Velmi smutná balada o zlatém hřebenu a dobrém úmyslu

Velmi smutná balada o zlatém hřebenu a dobrém úmyslu
Sepsali E&E s.r.o. a Glorfindel radil

V hlubokém lese zeleném,
kde honí se laň s jelenem,
království elfů prodlívá,
co Doriath se nazývá,
a tam se teďka poženem.

Zde žije Thingol Šedoplášť
a jeho paní – pěkná zvlášť,
všichni jsou šik a maj‘ se rádi,
idylka, láska, kamarádi,
jen jeden v sobě skrývá zášť.

Saeros, jak se ten elf zve,
královi dává rady své,
těší se přízni u dvora,
někdy umí být potvora,
však srdce jeho není zlé.

Teď právě jeho jasné čelo
do bílé dlaně zahučelo.
„Náš král se zbláznil dočista!
Tak tohle bude očista,“
řek vida, co se zrovna dělo.

Tuřína, hocha z rodu Lidí –
jak Saeros se za něj stydí! –
Thingol si na klín posadil,
aniž se s někým poradil,
a hrdě řek‘: „Ať lidi vidí!“

Rádci bys nastavil rameno.
„Lidé jsou zrádné plemeno!“
lkal Saeros a slzel vskutku.
„A tenhle Tuřín, můj ty smutku,
chová se jako vemeno!“

Ještěže Beleg v lesní díře
s Tuřínem hrál si na rytíře.
Ze síní zmizel lidský kluk,
ve křoví, tam jsou mravy fuk.
Saeros byl zas v dobré míře.

„Novinky od dvora slyšet chceš?
Saeros zná je, žádná lež!
Povím ti jednu věc, nedýchej.
A hlavně to nikomu neříkej!
Tuřín je pitomec, nechápeš?“

Leč těžko se vesel zůstává,
když duši tvou bolest spoutává.
Saeros Berena proklíná,
na Daerona vzpomíná,
zášť k lidem spát mu nedává.

Z úst sličných slova zloby plynou:
„Náš král už nemá dceru jinou!
A Daeron, přítel srdce mého,
odešel do světa vzdáleného.
Všecko zlé dá se lidskou vinou!“

Jednoho rána v pozdním máji,
co střemcha páchla v celém háji,
vyjel si Thingol se svou paní
na piknik, trochu kempování,
že se mít budou jako v ráji.

Hodokvas bujarý v síni víří,
víno už ze sklepů na stůl míří.
„Pij a zapomeň na hořkost světa!
Po králi, královně dneska je veta.
Kocour je daleko a myši hýří.“

Saeros, jak má módu rád!
Zdobí se, hedváb na brokát,
pečlivě češe dlouhé vlasy,
vědom si dobře svojí krásy,
chce elegantní pozdní vpád.

Ještě než v síni zazáří,
štípne se zlehka do tváří,
ruměnec ladí k černé róbě,
co vejde, strhne všechny k sobě,
to atmosféru utváří.

Již je na prahu a co vidí:
k hostině přised‘ dědic Lidí!
Zrak ho nešálí zcela jistě,
vždyť Tuřín dlí na jeho místě
a po víně se drze pídí!

Ten buran je jako lesní Wos,
pomyslel sobě Saeros,
v účesu mu snad ptáci hnízdí,
uši a nehty špína hyzdí,
páchne, že by sis zacpal nos!

„Kde se tu bereš, hraničáři?“
Elfovi na rtech úsměv září,
když naproti muži usedne,
v očích však plamen zášti žhne.
„Povídej, přeháněj! Jak se daří?“

K čemu jsou lichotky, k čemu ptaní,
vždyť ten Tuřín nemá vychování!
Tváří se nadutě, civí jak běs,
ve vlasech lupení, což je fakt děs.
Saeros zakryl by oči dlaní.

Tak pohled na muže nervy mu drásá.
Pak přijde myšlenka, hotová spása!
Saeros vytáhne svůj hřeben zlatý,
co na něj ušetřil si od výplaty.
Pro dobro obecné do síně hlásá:

„Tady máš hřebínek, můj milý hochu,
hezky se učeš a uprav se trochu.
Nedbej slov lidského praotce,
že chlap má smrdět i na fotce.
Vypadáš, žes‘ vylez z lochu!“

Tuřín se zatvářil jako vrah.
„Neslyšíš, máš snad v uších prach?“
Saeros ptá se v dobré víře.
Tuřín teď vypadá jako zvíře,
málem bys z něho dostal strach.

