Od obzoru ku obzoru, kam až oko dohlédne, lesy. A my běžíme, krkolomným úprkem, za námi křik pronásledovatelů. Už druhý den.
My, nejlepší stopaři Sibiře, štváni jako zvěř. Proč? Co jsme komu udělali? … Bratříčci neodpovídají
Hořím, umdlévám. Léky horečku tiší, ale zbývá sotva doušek. Dál mě žene jen síla bratrů. Padnout znamená zemřít… nejsme na to příliš mladí, Bože? Na tuhle zlou válku?
Klopýtám. Chytají mě dva páry silných rukou – Roman a Aljoša… ale když na sebe pohlédnou, mají v očích nenávist. Dál mě žene vědomí, že sami by to nezvládli. Nejsme na to příliš staří, Bože? Na dětinské spory?