Zlí duchové

Rok: 
2014
Fandom: 
Obdarovaný: 
Profesor

1. Kapitola

„Tak kterou cestou se dáme?“ Zvolal můj bílý přítel a starostlivě pohlédl k obloze, na které se kupily zlověstně vyhlížející mraky, a otřel si šátkem potem zkrápěné čelo. Jeho věrný vraník pod ním netrpělivě poskakoval v touze běžet co nejrychleji kamkoli hlavně pryč z téhle pekelně rozpálené prérie všude kolem. Byl začátek léta a my byli na cestě k lovištím kmene Navahů, kteří se dostali do sporu s novou vlnou bílých přistěhovalců. Jelikož tato záležitost spadala pod povinnosti nejvyššího náčelníka Apačů, nezbývalo mi nic jiného, než se pokusit tento spor urovnat. Tyto a podobné záležitosti jsem řešil již mnohokrát, poslední dobou čím dál častěji. Nebyl jsem zrovna nadšený z toho, že musím opustit mescalerské pueblo, ve kterém jsem od návratu z minulé cesty strávil sotva měsíc, když se ještě navíc z dlouhého pobytu za velikou louží vrátil můj pokrevní bratr Old Shatterhand na plánovanou a dlouho odkládanou poklidnou návštěvu. Šárlí naštěstí nadšeně navrhl, že mě do lovišť Navahů doprovodí a náhlá změna plánu mu nikterak nevadila.

A tak jsme tu teď nerozhodně stáli, za námi vyprahlá pustina, před námi dvě možné cesty k cíli. „Abych řekl pravdu, ani trochu se mi nechce přes území Komančů,“ máchl Shatterhand rukou vpravo, kde se před námi rozprostíraly ještě trochu se zelenající lesy a vrcholky hor. Šárlí pak pohlédl zpátky na bouřkové mraky a svraštil čelo. „Tahle cesta ale taky nebude příliš bezpečná. Pokud přijde bouřka, mohla by nás tu hezky spláchnout voda, “ ukázal druhým směrem. Vlevo se nacházel hluboký skalnatý kaňon, jehož vysoké stěny vytvářely nejrůznější terasy. Místo bylo stejně vyprahlé jako krajina okolo, ale úzký prostor dával tušit, že v případě prudkého deště se může vyschlý kaňon z ničeho nic proměnit v divokou řeku. Místo neslo název Kaňon duchů a bylo opředeno spoustou nejrůznějších podivných mýtů. Kdysi se tu nacházelo indiánské pohřebiště, které však bylo násilně zničeno a od té doby tu prý bloudí duše zemřelých náčelníků, které se marně snaží najít ztracený klid. Mnoho udatných bojovníků se z tohoto kaňonu již nevrátilo a zmizelo tu i několik bílých kovbojů. Alespoň se to povídalo. My, indiáni, si na takovéto záležitosti spirituálního charakteru potrpíme, ale já jsem byl většinou výjimka a řídil jsem se raději chladným rozumem a takovýmhle povídkám jsem nikdy nevěřil. Proto jsem vůbec nechápal, proč mě při pohledu na kaňon přepadla náhlá tíseň. Můj kůň stál jako přikovaný a stejně jako jeho pán se nepohnul ani o krok vpřed. Asi vycítil moje váhání. Chtěl jsem raději Šárlímu navrhnout, ať se vydáme na druhou stranu, ačkoliv Komančové patří odjakživa k úhlavním nepřátelům Apačů. Ten se na mě chvíli tázavě díval se zvednutým obočím, zda už jsem se konečně rozhodl, a když se ode mě stále nedočkával žádné reakce, povzdechl si a vyndal ze sedlové brašny dalekohled. Zkoumavě hleděl na skalní terasy a pak mi spokojeně dalekohled předal. „Když se podíváš na pravou stranu zhruba doprostřed skalní stěny, je tam taková tmavší linie, zdá se mi to, nebo je to cesta, můj bratře?“ Když jsem přikývl, pokračoval: „No vida, je to jen pár kilometrů odsud, když si pospíšíme, budeme tam dřív než bouřka a unikneme tak přívalům vody. A zároveň budeme kryti před blesky, jelikož to není tak vysoko. Třeba se nám podaří najít nějaký převis či jeskyni, kde bychom mohli přespat. Co říkáš?“ Neříkal jsem nic, nelíbilo se mi to. Pokud je tam cesta, vede jistě přímo k pohřebišti. A tomu jsem se chtěl vyhnout. Šárlí uhádl moje myšlenky a s ironickým úsměvem pobídl koně směrem ke mně a šťouchnul mě lehce do ramene: „Ale no tak, Vinnetou, přece těm pověstem nevěříš, zrovna ty… Přece víš, že je bezpečnější potkat zlého ducha než hordu Komančů. Pojď, měli bychom si pospíšit.“ Vzpamatoval jsem se, měl naprostou pravdu, z dálky už se ozývalo zlověstné hřmění. Ale i když jsem se přinutil pobízet koně, co to dalo, můj podivný pocit mě neopouštěl.

