Dědictví králů

Obrázek uživatele Elrond

Estel nahlídl do otevřených dveří mé pracovny. Když viděl, že na něj čekám, vešel dovnitř. Jako vždy zvědavý, co mu chci, ale nezeptal se.

Věděl jsem, že teď již není úniku. Musím pohřbít představu, že je ještě stále dítě. Na tváři se mi roztáhl úsměv.

Byly mu dva roky a objevoval zákoutí mého domu. Četl jsem si a viděl jsem, jak nahlíží pootevřenými dveřmi. Přesvědčoval se, jestli jsem opravdu zabraný do své práce, aby mohl proklouznout dovnitř. Nenašel odvahu, možná ho zadržel matčin zákaz nebo strach, který měl ze mne.

Pozoroval jsem ho. Tolik se změnil. Měl dlouhé černé vlasy, náznak vousů a tělo mělo daleko do chlapecké útlosti. A přece jako by to bylo před pár dny, kdy jsem sledoval, jak jej dvojčata učí jezdit na koni a napínat luk. A lord Glorfindel s ním začal trénovat šerm s dřevěnými meči. Zamyslel jsem se. Stojí přede mnou a vyčkává, co mu chci.

„Jsem rád, že sis udělal čas. Posaď se, prosím,“ vyzval jsem jej a zabral jsem druhé křeslo. „Už nejsi dítě. Máš právo vědět, kdo jsi a naložit s tím vědomím, jak uznáš za vhodné,“ začal jsem větu, která mi samotnému zněla trapně. „Aragorn. To je tvé pravé jméno. Jsi synem Arathorna, potomkem králů Númenoru, pánem Dúnadanů.“

Aragorn se na mne díval pln pochybností. Jako kdyby se snažil zjistit, jestli to není žert. I já jsem se takhle kdysi díval na Gil-Galada, když mi řekl, že jsem příbuzný velekrále Turgona, krále skrytého království Gondolinu, a budu dalším velekrálem Noldor. V té době jsem nebyl nikdo. Byl jsem dítě, kterému vyplenili domov a unesli jej; dosavadní život jsme trávili jako kočovné národy, ve společnosti těch, kteří mi vzali rodinu. Teprve když se sešla vojska Valar, elfů a lidí proti Morgothovi, podařilo se nám s bratrem uprchnout. Dostal jsem se na dvůr krále Gil-Galada. Všichni byli vznešení a učení. Uměl jsem sice číst a psát, znal jsem něco z historie, ale jejich způsobů jsem zdaleka nedosahoval a nikdy nemohl dosáhnout.

Podal jsem Estelovi prsten, který jsem toho dne s ostatními předměty vyndal z úkrytu.

„Tady je prsten Barahirův; znak našeho příbuzenství zdáli, a tady úlomky Narsilu. Ještě s nimi možná vykonáš velké činy; předpovídám totiž, že tvůj život bude delší, než je lidská míra, nepostihne-li tě zlo nebo neselžeš-li ve zkoušce. Zkouška však bude tvrdá a dlouhá. Annúminasské žezlo podržím, protože si je musíš teprve zasloužit.“

Aragorn stál naproti mně, mlčel a prohlížel si předměty.

„To jako vážně?“ skepticky se na mne podíval.

Přikývl jsem.

„Takže jsem potomkem tvého bratra? Ale vždyť žil strašně dávno,“ pokračoval nevěřícně.

„Ano. Jsem starý Aragorne. Jsem tady už třetí věk.“

„Nikdy jsi mi o Elrosovi nevyprávěl.“

Mistr Erestor si u mě jednou stěžoval, že má s Estelem problémy. Že jej vůbec nezajímá historie, nechce se učit důležité letopočty a fakta. Slíbil jsem, že si s ním promluvím, ale v duchu jsem se smál. Chlapec se naopak velmi zajímal, rád poslouchal mé vyprávění o elfech, které jsem znával, o válkách kterých jsem se zúčastnil. Také miloval vyprávění lorda Glorfindela o zabití Balroga.

„Není to příjemné vzpomínání,“ řekl jsem, nicméně jeho dotaz nepříjemné vzpomínky stejně vyvolal.

Opět jsem slyšel křik, nářek, zvuk zbraní. Chaos, bezmoc a smrt. Drželi jsme se s bratrem za ruce a utíkali jsme. Někdo mne popadl za tuniku. Nedařilo se mi vyrvat, bratr se díval s hrůzou v očích za mě a táhl mě pryč. Marně. Elf měl mnohem větší sílu, než dva malí chlapci. Odtáhl nás ke svým vůdcům a ti se dohadovali, co s námi udělají. Rudovlasý elf měl pocákaný obličej a ruku od krve, druhá mu chyběla. Živoucí obraz šílenství. Druhý, černovlasý působil klidným dojmem, i když od krve byl zamazaný úplně stejně. Maedhros křičel na Maglora, že se o žádné děti starat nebude, že musí najít silmarily. Maglor mu oponoval, že přece nebudou vraždit malé děti.

