Let it snow

Obrázek uživatele Zuzka
Rok: 
2014
Obdarovaný: 
strigga

Drahá striggo,
přeji Ti krásné Vánoce, božský klid a šťastné vykročení do nového roku.
Doufám, že jedna taková dárkově zabalená povídka potěší. Je v ní naznačeno tu něco, tam zase cosi jiného a já věřím, že v ní uvidíš alespoň něco z toho, co sis k letošním Vánocům přála. Ty postavičky, co se mi tam sešly pod rukou, si zkrátka někdy nedaly do svého jednání mluvit, ale jistě budou šťastné, když se s tebou budou moci seznámit.
Hezké čtení!
Ježíšek

Jemné drcnutí Catherine probudilo. Vzpamatovávala se jen pomalu, ale hlavou už se jí rozeběhly překvapené otázky. Pokud si dobře pamatovala, usnula v kočáru cestou do Bathu, doprovázená drahým panem Allenem a jeho paní. A byla si jistá, že krajina za okénkem byla i přes zimní datum matně zelená.
I teď seděla v kočáru, ovšem sama. A když se konečně rozkoukala, zjistila, že je noc a že sněží. Že její povoz svižně projíždí neznámým městem, domy na jedné straně, břeh majestátní řeky na druhé. Pozvedla ruku, aby zaklepala na střechu a kočár tak nechala zastavit. Cosi zašustilo a kartička z tuhého papíru vypadla z jejího klína na podlahu. Přirozená zvědavost zapracovala a Catherine se pro lístek sehnula.

Ctěná slečna Morlandová
Fullerton, Anglie

To četla na jedné straně. Vskutku krátká adresa. Bylo s podivem, že se k ní ten lístek dostal. Obrátila kartičku v prstech.

Drahá slečno,
budete-li té dobroty a svolíte-li, ráda vás uvítám na přátelském setkání pod svou střechou. O cestu se neobávejte, spřežení vám vyšlu v ústrety.
S vřelým pozdravem,
Magdalena Dobromila Rettigová, roz. Artmannová,
Praha, Království české

Catherine se pořádně zarazila. Prsty jedné ruky přejela přes pozvánku, jako by písmena byla smítky prachu, která se dají setřít. Ale žádný další, skutečnější vzkaz se neobjevil. Chviličku nemohla popadnout dech, nechápala. V ten moment však kočár zatočil vlevo a scenérie za oknem náhle přiměla mladou slečnu k hlubokému nádechu.
Její vůz projel mohutnou branou na most. Protější břeh řeky se prudce zvedal do svahu. Množství zasněžených střech prozrazovalo malé domky i bohatší lidská obydlí a neuvěřitelný počet kostelů a kaplí. Hřebenu kopce dominovala řada vznosných paláců a podivné torzo prastarého kostela skryté za nimi. Mnoho oken toho města svítilo do tmy tlumeným odrazem svic.
Pryč byly myšlenky na zastavení kočáru a otázky týkající se celé té podivné události. Catherine se rozpomněla, že o Praze snad kdysi někde četla. Ohlédla se zpátky a spatřila další a další domy. Obrysy břehu, který opustila, se však rychle ztrácely v chumelenici.
Pohlédla zase kupředu, když kočár další branou vjel do čtvrti pod zámkem. Jen krátké stoupání, odbočka vpravo a spřežení se zvolna zastavilo před bílým patrovým domem. Catherine si nebyla jistá, zda by měla vystoupit. Nezdálo se, že by jí někdo měl otevřít dvířka, celou cestu neviděla ani živáčka. Vyhlédla znovu z okénka a teprve nyní spatřila postaršího muže ve vestě a v krátkém kabátě, který si zrovna o mřížoví předzahrádky vyklepával popel z krátké dýmky. Dokončil zjevně navyklý pohyb a ohlédl se přes rameno.
„Slečinko!” vykročil najednou kvapně směrem ke kočáru a zručně Catherine dvířka otevřel. Podal jí dokonce ruku, aby na zasněženém chodníku neuklouzla.
„Vás sem tu do nyjčka neviděl, vodpusťte,” smekl čepici a lehounce se uklonil.
„Vejmluva, jméno mé. A vaše?”
„Já…,” zajíkla se napoprvé Catherine.
„Catherine Morland. Promiňte, pane, nemám ani tušení, jak jsem se tu ocitla a kde to vlastně jsem,” rozhodila rukama.
„Však za chviličku uvidíte, slečno Catherine. A že vás stříbrný spřežení přivezlo, asi jste měla delší cestu,” usmál se trochu tázavě ten prošedivělý pán.
„Stříbrné spřežení?” zadívala se Catherine poprvé zpět na kočár, kterým přijela. Vůz byl stroze černý, lakovaný. Koně nebyli nijak příliš sladění - tu hnědák, tam běloušek - ale černé postroje byly pobity stovkami malých kovových cvočků a skutečně se leskly jako stříbro.
„Nu ano, stříbrné, však vidíte. To sem dostane každého a odkudkoliv, a ta cesta se nikdy nezdá přespříliš dlouhá.”