2. kapitola

Cesty, která vedla bezpečněji prostředkem skalní stěny po jedné z četných teras, jsme dosáhli zrovna včas. Uzounký kaňon, jehož korytem jsme měli problémy s koňmi vůbec projet, se začal v nastávající bouři rychle plnit vodou a měnit v prudkou řeku. Ještě jsme neměli úplně vyhráno, převisy, které by nás mohly chránit před bičováním deště, se nacházely notný kus před námi. Koním to na podmáčeném vápenitém podkladu klouzalo, takže jsme museli dost zpomalit. Cestou jsme se domlouvali jen pohledy, neboť slova by stejně v dunění hromů nebyla slyšet a než jsme dosáhli úkrytu, byli jsme promočení až na kost.

„Uff, jsme zachráněni,“ usmál se na mě můj bratr, když jsme zapadli do první jeskyně, kterou jsme objevili. Ve světle nových a nových blesků jsem viděl, jak vděčně poplácává svého koně po krku. Z obou kapala voda a byli pokryti nánosy vápenaté bahna. Byl jsem na tom podobně a můj jindy bílý jelenicový oblek byl naprosto k nepoznání. Odsedlal a napojil jsem koně, zatímco Šárlí našel v jeskyni zbytky klestí, rozdělal oheň a postaral se o večeři sestávající se z kukuřičných placek a sušeného masa. Víc jsme toho bohužel neměli.

Když jsme dojedli, odešel jsem raději prozkoumat okolí našeho tábora. Pocit podivné stísněnosti mě totiž neopouštěl. Venku ještě pořád zuřila bouřka, možná dokonce intenzivněji než předtím. Nedbal jsem toho, stejně tak jsem ani nevnímal ledový déšť, který se mi vsakoval do kůže. Vlastně ani nemělo smysl hledat stopy případných živých bytostí, které by mohli ohrozit naši bezpečnost. Pokud tam byly, tak je déšť nenávratně spláchnul. Opatrně jsem obcházel jednu ze skalních stěn a prohlédl jsem i plošinu nad námi. Nikde nic podezřelého, ale svůj obvyklý klid jsem stejně nenacházel. Zrovna, když jsem se rozhodl, že svůj nesmyslný výlet konečně vzdám a půjdu se usušit, jsem při sestupu do naší jeskyně uklouzl na jednom z ostrých kluzkých výčnělků pokrytých všudypřítomným bahnem a nedobrovolně jsem se svezl až na jednu z nižších teras, která můj pád zachytila. Měl jsem veliké štěstí, neboť pode mnou zela hluboká propast. Když jsem se trochu vzpamatoval z pádu, blesk zrovna osvítil temný kout, ve kterém jsem ležel. Zalapal jsem po dechu. Všude kolem mě byly lebky. Spousta lebek. Tyčily se do výše napíchnuté na kopích, okolo mě pak byly poházené kosti. Našel jsem to. Pohřebiště. Při bližším zkoumání bylo jasné, že pohřebiště je zneuctěné a nic není, tak jak by mělo vypadat. Klid, který má být mrtvým náčelníkům pohřbením na posvátném místě zaručen, byl pošpiněn.

