Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Předlohou je kreslený večerníček Domeček u tří koťátek, namluvený Františkem Nepilem.
Drabble:
Byla jedna tři koťátka, a když se trochu vzmohla, postavila si dům. Co dům, no div ne vilu!
Pak přijela na návštěvu tetička Evelýna, stejně mlsná jako Micka, stejně parádivá jako Malvína a stejně hrr do všeho jako Mourek. Už tu byla týden. Nosila Malvíniny šaty, snědla všechno, než si stihli taky vzít, a snažila se domeček přestavět podle svého.
To se ví, že koťátkům se to nelíbilo.
Zoufalý Mourek nakonec vyrazil do cestovní kanceláře a přinesl kupu letáků.
Druhý den teta zajuchala: Jedu k moři, mládeži! Zkejsněte si tu v tý zimě sami! a byla fuč.
Zase byl klid.
Chtěli jste pomstu? Máte ji mít. Je krvavá a vůbec není pěkná. A prosím omluvte absenci logiky v dokazovacím policejním vyšetřování, je to sto slov, ne detektivní román.
18+
Drabble:
Opatřit si břitvu nakonec nebylo těžké. Plán potřeboval jen spřízněnou duši s pevným stiskem. Idu s rukama medvědice.
Rina opět trpěla pod rukama vašnostovýma, když ovšem došlo na jeho závěrečné číslo, jedním ostrým tahem ho zbavila jeho chlouby. Teplá krev jí zalila obličej, řev zanikl v hudbě z tančírny. Připravená Ida Pichmanna přitlačila k posteli, aby Rina provedla totéž jeho krku. Těsně před tím ho krvavými ústy políbila na čelo. Poté ji Ida svázala na opačném konci pokoje a s předstíraným zděšením vběhla do lokálu.
Spoutaná Rina nemohla spáchat vraždu.
Nakonec se začalo šeptat, že hrozný mord spáchalo židovské strašidlo.
Závěrečná poznámka:
Packa tam je, pusa tam je a já vám všem děkuji za pozornost, milé komentáře, povzbuzování a tak vůbec.
Už několik dní putovali pouští. Nejnovější zprávy dokazovaly, že je faraon dal pronásledovat. Spěchali.
"Ach, až nás Egypťané dohoní, čeká nás mučení a smrt. Proč jen jsme byli neposlušní? Jakou to mělo cenu? Buď tu v poušti zemřeme žízní a nebo nás Egypťané dohoní a pobijí."
"Pšt! Víš přeci, že Mojžíš nemá tyhle řeči rád."
"Vím, ale víš, co mě napadlo? Když se Faraonovi vydáme dobrovolně, třeba nás nedá zabít."
"Pane, blíží se k nám skupinka Židů. Prý utekli a chtějí zpátky do našich služeb."
"Pobijte je. Všechny."
"Ale pane, my přeci chceme..."
"Ticho! Neslyšel jste? Všechny zabte!"
"Ano, pane."
Závěrečná poznámka:
Doufám, že tu už něco takového není, nerada bych někomu kradla nápad.
A jinak moc děkuji všem, kdo se jakkoliv podíleli na DMD! Zvláště našemu trpělivému týmu Bleskobrku! Ach, uteklo to rychle.
Speciálně pro KaTužku a Nifredil, protože jsou prostě nejlepší.
Budiž vám květen (a dalších deset měsíců) lehký.
Drabble:
Sovy měla ráda už od dětství.
Maminka jí vždycky říkala, že jsou to poslové nebes, proto jsou velice moudré. A létají hlavně v noci, protože nosí tajemství.
Na cestách se naučila sovy rozeznávat nejen podle vzhledu, ale i podle houkání. Časem se jejich houkání naučila napodobovat a přivolávat.
Pak ji napadlo, že by mohla začít počítat, s kolika různými sovami se potká.
Zprvu čísla naskakovala jedna radost, ale pak se usadila na jednom místě, a vídala víceméně stále stejné sovy, takže počet stoupal velmi pomalu.
Toho dne, kdy k ní poprvé přišel Peregrin, uviděla stou.
Čarodějka to vzala jako znamení.
Závěrečná poznámka:
Děkuji všem ještě jednou za úžasně strávený duben a za rok zase u DMD!
Simbacca to s Fosh nikdy neměl lehké.
Nejdřív byl moc malý na to, aby chápal, proč je mu s ní tak dobře, i když vaří jenom z chaluh. Pak samozřejmě rostl, ale to to už ho vnímala spíš jako mladšího bráchu. Nehrotil to, občas jí v jezeře chytil nějakou tu svítící rybu a byl rád, že ji má.