Catherine neměla slov. To všechno, co se dělo, bylo kdesi daleko, za hranicí toho, kam dosáhlo její chápání. Ale zdálo se to trochu jako ve snu a celé to k velkému podivení působilo klidně a mírumilovně.
Proto jen krátce zaváhala, když jí pan Vejmluva nabídl rámě. Nechala se doprovodit ke dveřím a do pěkné haly domu, jen s tichým „díky” si nechala vzít kabátek a s doširoka rozevřenýma očima se pokoušela vstřebat každý detail toho, co se před ní odehrávalo. Menší služebná ve středních letech je uvedla po schodech na galerii v patře a pokynula k dvoukřídlým dveřím. Sluha v livreji uctivě kývnul, otevřel jim a vševědoucně prohlásil:
„Slečna Morlandová, pan Vejmluva.”
Z nitra měkce osvětleného pokoje se ozvalo několik překvapených hlasů. Během okamžiku stála na prahu mohutná dáma v bělostném čepci a v tmavých šatech, které by Catherine ráda označila za nepohodlné a zpátečnické, kdyby oné postavě tak nelichotily. Nedalo mnoho práce uhodnout, že ta dáma je hostitelkou dnešního večera.
„Slečno! Pane Vejmluvo! Vítejte u nás. Ctěný pane, do svého křesla již jistě trefíte,” naznačila novému návštěvníkovi směr, aniž by odhlédla od Catherine.
„Ale vy, moje ptáčátko, vy jste u nás ještě nebyla. Jen pojďte, pojďte dál. Jsem si jistá, že tu za chvilku budete jako doma,” vzala teď mladou dámu za ruku a na dva krůčky ji jemně postrčila do pokoje.
Catherine se zvědavě rozhlédla po skromné společnosti rozsazené po křeslech, židlích a pohovkách v pohodlně rozlehlém salonku. Několik tváří se s podobným zaujetím otáčelo po ní. Vylekalo ji, že minimálně jednu z nich bezpečně poznala.

„To jsme v očistci?” obrátila se s nelíčeným překvapením ke své průvodkyni.
„Ne, drahoušku, to jste u mě v obýváku,” odvětila s prozaickým úsměvem paní domu.
„Ale vždyť on…” ukázala Catherine zmateně na Napoleona.
„Sem může přijít každý. Kromě těch, kdo ještě chodí po matičce zemi. Jenom jednomu z mých hostů se povedlo svět tolik zmást, že si může chodit, kde se mu zachce.”
„A já?”
„Vy jste po matičce zemi nikdy nechodila, jen po stránkách rukopisu a knížky. A tamhle Charles taky,” pokynula paní domácí k oknu, kde postával mírně nazrzlý mladý muž.
„Ale ať vás tím vším nepletu, má milá. Když se usadíte tady ke krbu, ráda vám to všechno vysvětlím.”

Catherine se nechala usadit a překvapením málem zapomněla mrkat. Opět ztratila řeč a jen čekala, co se vlastně má dozvědět.
„Tak tedy, drahá slečno,” začala hostitelka, zatímco se sama spokojeně opřela v protějším křesle, „pozvala jsem vás na malou sešlost pod svou střechou, jak jste se jistě dočetla na své pozvánce. Nejsme v žádném zásvětí, v nebi ani v pekle. To město, které uvidíte za okny, je Praha, stejná jako vždy, proměnlivá v čase. Celý náš svět je takový. Plyne pro něj čas, žijí v něm živí. A my je provázíme, míjíme a potkáváme, aniž by si nás oni všimli. Je to jako cesta, kterou smíte projít jen jedním směrem. My je známe a vídáme. Oni o nás nevědí. Jako byste na sebe položila dvě mapy, jednu průsvitnou a druhou na pořádném papíře,” snažila se připodobnit to krásně zvláštní místo něčemu známému.
„Ale nebojte se, milá Catherine, zakrátko to sama rozpoznáte. Důležité je, že my se můžeme sejít, ať už jsme odkudkoliv a z kdykoliv, a proto mohu každý rok pozvat několik milých hostí a dopřát si příjemný večer v skutečně rozmanité společnosti,” usmála se spokojeně.
„Abyste tedy věděla, s kým máte dnes tu čest se setkat, věnujte mi ještě chvilku své pozornosti a já vám všechny přítomné představím.”
Catherine tiše přikývla a maličko se pootočila do místnosti, aby na hosty dobře viděla.