„Vinnetou, jsi v pořádku?“ Ozval se nade mnou náhle známý hlas. Šárlího asi přestalo bavit jen tak nečině sedět a čekat na můj příchod, nebo dostal strach, proč se tak dlouho nevracím. „Nic mi není,“ zvedl jsem se konečně ze země notně potlučený. Můj bratr seskočil elegantním skokem ke mně dolů a tázavě pozvedl obočí. Pokrčil jsem rameny: „Uklouzl jsem,“ přiznal jsem dost nerad a moje pýcha byla trochu pošramocená. A podivný pocit zase zpátky. Šárlí se rozhlížel zvědavě kolem, ale při bližším zkoumání daného výjevu svraštil smutně čelo: „Někdy se opravdu stydím zato, že jsem běloch.“ Věděl jsem, že to myslí opravdu upřímně a alespoň na chvíli moje srdce pocítilo jinou emoci, než jen nesmyslný strach. „Jak si může být můj bratr tak jistý, že za tuhle spoušť můžou bledé tváře?“ „To nevím, jen hádám, indiáni přece respektují posvátná místa jiných kmenů.“ Znovu se ozval hrom, teď už nebezpečně blízko.

Vrátili jsme se zpátky do jeskyně, kde rozdělaný oheň vytvořil příjemné teplo. Teprve teď jsem si uvědomil, že v promočeném oděvu mi začíná být zima. „Tady, vezmi si mé náhradní oblečení, “ podával mi hned Šárlí s úsměvem suché šaty: „Udělal jsem ti čaj, jestli chceš. A nemáš ještě hlad?“ Vytáhl zbytek kukuřičných placek. „Nějak mě přešla chuť, ale čaj si dám moc rád.“ Přisedl jsem si k ohni, zabalil se do koňské přikrývky a usrkával příjemně teplý čaj. Mojí mysli ale tak příjemně nebylo. Připadalo mi, jako bych všude kolem sebe slyšel hlasy a viděl tváře již dávno mrtvých lidí. Můj bratr mě dlouho starostlivě pozoroval. Nemohl si nevšimnout mého neklidu. „Proč vlastně mají Komančové pohřebiště tak daleko od svého území?“ Zeptal se náhle a vytrhl mě z mého urputného přemýšlení. „To nevím, ale můžeš se jich na to jet zeptat.“ Šárlího kupodivu moje rádoby vtipná poznámka moc nepobavila. Přisedl si blíž ke mně a objal mě kolem ramen. „Co je s tebou, Vinnetou?“ „Ty necítíš jejich přítomnost?“ „Koho?“ „Zlých duchů přece.“ „No tak, neblázni, to je jen vlivem tohohle podivného místa a té bouřky. Měl by sis pořádně odpočinout.“ „Tam dole u pohřebiště…, viděl jsem jejich tváře a slyšel jejich hlasy. Jejich duše bloudí po kaňonu a chtějí se pomstít. Řekli mi to.“ „Vinnetou, mstít se chtějí vždy jen živí lidé, mrtvým pomsta už ztracený život nevrátí. To jsou přece jen indiánské pohádky, přece tomu nevěříš.“ „Ještě pořád jsem indián, jestli sis nevšiml!“ Zvolal jsem po jeho poznámce trochu víc rozzlobeně, než jsem měl v úmyslu. „Vinnetou,“ svezl na okamžik zklamaně ruku z mých ramen. Pak mě ale znovu objal ještě pevněji. „Vinnetou, můj milý, drahý Vinnetou, odpusť, takhle jsem to vůbec nemyslel. Já nevím, tohle místo mi přijde bezpečné, ale věřím tvým instinktům. Budeme raději držet hlídku, střídavě po dvou hodinách, tak jako vždycky. Lehni si, mě se ještě nechce jít spát. Pak tě vzbudím.“ Poslechl jsem ho a ulehnul ke spánku. Ještě než jsem usnul, vzpomněl jsem si na motlitbu, kterou často odříkávala moje babička, když jsem byl malý. Prý na ochranu před zlými duchy. Vždycky jsem se tomu smál, teď mi do smíchu nebylo. V duchu jsem modlitbu odříkal a několikrát jsem vykreslil do vzduchu kruh, přesně jako to dělávala babička. Šárlí se mě samozřejmě zvědavě zeptal, co to dělám. „Můj bílý bratr ať se raději neptá. Teď jsme chráněni, to ti musí stačit.“