„Proč se Elros rozhodl být člověkem?“ ptal se Aragorn.

Otřásl jsem se. Zasáhl citlivé místo. Zvedl jsem hlavu a pohlédl mu do očí. Dychtil po mých slovech.

„Byl zklamán skutky elfů. Byli jsme vychovávaní Maedhrosem a Maglorem, syny Fëanora. Napadli ústí Sirionu, kde jsme žili s matkou. Chtěli ukrást silmaril. Nás ušetřili. Byli jsme s nimi, když se hnali za dalšími klenoty. Když jsme od nich utekli, promluvili k nám Valar a museli jsme si vybrat. Chtěl jsem být elfem, lidský život je příliš krátký na učenost a já toho chtěl mnoho stihnout. Elros si zvolil lidský osud. Nechtěl mít nadále nic společného s někým, kdo je hnán šílenou touhou po zbytečné věci a nezastaví se před ničím. Darovali mu Númenor, kde vládl do své smrti. Zemřel tak brzo. Už nikdy jsme se neviděli.“

Objímal jsem Elrose. Ptal jsem se ho, proč to udělal. Mohli jsme být přece spolu. Měl jsem předtuchu, že už se nikdy neuvidíme. Elfské a lidské roky plynou tak rozdílně. Po tvářích nám tekly slzy. Bylo to těžké loučení. Strávili jsme tolik času spolu a teď jsme se měli vydat každý jinam.
Na dvoře krále Gil-Galada jsem měl zprávy o Númenoru, ale Elros jako by už nebyl mým bratrem, ale někým jiným. Jeho smrt, která přišla záhy mne však velmi zarmoutila.

„To mne mrzí. Nechtěl jsem,“ omlouval se Aragorn. Možná se stala má tvář na chvíli čitelnou. „Přesto děkuji. Budu se snažit, abych nebyl ostudou jeho památce,“ řekl ještě. Vzal si předměty, jež mu patřily, a odešel.

Tím jsem si byl jist. Pokud by měl někdo obnovit království, neuměl jsem si představit povolanější osobu.

A mně spadl ze srdce tíživý balvan. Bál jsem se toho, jak přijme pravdu. Nebude-li mi vyčítat, že jsem tak dlouho otálel. Jeho matka mě prosila už dřív, aby mohla říct Estelovi, kdo je jeho otcem. Možná by byl připraven, ale já ne.

Podporuji: 
Humanitárni pomoc Magna Děti v tísni ve světě web: www.magnadetivtisni.cz Pokud se vám povídka líbala, zašlete DMS na číslo: 87 777, text je: DMS MAGNA. Na kachničku klikněte prosím pouze v případě, že jste odeslali DMS.
Fandom: 

Komentáře

Obrázek uživatele Danae

To je prostě krása. A hrozně se mi líbí, jak se ten příběh prolíná s Iantovým, jak jeden osvětluje druhý. Já jsem se k tolkienovské fanfiction vždycky stavěla dost skepticky, měla jsem pocit, že už si všechno napsal sám.
Když čtu vás, uvědomuju si, že jsem neměla pravdu. Ještě pár krásných příběhů zbývá a někdo by je měl vyprávět.

Obrázek uživatele Elrond

Moc děkuji. Ale to, že jsme psali o stejné události je vlastně náhoda.

Obrázek uživatele Danae

Jo, já tuším, že to nebyl záměr. O to víc mě to dostává :)
Obrázek uživatele Owes

Krásné. A to, co jsem chtěl dodat, už vystihla ve svém komentáři Danae. Jen je mi trochu líto, že je to tak krátké. Chtěl bych číst dál. :-)

Obrázek uživatele Elrond

Děkuji. Plánuju pokračovat v podobném duchu v Bingu.

Obrázek uživatele Keneu

To je asi tak, když čtenář začne poskakovat už u prvního slova povídky. Je to moc pěkné. A chci o Aragornově dětství vědět víc.

Obrázek uživatele Rya

Nádhera! Taky bych si klidně četla dál.

Obrázek uživatele ef77

Krása! Mám tolkienovskou fanfiction moc ráda a mám opravdu velkou radost, když ji vidím napsanou tak brilantně. Je to jako kdyby někdo doplňoval velikou vitráž o další a další barevné střípky.

Obrázek uživatele Elrond

Děkuji, to mě potěšilo.

Obrázek uživatele neviathiel

Obdivuji, když někdo umí povídku skvěle začít i zakončit. A zakončit ji parádně, ve stylu slavných "final quotes"!

-A A +A