Dál Saeros dí: „Kroť své pudy,
nemáš daleko do obludy.
Teď mě tak napadá: U vás asi
ženy se odívaj‘ jenom vlasy
a běhaj‘ co laně bůhvíkudy?“

Nadarmo učenci zákony píší,
jak se má u stolu zacházet s číší.
Tak nedbaje králova ediktu
mrsk‘ pohár elfovi do ksichtu
Tuřín, to hovado! Hněv z něho čiší.

Výkřiky doznívaj‘ tajemně,
Saeros sbírá se ze země,
plivanec krvavý ozdobí stůl,
Tuřín meč vytasí, ach to je vůl!
Mablung se vrhá vpřed dojemně.

„Tuříne, nedělej debila,
urážka tak velká nebyla!“
dí Mablung v obavě o zdraví.
Saeros ztěžka se postaví,
sličnou tvář grimasa zhyzdila.

„Dosud to byla jen otrava,
to že jsi prase a nemrava!
Však tasíš-li meč, trest menší není,
než z královy říše vyhoštění
a v horším případě poprava!“

„Uvaž, co říkáš, Saerosi,“
ozve se Mablung, málem prosí.
Tuřín odejde beze slova,
Saeros za ním spustí znova:
„Však já ti ukážu, co se nosí!“

„Vidíš si vůbec do huby?
Buď rád, žes‘ nepřišel o zuby.“
„Já toho burana zabiju!“
„Tak na tohle já se napiju,“
řek‘ Mablung v předtuše záhuby.

Pospíchá Saeros do bytu,
je zde sám, nikdo není tu.
Pobledlý usedá ke stolku,
vyhledá koženou tobolku,
kde skrývá tubičku Dolgitu.

Líže si rány a přemítá,
všechna svá trápení počítá.
Zrcadlo, věrný přítel jeho,
snese i slzy raněného,
stříbrným leskem ho uvítá.

„Pověz mi, mé milé zrcadlo,
co to jen Tuřína popadlo?“
Odraz ran v tváři ho nekonejší.
„To jsem snad sám tu v zemi zdejší,
kdo před ním nehraje divadlo?“

Myšlenky zavíří uvnitř hlavy:
„Musím být přece shovívavý,
vždyť tihle lidé jsou barbaři.“
Pak oči se elfovi rozzáří,
zjevil se náhle nápad pravý.

„Tuříne, hloupé lidské štěně,
však já tě naučím hygieně!“
zvolá Saeros pýchy plný,
vezme pak pytel z hrubé vlny
a plní jej věcmi ukvapeně.

Hřeben a šampón a olej z cedru
po ruce musí mít v tomhle vedru,
pilníček na nehty, na ruce krém,
drahý byl sice, ale čert to vem,
parfém snad abych bral v vědru.

Holení, kartáček a zubní nit,
to všechno pravý muž má s sebou mít.
Řekne si Saeros: „Co to jen činím?
Neházím nakonec jen perly sviním?
Snad mu tam přibalím i meč a štít.“

Do rána bílého vše v něm kvasí,
co na dar poví mu Tuřín asi?
Abych snad nebyl mu pro legraci,
nebo to nebral jak provokaci,
však kdo vidí do hlav lidské rasy?

S prvními paprsky svítání
plivne si Saeros do dlaní,
pobere pytel, meč a štít,
vyrazí, kde má Tuřín být,
úmysl dobrý ho pohání.

Kroky se odráží v chladných zdech,
Saeros nese vak na zádech,
však štít mu při běhu překáží,
pověsí si ho na paži,
mečem se ohání, lapá dech.

Zastihl Tuřína u brány,
vběhl mu přímo do rány.
Saeros slzu v oku skrývá:
Vypadá, jak by vylez‘ z chlíva,
vlasy hnůj, plášť má odraný!

