevidí: obrovská postava vyrazila dveře do ovčína a už už šmátrá uvnitř po té nejtučnější ovci. Po lukách a v lesích zlobr asi žádné zatoulané ovce nenašel, i když celou noc hledal, jde si pro ně proto přímo jako krysa do spižírny. Ostříhané ovce jsou ale míň buclaté než obvykle, a tak si zlobr vybírá, přebírá, pořád není spokojený.

Ota dostal vztek. Co má zlobr co krást jeho ovečky, a ještě jemu pod nosem? Bál se sice zlobra, ale starost o ovečky byla větší než strach. Popadl nůžky na stříhání ovcí a plížil se ke zlobrovi, jak jen tiše dokázal, a jak tak zlobr leží a rukou šátrá, udělal Ota nůžkami fik fik fik! A hned zase tichounce upaluje zpět.

Zlobr měl křížem přes rameno mošnu a k pasu připevněný nůž. Nahmatá konečně pěknou ovečku, vstane, hmatá po noži - a pás s nožem nikde! Sáhne tedy do brašny pro provaz, aby ji svázal - brašna taky pryč! Šmátrá zlobr jednou rukou po zemi, pak ovci pustí a šmátrá druhou, ale to už rozbitými dveřmi ovečky utíkají do tmy hop hop, kam je kopýtka nesou.

"Kterej zatracenej lump!" rozlítí se zlobr, a tu slyší z přístěnku Otovo: "Tady! Tady, zlobříku!" A jen to zaslechne, hned tam běží. Jenže co to, v přístěnku je obrovská hromada vlny. Lotra, co mu zašantročil nůž a brašnu, nikde nevidět.
"Kde je ten ptáček posměváček? Poď sem, mrňousi, ať mám dneska aspoň drůbeží polívku místo skopovýho!" zahromuje zlobr a rukama ve vlně hrabe, až se mu zplstělé kusy kolem prstů motají. A tu au! V očích se mu zatmělo, jak ho Ota schovaný ve vlně nůžkami píchl do prstu. Tu se teprve zlobr rozlítil. Ve vlně se motá, hromadu rozhrabuje, posměváčka hledá, kusy rouna kolem rozhazuje, až se do vlny dočista zamotal. A jak se vzpamatoval a chce se vymotat, pích! a Ota už zase mizí v hromadě, až zlobr zapomněl na všechno, jen aby už toho posměváčka chytil.
A bylo by to s milým Otou Kvasničkou špatně dopadlo, kdyby v tu chvíli nebylo vyšlo slunce. Zlobr se v tu ránu změnil v kámen zamotaný do chuchvalců vlny. Ota si oddechl a vyrazil shánět svoje ovečky.

Když na farmě všichni vstali a viděli u ovčína tu hrozitánskou skálu, hned se vyděsili a dlouho nikdo nechtěl vyjít na dvorek. Až když oknem uviděli, jak Ota ovečky žene zpátky do ohrady a nic se zlobra nebojí, odvážili se taky ven. Ze zlobra udělali schody do sklepa a hromádku štěrku, kterým vystlali cestičky.
Od toho dne už si o Otovi nikdo nemyslel, že je moula, oslavovali ho jako duchapřítomného hrdinu a zlobrobijce. A on si myslel svoje, na všechny se dobrácky usmíval a každé ráno vyháněl ovečky na pastvu do hůreckých kopců. Jako vždycky.

Klíčová slova: 

Komentáře

Obrázek uživatele Zuzka

To je tak krásné!
Úplně jako ty krásné krajové pověsti. Pověsti a Tolkien. No to je prostě nádhera :)

Obrázek uživatele Iswida

:-) Děkuji, Ježíšku! Úžasná hobití pohádka.

Obrázek uživatele Iantouch

To mi vykouzlilo úsměv na rtech. :) Hezká pohádka.

Obrázek uživatele Julie

Pěkná pohádka. Velice poučná pro malá hobiťata. Akorát by se teď před nimi měly schovat nůžky.

Obrázek uživatele Danae

To je krásná pohádka! A hrozně se mi líbí včechny ty ovčí detaily jako málo sena na jaře a jarní stříž a tak!
Obrázek uživatele Lady Aludnev

Tahle pohádka se mi moc líbí, i když nejsem velká fanynka Tolkiena. Když se na scéně objevily nůžky, začala jsem se bát, že to bude na styl těch původních morbidních pohádek, ale naštěstí to dobře dopadlo (sice ze zlobra udělali schody, ale alespoň netekla krev) :)

Obrázek uživatele Aries

Rozkošná pohádka, hned ji musím převyprávět Štefíkovi

Obrázek uživatele Terda

To je krásná hobití pohádka! :) Až má člověk chuť se zavrtat do peřin z ovčího rouna :)

Obrázek uživatele neviathiel

Jů, to je krása. Schody do sklepa! Recyklace zlobra!

-A A +A