3. kapitola

Usnul jsem neklidným spánkem, ve kterém jsem vídal tváře dávno mrtvých lidí. Mohl jsem spát tak stěží hodinu, když mě probudil slabý dunivý zvuk. Ale ne tak slabý, aby ho nezachytily moje vycvičené uši. Vyskočil jsem. Oheň v jeskyni ještě doutnal, ale Old Shatterhand tu nebyl. Popadl jsem stříbrnou pušku a vyrazil do deště. Jeho stopy jsem našel poměrně snadno, ale proč šel zrovna k tomu pohřebišti? Tísnivý pocit byl znovu tady. Jen velmi nerad jsem vešel na to místo. Po předchozích vidinách nebylo ani památky, tváře mrtvých zmizely, všude byly jen poházené kosti a rituální předměty. Stopy mě vedly až na okraj skály, kde číhala hluboká propast kaňonu. Nebylo pochyb o tom, že se Šárlímu muselo něco stát. Stopy tu končily. Nemělo cenu se snažit volat jeho jméno, stejně by mě v bouřce a ohlušujícím vichru neslyšel. Zbývalo mi jediné, vrátil jsem se rychle ke koním, Ilčimu jsem přehodil přes krk laso a musel jsem doufat, že můj věrný kůň dokáže posloužit jako opora provazu, který nebylo kam na hladké římse umístit. Uchopil jsem lano pevně do rukou a spustil se do propasti. Našel jsem ho ležet na jedné ze skalních říms. Byla tak úzká, že se tam stěží vměstnal člověk. Šárlí později vyprávěl, jak se římsy držel v té šílené vichřici zuby nehty a jak každou chvíli sklouzával dolů. „Šárlí, jak si jsem dostal? Chyť se mě pevně, Ilči nás odtud vytáhne.“ Podal jsem mu ruku a hvízdnul z plných plic na Ilčiho. Poslechl mě okamžitě a za chvíli jsme byli v bezpečí. „Vůbec to nechápu, Vinnetou. Zdálo se mi, jako bych někoho zahlédl. Najednou jsem stál na tom pohřebišti, pak bylo náhle všude světlo a pak už si nepamatuju vůbec nic. Probral jsem se až na tom výklenku, alespoň že tam odtud byl hezký výhled,“ lapal můj bratr po dechu, když už jsme byli v bezpečí jeskyně, „Odpusť mi, můj bratře, tohle místo je vážně hrozně divné. Nejraději bych odsud hned teď vypadnul.“ „Můj bratr snad má sebou kánoi?“ Upozornil jsem ho na fakt, že všude pod námi je teď divoká řeka. „Máš pravdu, Vinnetou. Jsme tu jako v pasti. Už teď se těším, až budeme zítra pryč. Byl to ode mě hloupý nápad, měli jsme jet druhou cestou.“ Díval se na mě omluvně svýma modrýma očima. „Šárlí,“ vzal jsem ho za ruce, „tohle jsme nemohli vědět. Hlavně, že se ti nic nestalo. Teď si lehni ty, je čas mojí hlídky.“ „Ne, na to zapomeň, Vinnetou. Já teď ani omylem neusnu. Jen běž klidně spát.“