„Předně, slečno Morlandová, a těší mě velmi, že vás poznávám. Mé jméno je Magdaléna, a tím vás prosím, mi říkejte po libosti.”
Drobný úsměv paní Magdaléně stačil, aby pokračovala dále.
„Pana Bonaparta jste sama poznala,” kývla k unaveně vyhlížejícímu muži na pohovce.
Napoleon nyní neváhal vstát a stroze se uklonil.
„Těší mě, slečno Morlandová. Toho úleku skutečně nebylo třeba. Bojovné myšlenky i zášťí k Angličanům mě v exilu brzy opustily. A je to ostatně už také nějakou chvíli, co mě mí ctění lékaři uléčili k smrti,” povzdechl si a s tichým syknutím se posadil.
„To je mi líto, pane. Ale ráda slyším, že jsem zde v bezpečí,” dokázala se Catherine konečně přimět ke slovu a k drobnému žertu.
Bývalý imperátor se trošičku křečovitě usmál a paní Magdaléna se znovu chopila slova.
„Jsem si jistá, že společnou řeč najdete s přítomnými dámami. Shodou okolností jsou dvě z nich téměř vašimi jmenovkyněmi,” kývla směrem ke dvěma krasavicím usazeným na malé pohovce hned vedle Catherinina křesla. Obě dámy se ovívaly elegantními vějíři a Catherine si vzpomněla, že šaty, jaké mají na sobě, spatřila kdysi na rytinách románů z doby rozbřesku nové doby.
„Ctěná Katarina Stradová je dcerou pana Ottavia, který býval kdysi správcem uměleckých sbírek císaře Rudolfa. A vězte, milá slečno, že o císaři od Katariny ještě mnoho uslyšíte,” naznačila jen lehounce paní Magdaléna. Catherinině živé představivosti však nedělalo potíže si domyslet, co by se tak mohlo za tím sdělením skrývat. Pozvedla obočí, ovšem příjemnému úsměvu té dámy se zkrátka nedalo vzdorovat.
„A dále slavná paní, která si nejraději nechá říkat ‘Katuško’, choť pana Petruccia z Padovy.”
„Těší mne, slečno,” promluvila ta tmavovlasá dáma překvapivě mírným hlasem.
„Jste z Itálie, paní Katuško? Tak ráda si poslechnu něco o té pěkné zemi, když budete tak laskava,” vyhrkla Catherine a v duchu již vzpomínala na své oblíbené scény ze Záhad Udolfa.
„Ale jistě, drahoušku, velmi ráda vám povyprávím,” kývla Katuška načesanou hlavou.
„Tak než se pustíme do povídání,” ozvala se znovu paní Magdaléna, „dovolte ještě, abych vás upozornila na milou návštěvu z pohraničních krajů francouzských.”
Catherine odhlédla směrem od ohně, kde v koutě v pološeru seděla dáma s pánem v jediném širokánském křesle.
„Paní Markéta, dcera císaře Maxmiliána z Habsburků, a její choť pan Filibert Savojský.”
Oba se nejprve krátce usmáli jeden na druhého, než lehkou úklonou pozdravili Catherine.
„I já vám ráda povyprávím o vzdálenějších krajích, milá slečno, pokud si to budete přát. Věru jsem se dost nacestovala. Ale dovolte nejprve, abych svému drahému manželovi dopověděla, jak pěkný chrám jsem nechala postavit v milovaném Brou při městě Bourg-en-Bresse, když mi tak brzy ze světa odešel,” pravila paní Markéta a položila svou dlaň na Filibertovo rameno. V tom gestu bylo něco tak krásně starobyle galantního a zároveň ustaraného, že Catherine s jistým dojetím jen přikývla a byla připravena ponechat pro dnešní večer ty dva sobě samým. Snažila se však upamatovat, aby se později poptala vzdělanějších přátel na osudy onoho zajímavého páru.
„Slečno Catherine, dovolte ještě, abych vám pořádně představila pana Charlese Bingleyho. Věřím, že s ním najdete jistě společnou řeč. Dobře víte, že jste sama hrdinkou románu. Ani on se nenarodil na tento svět, nýbrž byl napsán, a to dokonce touž rukou, jako vy,” usmála se vítězoslavně paní Magdaléna.
Pan Bingley mezitím přišel od okna až ke Catherininu křesílku a velmi roztomile políbil podanou ručku.
„Slečno,” usmál se na pozdrav.
„Velice mě těší, pane. Věřím dokonce, teď když slyším vaše jméno, že jsme se snad kdesi náhodou potkali. Obávám se, že dílo naší ctěné slečny autorky se stalo až zbytečně mnohokrát objektem zájmu jiných pisálků, kteří by mohli závodit i s mou fantazií,” přiznala s lehkým uzarděním Catherine.
Sama již nějakou chvíli zvažovala, že v takové společnosti by se snad vyplatilo založit si památníček a požádat hned přítomné o pár krátkých záznamů. Ovšem stále ještě byla příliš překvapená na to, aby si skutečně troufla oslovit byť i svrženého císaře Napoleona nebo i jen vlastního literárního kolegu ze staré známé Anglie.

„Nu, tak to by snad bylo…,” uzavřela společenskou litanii paní domu a spokojeně se rozhlédla po svých hostech.
„Ach, snad aby nedošlo k nějaké mýlce,” zarazila se ještě na moment, „přišla jste s panem Vejmluvou, ale klidně bych se vsadila, že vám na sebe mnoho neprozradil, drahoušku.”
„To máte pravdu,” přisvědčila Catherine a ohlédla se po chlapíkovi, který se v trošku zastrčeném křesílku jen mazaně usmíval pod vousy.
„To on jen tak na potkání neříká. Duchové jsou odjakživa tak trochu tajnůstkáři,” naklonila se paní Magdaléna kupředu, jako by sama sdělovala nějaké tajemství.
„Duchové?” probudil se v Catherine starý známý zájem o záhadné příběhy.
„Přesně tak. Ale byli bychom ho nemohli pozvat, kdyby už nebyl vysvobozený. Tady v Praze mu říkávali ‘Kýchavý duch’ pro to, že strašíval na mostě, vidět nebyl a kýchal a kýchal, div že by se neroztrhnul.”
„Ale to jsou řeči! Jen sem si vobčas tak trochu pčíknul, no,” ohradil se pan Vejmluva a blýskl po paní Magdaléně očima.
„No dobrá. Ale vysvobodit ho měl ten, kdo mu ‘Pozdravpámbu!’ popřeje. A to byste se divila, má milá, jak dlouho to trvalo, než se tak slušně vychovaný člověk našel, že by popřál požehnání do čistého vzduchu,” pokývala hostitelka významně hlavou a znovu se opřela v křesle.
„Zajímavé duchy tady máte,” odpověděla nadšeně Catherine.
„Pověděla byste mi ještě o nějakých?”
„Ale jistě, má drahá, jistě. Škoda, že tu není Popelka, ta jich zná přehršel,” podotkla paní Magdaléna a pustila se do vyprávění.

