Na fotkách vypadám jako přísná kopie své matky s trochu ostřejší bradou.
Budívám se na tvrdém futonu pod peřinou, kterou jsem si ukradla, a vždy nejdřív rozlepím jen jedno oko. Po boku mi leží muž a myslím, že se usmívá.
Mám práci. Je to samý call a task a floorwalking a rumbuking a já se taky, myslím, usmívám. I kdyby trochu nakřivo.
Občas se rozhlédnu kolem sebe a zaplaví mě pocit, že věci jsou na dobré cestě.
Dosud jsem v tom druhém městě. Dosud se mi o ní zdává. Dosud dělám slalom mezi některými myšlenkami. Ale přitom je všechno jinak.