Klidný můj spánek rozhodně nebyl. A pak jsem uslyšel ten ženský hlas: „Pomsti mě! Pomsti mě!“ Opakovala stále dokola. Ten hlas jsem znal velmi dobře. Patřil mojí sestře Nšo-či. Teď už jsem byl naprosto vzhůru. Moje hlava mi sice říkala, že je to celé nesmysl, ale pak jsem spatřil její obraz. Rozmazaný, jakoby průzračný, ale byla to ona. Pořád stejně krásná jako tehdy před lety, kdy jsem ji viděl naposledy. Umírat. „Prosila jsem tě, abys mě pomstil, copak si zapomněl? Ještě pořád si to neudělal, můj bratře.“ Vyskočil jsem. Stála tu přede mnou v celé své kráse a vyčítavě na mě hleděla. Chtěl jsem se jí dotknout. Ale nedokázal jsem to, třásly se mi ruce tak, že jsem je nedokázal zvednout. A nemohl jsem ani promluvit. Byla to opravdu ona? „Vím, že jsi Santera hledal, ale ne dost. Jak ti mohl uniknout? Zrovna tobě, velikému náčelníkovi? Zapomněl si na mě. Teď máš Old Shatterhanda a na mě si dočista zapomněl. Proč už mého vraha nehledáš? Ukážu ti jeho stopy, pojď, ukážu ti je, pojď se mnou. Pak ho najdeš a pomstíš mě.“ Odcházela směrem z jeskyně. Vydal jsem se za ní. Došli jsme až na pohřebiště. „Vidíš? Tyhle taky marně čekají na pomstu. Nenecháš mě tak dlouho čekat jako tyhle, že ne bratříčku?“ Naklonila se ke mně a políbila mě na tvář. Cítil jsem ledový závan vzduchu kolem mě. Byla tak skutečná. Tak strašlivě skutečná. „Podívej se támhle, to je on, Santer.“ Ukázala za mě. Otočil jsem se. Opravdu tam stál. A na rozdíl od ní, nevypadal jako přelud. Nšo-či mi vtiskla to ruky nůž. Mohl jsem to konečně udělat. Tady a teď. Pomstít vraždu svého otce a sestry. Čekal jsem přece už tak dlouho. Tak dlouho jsem se trápil výčitkami svědomí. Tak dlouho jsem tuhle záležitost odkládal s výmluvami, že ve světě nejvyššího náčelníka Apačů jsou důležitější věci na práci. Tak dlouho jsem se budil ze spánku nočními můrami. Můžu to konečně skončit. Tady a teď. Rozmáchl jsem se a rozběhl proti němu. Santer byl ale rychlejší a můj útok odrazil. Alespoň jsem ho ale šlehl nožem do obličeje. Santer mě chytil pravačkou za zápěstí železným stiskem a snažil se mi vykroutit nůž. Druhou ruku mi však položil konejšivě na rameno.

„Vinnetou, dost, prober se konečně, to jsem přece já.“ Místo Santera jsem uslyšel milovaný hlas, uvědomil si, že se na mě dívají průzračné modré oči a ten dotyk jsem taky důvěrně znal. Byl to Šárlí. „Vinnetou, jen klid, už je to dobré, to jsem jen já.“ Jemně mi vykroutil nůž z ruky a zahodil ho. „Kde je Nšo-či, kde je Santer? Bylo to tak skutečné. Byla tu, mluvila se mnou.“ „Já vím.“ „Odkud to víš, tys jí taky viděl?“ Zeptal jsem se s nadějí v hlase, že to přece jen možná nebyl přelud. „Neviděl jsem nikoho, volal jsi její jméno.“ „Ale já s ní přece vůbec nemluvil, chtěl jsem, ale nešlo to.“ Šárlí mě beze slova objal, což bylo víc uklidňující než tisíce slov. Slyšel jsem jen svůj namáhavý dech, který zněl jako bych právě uběhl sto mil, vzdálenou bouřku a vnímal déšť, který nás zkrápěl. Šárlí mě pustil teprve po několika minutách, až když se můj dech úplně zklidnil a já se přestal třást. Ještě před tím mi ale prsty něžně prohrábl vlasy: „Byl to jen zlý sen.“ Teprve teď jsem postřehl silně krvácející šrám na jeho tváři. Dotkl jsem se ho: „To není ode mě, že ne?“ Můj bratr jen se slabým úsměvem přikývl. „Šárlí,“ nezmohl jsem se na víc, než jen vyslovit jeho jméno. „To nic není, je to jen škrábnutí.“