A téma to bylo vskutku zajímavé. Netrvalo dlouho a ve vyprávění se střídali všichni, jak jim jedna pověst připomněla jinou. Tu bylo slyšet o jezinkách z Alp, za chvíli už o přízracích antických hrdinů nad ruinami římskými a za moment zase o čarodějnicích a čertovských hradech utopených v mlze ostrovů.
Nikdo však nechtěl dělat ze zimního večera dušičkové posezení a hovor se nesl spíše na humorné notě, než jej přerušil jasný zvuk mosazného zvonku u vzdálenějších dveří salonu.
„Drahouškové, večeře je na stole. Pojďte, vstávejte, hodina už pokročila, jistě máte hlad,” vyzvala ctěnou společnost paní Magdaléna a sama vedla maličký průvod do pěkně vyzdobené jídelny.
„Stále ještě očekávám dva hosty, ovšem u nich se patrně nedá počítat s časným příchodem,” poznamenala laskavě a pobídla své hosty k prostřenému stolu.

Než pánové pomohli dámám na místa a sami se usadili, objevil se mezi dveřmi mladík, který nejednoho z hostů na první pohled velice zaujal. Neutrousil však ani slovíčka a
odkvapil k jedné z volných židlí. Teprve když se posadil, rozhlédl se kolem sebe a pokýváním hlavou dal na vědomí, že přeje ostatním pěkného večera.
Catherine se v duchu mohla udivit k smrti. Ten hoch měl na sobě jen kalhoty z jelenice a hlavu měl rozcuchanou jako nejposlednější žebrák. A přitom vypadal čistě a velice dobře. Ovšem vychování patrně mnoho nepobral. Zdálo se však, že ostatní přítomní se s ním již museli setkat. Nezdálo se, že by jeho způsoby byl někdo pohoršen. I Markéta Habsburská na něj shlížela spíš s mateřskou shovívavostí, než s jakýmkoliv náznakem zděšení.

„Dobrý večer, Nikolasi. Děkuji, že jsi přišel,” pravila trošku káravě paní Magdaléna.
Nečekala však na odpověď toho nemluvného návštěvníka a nechala nosit na stůl.
Dobrot bylo přemnoho, od předkrmů až k zákuskům, ovšem hosté již tak trochu tušili, že si mají brát jen symbolické porce. A pan Bingley si dal tu práci a vybíral velmi úslužně ty správné kousky i pro Catherine, aby se zdárně dobrala až k nedohlednému konci hostiny.
„Jez slušně, Nikolasi,” zaškaredila se paní Magdaléna v půli večeře na polonahého mladíka na vzdálenější straně stolu. Ten chlapec měl zjevně sklon jíst rukama nejen kuřecí stehýnka.
„Říkají mně ‘Nik’, paní,” hlesl a sklonil tvář zase k talíři. Po chvíli rozmýšlení si ale přehodil vidličku do pravé ruky a začal si spokojeně nabodávat zeleninu.
„Snad nikdy jsem si tak nepochutnal, paní. Každé hradisko by na vás mohlo být pyšné,” pochválil dobroty, když byl čas k odchodu od stolu a vtiskl hostitelce do dlaně náhrdelník z kančích zubů.
Paní Magdaléna se vděčně usmála.
„Tak, mí drazí, zpět do salonu, prosím,” pokynula svým hostům a tentokrát chvilku setrvala pozadu a dohlédla na sklizení stolu.
„Bylo by příjemné, kdyby nám někdo zahrál něco pěkného na piano, že?” zamávala Katarina Stradová vějířem mezi dveřmi.
„Za mé doby ten skvělý nástroj nebýval, ale co se potuluji po domech a palácích pražských, už jsem na něj mnohokrát slyšela pěkně hrát.”
„Pravda, má drahá, i u nás si ho lidé velmi oblíbili,” odvětila Katuška.
„Bylo by to moc pěkné, jen co je pravda. Ale kdo by tak mohl umět…,” rozhlédla se po návštěvnících, kteří se zatím znovu usazovali v pokoji.
„Myslím, že bych vám mohl posloužit, mé dámy,” mírně se uklonil pan Bingley.
„Přijmete-li s hrou i trochu zpěvu, rád vám večer zpříjemním.”
Uctivé pukrle obou dam postačilo a Charles se odebral k úctyhodnému nástroji.

Prsty se mu záhy rozběhly po klávesách. Zahrál a zazpíval pár písní a publikum se k jeho zpěvu několikrát vděčně připojilo. Po chvíli se zahleděl z okna na stále houstnoucí chumelenici a zamyšleně zabrnkal na několik kláves.
„Přátelé, nejste-li proti, zahrál bych vám anglickou písničku z doby, která pro nás všechny teprve přijde.”
Většina z těch, kdo ho poslouchali a dokonce i Filibert, schovaný s Markétou opět ve svém koutě, tiše přikývli.
Pan Bingley tedy přehrál dva tři úvodní takty a příjemným hlasem zanotoval:

„Oh, the weather outside is frightful,
but the fire is so delightful.
And since we´ve no place to go,
let it snow, let it snow, let it snow.”

