Zvoní hrana. Na marách
kachnu vynášejí:
smutní drabblisti, planoucí svíce;
pláč, bědování, trouby hlaholíce
z hlubokosti znějí:
Miserere mei!
Zemřela kachna a do hrobu dána,
drabblisti po ní zůstali;
i přicházeli každičkého rána
a kachničku svou hledali.
Nevesely, truchlivy
jsou ty české kraje,
kde si mezi stoslůvkami
kachna už nehraje.
Ach vy štědrá odměno
kachny divoplodné!
Když si na vás vzpomenu,
k srdci mne to bodne!
Datlili jsme také tak
před rokem i dvěma:
a než rok se obrátí -
bude kachna celá?
Vždy lépe v mylné naději sníti,
před sebou čirou temnotu,
nežli kachničky utratiti,
strašlivou poznati prázdnotu...
Sbohem, kačenky.