Silo
Nesoutěžní, vzpomínková. Podzim 1988, plus mínus jedno roční období. Moje malé já na průzkumu rodičovského pracoviště.
Tátovi patří malá kukaň s gaučem a výhledem na silážní věž. Vzduchem poletují částečky obilného prachu. Měly by se tu nosit masky, ale nikdo to nedělá. Ani já ji nedostanu; na šestileté dítě stejně žádnou nemají.
Procházíme se. Další místnost, další prach. A taky skluzavka na pytle. Senzace! Táta mě ale hned čapne za límec.
„Tam dole,“ dupne do podlahy, „je mlátička obilí. Víš, co by z tebe zbylo?“
Nevěřím mu. Mlátička, jasně. Určitě si chce nechat skluzavku pro sebe. Jenže pak se od podlahy zvedne ohlušující řev a já vystřelím z místnosti. Táta za mnou; smíchy sotva popadá dech.
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
Pohotovej táta, to bylo o
Pohotovej táta, to bylo o fous
Tak v prvý řadě mě tam neměl
Tak v prvý řadě mě tam neměl co vpašovávat :D
Bájo! Záchrana v poslední
Bájo! Záchrana v poslední chvíli.
Navíc mi to drabble připomíná návštěvy u mamky ve mlýně.
:-)) Ty ve mlýně, já na sile
:-)) Ty ve mlýně, já na sile - nejsme příbuzní? :D
To je hezká vzpomínka :). A
To je hezká vzpomínka :). A pěkně napsaná.