S posledními slovy sloky se pro sebe usmál a nasadil na krátkou mezihru. Venku na ulici zakřupal sníh pod koly projíždějícího kočáru a vítr se krátce opřel do okenních tabulek.
Napoleon se z pohovky nahnul k pianu.
„Kdopak vás naučil takovou milou melodii, Charlesi?” otázal se až překvapivě mírumilovně a jistě v duchu očekával zvěst o některé roztomilé dámě s hravě zvonivým hlasem. *
(* Pozn. aut.: pomiňme, že si patrně představoval nějakou dámu přesně dle svého vkusu. Neboť to byl prý právě čerstvý triumvir Napoleon, kdo vymyslel empírové róby s odvážnými výstřihy, aby mohl obdivovat tělesné půvaby svých sličných společnic.)
Prsty pana Bingleyho dál běžely po klávesách, když chviličku zvažoval svou odpověď.
„Nu, jednoho večera se na Netherfieldu zčista jasna objevil takový zvláštní gentleman, takový trochu uštvaný chlapík… a než zase k ránu zmizel, naučil mě tuhle písničku.”
„Zajímavé, příteli. Jak je to dál?” pobídl ho Napoleon k další sloce a tiše děkoval osudu, že mu dal dost času naučit se anglicky, aby si písničku užil i bez představy sličné dámy.
Charles se usmál a po lehkém odkašlání zazpíval:

„It doesn´t show signs of stopping
and I´ve brought some corn for popping…”

a tu se krátce zarazil, neboť z pootevřených dveří se k jeho zpěvu připojil další, hlubší hlas. Rychle se však vzpamatoval, aby nenarušil plynulý tok písně.

„The lights are turned way down low.
Let it snow, let it snow, let it snow.”

Přerušil svou hru hned po konci sloky a spěšně vykročil ke dveřím. Nový příchozí mu nadšeně podal ruku a přes jeho rameno nakukoval do místnosti.
„Paní Magdaléno! Tak rád vás vidím! Omlouvám se, že jsem nestihl večeři… přece jen bylo za první hvězdou vlevo potřeba něco dořešit,” vysypal ze sebe s kadencí zde neznámého kulometu a už třásl rukou Napoleonovi.
„Bonaparte, starý vlku, jak se daří? Co to koleno? Už tě nebolí, co?”
Napoleon se jen kysele ušklíbnul, ovšem uvolnil návštěvě vedle sebe místo na pohovce.
„Díky, hned si sednu. Jen prosím, paní Magdaléno, byla byste tak laskavá a představila mi ostatní přítomné? Ha, vidím Katušku, jistě… vypadáš krásně, má milá,” zasmál se kratičce a ohlédl se po paní domácí.
„Doctore, dovolte, abych vám představila slečnu Catherine Morlandovou, hrdinku slečny Austenové, a zde Katarinu Stradovou, dceru Ottavia, favoritku císaře Rudolfa,” nasadila paní Magdaléna a než dořekla, obě dámy obdržely galantní políbení na hřbet ručky.
„Dále pana Vejmluvu, aneb vysvobozeného kýchavého ducha mostu Pražského, a tam nejdávnějšího hosta - hrdinného bojovníka Nika ze starých dob této krajiny.”
Tu nastalo dvojí pevné potřesení rukou.
Paní Magdaléna se už už nadechovala k poslední porci společenských zdvořilostí, ovšem Doctor ji s potutelným úsměvem přerušil.
„V pořádku, děkuji. Nebudeme Markétu a Filiberta rušit. Nejdřív jsem je nepoznal, jsou tam v koutě tak pěkně pohodlně schovaní. Ale skutečně, nebudeme je rušit. Za života neměli mnoho příležitostí jeden druhého si užít, tak ať je jim nyní přáno,” mrknul a usadil se na místo, které mu dříve nabídl Napoleon.
Rozhlédl se ještě jednou po salonu a pohodlně se opřel.
„Jak jsem se zmínil, když jsem dorazil, donesl jsem nějakou kukuřici na popcorn. Dá si někdo? Řekněte, Magdaléno, pročpak jste nezahrnula tuhle pochoutku do své úctyhodné kuchařky?” nadhodil vesele a zachrastil sáčkem s pořádnou porcí zrníček.
„Ale Doctore! Vždyť je to hrubě nevlastenecké,” rozesmála se ctěná paní domácí, když se rovněž usadila do svého měkkého křesla.
„Vím, posledně jsme si velmi pošmakovali, ovšem slupky z těch zpropadených zrníček pěkně lezou do zubů!”
Doctor se srdečně rozesmál.
„Charlesi? Dáš si se mnou?”
Pan Bingley rozhodně přikývl.
„Rád. A vůbec, všichni by měli ochutnat. Věřte mi, budete nadšení,” dodal a vypravil se ke dveřím, aby požádal sluhu o potřebné nádobí.