Když se stalo Impérium, čelili mu spolu. Bylo to fajn, ale jednoho dne musela někam odletět a trvala na tom, že sama.
Vzala ho za packu, dala mu pusu a slíbila, že si ho potom najde.
A pak už ji nikdy neviděl.
„Punkové nutrie?“ zeptal se podezřívavě hlavoun Klingonů. „To bych rád viděl.“
Spock se tvářil, jako by chtěl říct: „To já taky.“
„Ukradli to krycí zařízení, takže je nemůžete vidět,“ vymlouval se Jim.
„Já bych řekl, že žádné punkové nutrie neexistují a že si tu z nás utahujete!“
Situace začínala být vážná. Kirkův mozek horečně pracoval. Dělej, Scotty, modlil se v duchu. V tom Spock odnikud vytáhl malého chlupatého tribbla. Jim se chopil příležitosti.
„Vidíte? To je ono,“ řekl skoro úlevně, ale zbytečně. Scotty konečně zaměřil jejich souřadnice.
„Punkové nutrie,“ zamyslel se Spock po transportování. „Vskutku fascinující,“ dodal s povytaženým obočím.
Je 30. dubna 2014, poslední den letošního DMD. Přesně před rokem, při příležitosti psaní posledního drabble, jsem vzpomínal, jak to pro mě všechno vlastně začalo.
Rok je dlouhá doba. Velmi dlouhá. A ten poslední se toho tolik událo. Přesně před rokem mi ale zbývaly ještě tři měsíce k události nejvýznamnější, k té, za kterou můžu vděčit právě tomuto stoslovnému šílenství.
Proto jsem se na tento rok těšil o to víc, proto to pro mě byla o to větší zábava. Jsem vděčný za možnost opět si vyzkoušet jak psát vskutku minimalisticky.
píši ti, jelikož se blíží chvíle našeho odloučení a já tuším, že mi budeš chybět. Na druhou stranu s blížícími se zkouškami určitě trochu času navíc ocením stejně jako odreagování, které jsi mi poskytlo, když to bylo nejvíce potřeba.
Díky ti moc. Bylo to úžasné. Příští rok si to rozhodně zopakujeme.
Nyní však již nastal čas vrátit se k letošní tvorbě. Přečíst, co jsem nestihla. A dát všem vědět, že se jim to velmi povedlo.
A poslední poznámka, kterou jsem nechtěla zmiňovat, ale... Každopádně si myslím, že se mohl aktualizovat Jediland. Tak.
Pac a pusu.
LaylaTB
Závěrečná poznámka:
Omlouvám se za rýpnutí. :)
Uvidíme se na FFku. Pravděpodobně zdálky, možná vůbec, možná blíže. Všechny případy budou určitě stejně příjemné.
Ano, přiznávám se, nic lepšího už jsem vymyslet nedokázala. Tak jsem aspoň chtěla poděkovat. :)
Allaiy byl velmi přizpůsobivý. Vždy se naučil všechny zvyky a vzorce chování lidí země, kde zrovna pobýval. Těžší to bylo s jemnými nuancemi jazyka. I přesto byl však k nerozeznání od domorodců. Skoro vždy.
Nyní byla ve středu jeho zájmu angličtina. Seděl v knihovně a snažil se jazyk vstřebat za pomoci malé, světlovlasé kitsune.
"Takže když mi někdo řekne: 'Brake a leg', tak není nezdvořilý a ani nejde o lámání nohou?"
"Přesně. Nebrat to doslovně. Jako tenkrát když si té holce dal na rozloučenou cizí ksich a štěněcí tlapku. Vzpomínáš si?"
Allaiy se ošil. Na 'Pac a pusu' dlouho nezapomene.
Nechtěla šmírovat, jistě, že ne.
Byla na sebe pyšná za to, že svému synovi dávala volnost.
Zahlédla ho čistě náhodou cestou z práce v nákupním centru a chtěla ho jít alespoň pozdravit.
Jenže v tu chvíli jí došlo, že není sám.
Stál vedle něho kamarád.
Nebude ho přece ztrapňovat, když se zjevně dobře baví.
Na jejich gestech a postoji bylo něco zvláštního.
Teprve po chvíli zaznamenala ruce spojené propletenými prsty.
Když pak jeden druhého se smíchem krmili zmrzlinou, prokládanou polibky, usoudila, že viděla už dost.
"Myslím, že nám náš syn brzy přivede někoho představit," sdělila svému muži potutelně u večeře.