„Tuříne, dám ti ještě šanci,
odpouštím ti tvou aroganci,“
Saeros volá, mečem mává
radostně, je to dobrá zpráva,
„Tady ti nesu něco v ranci!“

„Ha, elfe, na mě tasíš meč?
Co je to vše za podlou leč?!“
vykřikne Tuřín, chápe se zbraně,
útočí hrubě, dost nevybraně,
začíná bitka, řež a steč.

Hrubá síla je zrádná věc,
když ji ovládá pitomec.
„Tuříne, počkej, to je omyl!“
Štít pukl, meč se vedví zlomil,
Saeros na zem pad‘ nakonec.

Tuřín teď vítězně nad elfem stojí,
Saeros budoucnost hádat se bojí.
Chlípný škleb muže rty ozdobí.
Kdo by řek, že bude takový?
Myšlenky elfovi v hlavě se rojí.

Dí Tuřín: „Svleč se, elfský muži,
ať vidím tvoji nahou kůži!“
Směje se, mečem míří naň.
„K zakrytí musí stačit dlaň
a tvoje vlasy s vůní růží!“

Saeros, vážně zmaten zcela,
tváří se jako lesní včela.
„Takhle to u nás zvykem není!
Nejprve aspoň políbení!“
Nechápe, co to Tuřín dělá.

„Líbat tvůj kuní ksicht nebudu,
K tomu fakt nemám dost důvodů.
Utíkej, elfe, běž jak chrt,
zastav se, je to tvoje smrt!
Jen ať máš pořádnou ostudu!“

Saeros vyrazí do strání,
Tuřín ho mečem svým pohání.
„Jen netvař se, elfe, že ti vadí,
když občas tě píchnu do pozadí!“
huláká, smíchu se nebrání.

„Hola hej, pomozte někdo přec,
honí mě po lese šílenec!“
Saeros volá, o pomoc prosí.
Tuřín jej pobízí jak hejno vosí,
žene jej přes les a přes kopec.

Sběhli se elfové z daleka,
co vidí, velmi je vyleká:
Králova rádce tu nahání
nahého idiot se zbraní
a hrubé poznámky haleká.

Mablung jej stíhá, lovec ctěný,
na sprint má talent přirozený.
„Tuříne, chováš se jako skřet,
přestaň s tou honěnou a to hned!“
zakřičí celičký uřícený.

„Mablungu, copak jsi na hlavu?
Zmlkni a zařaď se do davu.
Saeros se tu skvěle baví,
běží jak vánek přelétavý,
tak mu nepokaz zábavu!“

Po bledé tváři slza teče,
Saeros hanbě neuteče.
Říká si: „Horšího nic není,
nežli mít s blbcem pořízení
a za prdelí špičku meče.“

„Snad už tě nezmáhá únava?
Běž hezky zleva doprava!“
krákorá Tuřín pobaveně.
Saeros hledí vyděšeně,
ten kdo uteče, vyhrává.

Cesta se náhle mění v sráz,
kde si i jelen zláme vaz.
„Snad život holý spasit mohu,
když najdu úkryt tamhle v hlohu!“
Saeros vzlykne, ztrácí hlas.

„Přede mnou rokle, voda divá,
říční peřej zpěv smrti zpívá!
Já tuhle pohanu nesnesu,
to raděj‘ seskočím z útesu!“
řekne si Saeros, zpět se dívá.

Tuřín jak hejno netopýří
s mečem svým k němu kvapně míří.
Seskok a odraz a svižný běh,
není daleko druhý břeh,
myšlenky v hlavě rychle víří:

„Úmysl dobrý, vše je v tahu,
dejte mi body za odvahu!
Naivní byl jsem velice,
že elfa udělám z opice.
Námo už stojí na mém prahu.“

Tak ukončil pouť svou Saeros:
zostuzen, nahý, zkřehlý, bos.
Bílé tělo se dolů řítí,
skály ostré jej v náruč chytí
a nad tím Tuřín, lesní Wos.

Málokdo pohled ten vydrží
na tělo rozbité ve strži.
A čím že se Saeros provinil?
Jen že měl ambice, vkus a styl!
Nejedno oko se zamlží.

Jen ať se slova má rozletí
mezi lid i v tomto století:
Že hřeben a kravata vybraná
mohou být života záchrana,
či zabránit věčnému prokletí!