Zakrátko už se celá společnost znovu bavila nad miskami slaného bílého čehosi a celý večer aspiroval na jednu z nejrozmilejších událostí Magdalénina kalendáře.
„Jak je vlastně možné, drahý Doctore, že ti celý ten velký svět dovolil se na dnešní večer zastavit v naší malé společnosti?” zeptal se v jednu chvíli Napoleon, zatímco úslužně nabízel Katušce další skleničku alsaského růžového.
„Nu, jak jsem říkal, za první hvězdou vlevo… ale šlo jen o bezvýznamný spor kolonistů s původními obyvateli. A vzhledem k tomu, že domorodci byli v podstatě jen maličko sečtělejší jableční červi…,” pokrčil Doctor rameny a zamával neurčitě rukou ve vzduchu.
Po několika historkách, které už odvyprávěl, se vlastně ani nikdo nedivil. Nikdo se vlastně už ani nedivil tomu, že Doctor po pár momentech vyzul boty a až příliš pohodlně si nohy natáhl na vyšívanou podnožku. Nik mu záhy zabavil zbrusu nové šněrovací tenisky a nyní se v nich nadšeně procházel mezi pianem a příruční knihovničkou.
„Pořád lepší, než skuteční jableční červi,” otřásla se Katarina Stradová a poposedla si na židli o trošku blíže k ohni.
„Císař má ve sbírkách tolik zajímavých zátiší… ale od té doby, co se do módy dostaly obrázky zkaženého ovoce, jeden aby se skoro bál projít Velkou galerií. Je pomalu na čase, aby zas umělce začaly zajímat skutečné múzy,” prohlásila rozhodně a zdálo se, že přesně ví, jak by to mohla zařídit.
„Mé pozdravy ctěnému vladaři, drahá Katarino,” zabručel Doctor.
„Někdy se za ním taky budu muset zastavit. Zatím jsem o něm jen slýchal a zdá se mi, že bychom si mohli moc dobře rozumět. Tedy pokud se mu můj dopravní prostředek až příliš nezalíbí. Nerad bych mu vysvětloval, že mu TARDIS do jeho sbírky technických vymožeností neprodám ani za všechno zlato všech říší, u kterých se ještě může zadlužit,” dořekl, jako by si dělal významnou poznámku do diáře a maličko se opřel o lokty.
„Copak, Filiberte? Snad už neodcházíte?”
Trochu hlasitější šramot ve stínech prozradil dvojici na odchodu.
„I jistě, bohužel, už musíme jít. Věřte, že jsme si dnešní večer užili jako vy. Zase budeme mít tam u nás co vyprávět,” odpověděla za oba Markéta.
„Ale vskutku?” zasmála se paní Magdaléna.
„Jistě,” trvala na svém bývalá regentka Nizozemí, „to, že nás nebylo mnoho slyšet, neznamená, že bychom sami mnoho neslyšeli.”
„A teď nás, prosím, skutečně omluvte,” uklonil se mírně Filibert a podal své choti rámě.
„Rádi bychom to stihli do Bourges na půlnoční. A i se stříbrným spřežením to nebude snadné.”
„Jistě, drahouškové,” vstala paní Magdaléna ze svého místa a zazvonila na zvonek.
„Josef vás doprovodí.”
„Děkujeme, vzácná paní. A na shledanou!”

Catherine po odchodu toho páru v přepychových róbách poněkud zamrzelo, že zavrhla svůj nápad s památníkem. Rozhlédla se kolem, zda by se ještě nyní nevyplatilo požádat hosty o kratičkou trvalou vzpomínku. Ve většině tváří otočených ke krbu se však již zračila značná únava a i hovor pomalu utichal.
Ten tajemný a přitom tak otevřeně milý Doctor nejspíš dokázal přečíst její myšlenky, když se zadívala jeho směrem.
„Ó ne, má milá, žádné takové,” zahlaholil, až se ostatní hosté překvapeně ohlédli.
„Za celá staletí jsem se nepodepsal do žádného památníčku a rozhodně tu tradici nehodlám porušovat,” namířil na Catherine ukazováček a náhle se tvářil velice vážně a velice probuzeně.
„Je to skutečně tak, Doctore?” prohlásil pan Bingley se zjevnou ironií v hlase.
„Ohó! Netahej mě za slovo, ctěný gentlemane! Ostatně doufám, že tvá drahá sestřička ten sešitek brzy poté vzteky spálila,” blýsknul po něm Doctor očima a bylo zcela zjevné, že na to téma nechce již slyšet ani slovo.
Pan Vejmluva si snad poprvé za večer kýchnul a s významně pozdviženým obočím se jal hledat v kapsách vestičky příhodný kapesník.
„Snad abychom se pomalu každej sebrali tam, odkud jsme přišli, panstvo,” řekl tichým hlasem.
Rozhodně se nezdálo, že by chtěl někoho nutit, ovšem únava v jeho hlase doslova voněla nadýchanými peřinami a většina hostů musela uznat, že hodina již silně pokročila.
„Pravda, ctěný pane. Ale snad by nám Charles mohl ještě dohrát a dozpívat tu písničku. Tuším, že to nebyla poslední sloka, se kterou mezi nás ‘Dottore’ přišel,” poznamenala Katuška a ohlédla se k pianu.
„To by jistě šlo, madam,” odvětil pan Bingley a znovu si přesedl ke křídlu.
„Dovolíte-li, začnu tam, kde jsem přestal,” usmál se a kývnul Doctorovým směrem, aby poprosil o doprovod ve zpěvu.
První ze zbývajících slok ho nakonec nechal zazpívat samotného:

„When we finally kiss good-night,
how I´ll hate going out in the storm.
But if you´ll really hold me tight,
all the way home I´ll be warm.”

A přidal se k němu na sloku závěrečnou:

„The fire is slowly dying
and, my dear, we´re still good-byeing.
But as long as you love me so,
let it snow, let it snow, let it snow.”

Po posledních tónech bylo chvíli ticho. Každý pro sebe se usmíval, s kapkou smutku a nostalgie, že krásný večer je pryč a že tam venku je spousta známých, kteří nemohli přijít.
Venku stále hustě sněžilo a tiché křupání prozrazovalo, že dokonce několikero stříbrných spřežení již čeká dole u chodníku.
„Děkujeme, Charlesi,” promluvila nakonec Katuška.
„Budu již skutečně musit jít. Petruccia jistě mrzí, že nemohl přijít, paní Magdaléno, ale jsem si jista, že ještě víc ho trápí má nepřítomnost. Pokud tedy dovolíte…”
„Jistě, má drahá. Kočár už máte nachystaný a Bětka vám nechala nahřát plášť u kamen, aby vás chlad netrápil. Šťastnou cestu,” popřála jí paní domácí a doprovodila ji ke schodišti.

V salonu mezitím docela čile vyskočil na nohy Napoleon a začal se rovněž loučit.
„Mírnou zimu vám všem… a mnoho malých vítězství,” zasmál se suše.
„Doufám, že se zase někdy setkáme. A teď mě omluvte, mám rovněž cestu na jih a snad bych mohl ještě dostihnout ctěnou dámu a ušetřit kočáru cestu,” prohlásil spěšně mezi dveřmi, než si nasadil klobouk.
Doctor se nad ním jen suše uchechtnul: „Jestli ji dostihne, Petruccio mu zakroutí tím jeho krátkým krkem. Nu, ale aspoň bude zas na co koukat.”

„No, tak to by bylo,” brouknul pan Vejmluva, když okamžik nato vstal a protáhl si kolena.
„Panstvo mě taky ráčí omluvit. Jdu pěšky a mám to jen tady kousek za rohem, ale rád bych se ještě k mostu podíval, než se s dnešním dnem rozžehnám. Dobrou noc a s pánembohem!” pokynul k čapce a zmizel kamsi do chodby.
Než se vypařila i vůně tabáku, co nosil v kabátě, vrátila se paní Magdaléna a jala se probouzet hrdinného bojovníka, který někdy v půli večera usnul na sedátku u okna. Stále měl na nohou Doctorovy kecky a div si nepřišlápl tkaničku, když se teď s leknutím probudil a vyskočil na nohy.
„Jen klid, chlapče, klid,” položila mu paní domu ruce na ramena a čekala, až se docela vzpamatuje.
„Je na čase jít na kutě hezky pořádně, do peřin.”
„I to ne,” zavrtěl tmavou hlavou Nik a sedl si, aby si mohl vyzout své anachronické obutí.
„Jen koníka mi zas půjčte, musím jet domů, na hradisko. Snad mě bránou pustějí, takhle pozdě v noci,” dodal a rychle vyhlédl z okna, zda nespatří měsíc.
„No dobrá, můj hochu. Ale pamatuj, u nás můžeš přespat vždycky.”
„Děkuju, paní. Za všechno děkuju. Ať vám předkové požehnají,” usmál se a trošičku se uklonil, jak to odkoukal od svých novodobějších kolegů.
„Tak už utíkej. Vestu a koníka máš dole,” poplácala ho po zádech paní Magdaléna a nechala ho běžet.

Pak se otočila ke zmenšenému kroužku posledních hostí. Doctorovi jakoby mimochodem podala boty a kývla na paní Katarinu.
„Vy ale dnes u nás přespíte, nemýlím se?”
„Ráda,” přikývla Katarina.
„Však to taky mám blízko, až je to skoro jedno, kde na noc zůstanu. Je dobře, že jste s panem mužem pořídili tenhle dům ve městě. Tam do těch městeček na venkově se jeden špatně dostává,” poznamenala, zatímco si již vstoje urovnávala záhyby na šatech.
„Pravda, má milá, pravda. Ale i v kraji je práce mého drahého pána potřeba,” usmála se Magdaléna a pokynula Katarině ke schodišti.
„Svůj pokoj jistě najdete ke své spokojenosti. Bětka vás čeká se svíčkou, má milá. Dobrou noc vám přeji… a chcete-li, zůstaňte ještě ráno na snídani.”
„Ráda,” zopakovala Katarina.
„Dobrou noc vám všem,” udělala drobné pukrle a odkvapila.

Catherine se teprve nyní pořádně probrala ze zamyšlení. Jistě bylo načase, aby se již také dala na cestu domů - neměla vůbec tušení, jak dlouhá cesta by to mohla být.
Rychle se začala sbírat k odchodu.
„Půjdu již také, madam, když dovolíte.”
„Ach jistě, slečno, jen pojďte. Pánové vás určitě rádi doprovodí. Zdá se mi dokonce, že máte s Charlesem kousek společné cesty,” ohlédla se paní Magdaléna na pana Bingleyho a mrkla.
„Ovšem kočáry tam ještě čekají dva.”
„A Doctor?”
„Ach ne, ten má přece svůj dopravní prostředek. Však jste to slyšela,” odvětila hostitelka, zatímco sama pomáhala drobné dívce do kabátku.
„Ó ano, vskutku. Krásně záhadné,” zazářily Catherine oči, než se s paní Magdalénou rozžehnala.

Ani nevěděla proč, snad z vrozené pověrčivosti, vybrala si před domem až druhý kočár v pořadí. Malou chvíli tedy musela počkat, než první stříbrné spřežení vyrazí, aby se také mohla vydat domů. Než se stihla uvelebit na sedadle obloženém ovčími kožešinami, z domu vyšli poslední dva pánové.
Doctor doprovázel Charlese Bingleyho ke kočáru a ještě mu cosi vyprávěl. Catherine i přes zimu venku stáhla okénko a vykoukla opatrně ven. Spatřila ještě, jak Doctor sám otevřel Charlesovi dvířka a potom je za ním zase se smíchem zavřel. První kočár se rozjel a ten prazvláštní chlapík šel kousek podle něj po chodníku a broukal si poslední noty té pěkné zimní písničky, která snad ještě zněla všem v uších.
I Catherinin kočár se dal do pohybu a Doctor slečně Morlandové na rozloučenou zamával, než spřežení zmizelo za rohem. V boční uličce bylo vidět cosi důrazně tmavomodrého.
„Šťastnou cestu, Doctore!” špitla si Cathy pro sebe, než ji spřežení udrncalo k spánku.

Komentáře

Obrázek uživatele strigga

První reakce: Jéééé, multicrossover!
Druhá reakce: Jééééé, tam jsou i postavy, co neznám!
Třetí reakce: Praha? Sníh? PRAHA? SNÍH? Kdys mi vlezla do hlavy?
Čtvrtá reakce: Dilema: mám si to nejdřív přečíst a pak všechno dohledat, nebo si postavy dohledávat přímo při čtení? Vyhrává druhá varianta. Čtení to sice rozmělní, ale je to o to zajímavější. (Mimochodem, už jsem říkala, že tu povídku miluju?)
Pátá: To je jak detektivka. Už jsem říkala, že miluju detektivky?
Šestá: Popelka zná spoustu duchů? Za tím je určitě nějaký hrozně zajímavý příběh, který si prostě musím najít :D
Sedmá: Let it snow na piáno v téhle atmosféře.. to musí být nádhera, já to úplně slyším.. *zasněně*
osmá: Ááááááá!
devátá: popcorn. už ani nezvládám psát velký písmenka. :3 ukradené tenisky :D
desátá: ať se jí do toho památníčku podepíše, kurník :D
jedenáctá: Napoleonovo přání na rozloučenou :D

.. a zbytek jsem dočetla na jeden zátah bez poznámek, protože to bylo celé tak milé. Děkuju moc, Ježíšku, přesně ses mi trefil do nálady :) teď mi tu hraje Sinatra a je mi z toho všeho hrozně příjemně. A děkuju za všechny ty postavy, které jsem neznala - všechny jsem si poctivě našla a do příběhu krásně zapadly :) přesně takhle nějak jsem si to představovala. Teď mám co číst (dokola a dokola) za depresivních zimních večerů. Díky, díky, díky :)

Obrázek uživatele Zuzka

Drahá striggo, ani netušíš, jakou radost mi dělá, že se ti to líbí. Měla jsem z toho spisku totiž silně smíšené pocity a spíš jsem se bála, že nesedne. Tak jsem ráda, že to tak nedopadlo.
Já ti nevím, jak jsem přišla na Prahu a sníh, prostě se mi objevily před očima... a jinak to prostě nešlo :D
A jsem strašně moc ráda, že tě potěšily dosud neznámé postavy a že sis o nich něco vynašla. Markéta Habsburská, například, je taková moje záležitost - o klášteře v Brou jsem kdysi psala bakalářku :D A kdybys s nějakou postavou potřebovala poradit, jsem k službám - například ta Popelka, to je Popelka Biliánová. Její pověsti jsou něco úfafného.
A na závěr - ta písnička byla někde na počátku toho všeho. Zcela sebestředně jsem si už dlouho potřebovala napsat pana Bingleyho, který zpívá "Let it snow". :)
Takže vlastně já děkuju... a všichni zúčastnění rovněž :)

Obrázek uživatele Blueberry Lady

Pffff, už nikdy nevezmu vážně, když budeš nejistá ze svého psaní. :p
Poznala jsem Popelku Biliánovou, poznala! :)
A líbí se mi anachronické obutí. Jenom sakra vůbec nevím, kdo je Nicolas. (A štve mě to) (trochu)
Skvělý!

Obrázek uživatele Zuzka

Ale já měla VÁŽNĚ blbej pocit. Dokonce se mi o tom zdálo.
To je bezva! A já si ty její pověsti asi budu muset znova sehnat, protože doma už jsou nejmíň čtyři roky nezvěstný. A protože naposled jsem se jezurskýho chlupáče děsila asi před rokem.
Díky, díky...
Hrdina Nik. Četla? Štorch, přece...

Obrázek uživatele Blueberry Lady

Hm, nečetla, to by vysvětlovalo, proč neznám. :)

Obrázek uživatele Zuzka

Půjčím, ceš?
(A jiné Štorchoviny znáš?)

Obrázek uživatele Blueberry Lady

Neznám. Neci. :-)

Obrázek uživatele Keneu

Já mám teď tak krásně vánoční náladu, snad ještě vánočnější než u stromečku. U téměř každé postavy jsem nadšeně vypískla, i toho Nika jsem si zařadila, na zamilovanou dvojici si vzpomínám z FF. Je to moc krásné, asimiluju to klidné plynutí a dialogy. A ta písnička! <3

Obrázek uživatele strigga

Zuzko, mně to nedá: ještě jednou ti mockrát děkuju! Já jsem si tu povídku tak zamilovala. :3 Ona je prostě přesně taková, jakou jsem si ji představovala, jakou jsem ji chtěla. A miluju tu detektivní práci v dohledávání postav a jejich příběhů. Jo, a taky děkuju za komentářové dovysvětlení Nika, kterého jsem si jako jediného nedokázala dohledat, ale už jsem to do komentáře zapomněla napsat. Už jsem si ho našla :)

Obrázek uživatele Lady Aludnev

Já jsem původně chtěla s přečtením povídky počkat, až si přečtu Opatství Northanger, ale nakonec jsem to nevydržela a udělala jsem dobře. Bingley zpívající Let it snow! Doktor s popcornem! To je prostě kouzelné :)

-A A +A