4. Kapitola

Vrátili jsme se zpátky. Ihned jsem rozdělal vyhaslý oheň a uvařil horkou vodu. Zbavil jsem jeho tvář zaschlé krve a ošetřil mu ránu. Zoufale jsem se snažil, aby to bolelo co nejméně. „Dost už, to stačí, děkuju ti, můj rudý bratře, ale je to vážně jen škrábnutí,“ odrazil Old Shatterhand nakonec netrpělivě mou již několikátou snahu o vyčištění rány bylinkovou mastí. Nechal jsem toho. „Mrzí mě to,“ omlouval jsem se už asi popáté, když jsem se konečně posadil k ohni. Opřel jsem se zády o stěnu jeskyně a na chvíli zavřel oči. Bolela mě ze všeho hlava. Šárlí si přisedl těsně vedle mě. „Mě zase mrzí, že tohle místo rozjitřilo staré rány. Hned jak se rozední, vyrazíme pryč. Odmítám se snažit přijít celé téhle záhadě kolem pohřebiště na kloub. Nebudeme čekat, až opadne voda, abychom mohli projet dál. Vrátíme se stejnou cestou zpátky a ten začátek nějak přebrodíme. Pak pojedeme přes komančské území. Pamatuješ se ještě na mého přítele Carpia, který zemřel tenkrát o vánocích v horách během té sněhového vánice?“ Natočil jsem k němu tvář, ale oči jsem nechal zavřené: „Jak bych mohl zapomenout, Šárlí, vím, že pro mého bratra mnoho znamenal.“ „Když jsem dnes říkal, že mi přišlo, že jsem někoho viděl, viděl jsem jeho.“ Prudce jsem otevřel oči a chvíli na něj nevěřícně zíral: „Ty taky?“ Místo odpovědi jen beznadějně pokrčil rameny. „Můj bratr má pravdu. Vyrazíme hned za svítání zpátky.“

Oba jsme zůstali po zbytek noci vzhůru. Šárlí zůstal opřený o stěnu a psal si něco při svitu ohně do notesu, který nosil stále u sebe. Já se natáhl vedle něj na deku. Pořád mě nepřestávala bolet hlava. „Můj bratr chce o tomhle kaňonu napsat do svých knih?“ „Ne, neboj se Vinnetou. Nemám to v plánu, tohle zůstane jen mezi námi. A ty? Mám trochu strach, jestli nechceš po dnešním zážitku hned vyrazit hledat Santera. Už dlouho si o něm nemluvil, ale já vím, že pořád tíží tvoje srdce.“ V jeho hlase bylo znát, jak moc se toho bojí. Nikdy neschvaloval mou touhu po pomstě. „Můj bratr Šárlí ať se netrápí. To neudělám. Na světě jsou důležitější věci. Jsem náčelník a v mých rukou leží odpovědnost za životy celého mého lidu, nemohu se honit za jedním člověkem a obětovat kvůli tomu všechno, včetně tvého přátelství. Věřím, že velký Manitou mě jednou sám znovu přivede na jeho stopu.“ „Ať už bys udělal cokoliv, nikdy neztratíš mojí lásku,“ Šárlí odložil svůj notes stranou, naklonil se nade mě a položil mi konejšivě ruku na rozpálené čelo. Byla chladná. Zavřel jsem na okamžik oči a usmál se: „Kdysi dávno si říkal něco jiného, když jsem přísahal pomstu všem bledým tvářím.“ „A ani nevíš, jak moc si dodnes tohle své prohlášení vyčítám. Neměl jsem to nikdy říkat, takováhle ultimáta do pokrevního bratrství opravdu nepatří. Nevím, jak mě to tenkrát vůbec mohlo napadnout. Nebo ty ses snad rozhodl od té pomsty ustoupit opravdu jen kvůli mně?“ Nechal jsem ho chvíli na pochybách a přemýšlel jsem o tom. Pravda byla, že jsem se snažil okamžik smrti mé sestry a otce vyčlenit z paměti, i okolnosti, které následovaly potom včetně našeho prvního a zatím jediného sporu s mým bratrem. Ale marně.

„Možná. Nechme to být, Šárlí, je to už dávno, teď se oba známe mnohem líp a není nic, co bychom si měli vyčítat.“ Vztáhnul svou ruku pryč z mého čela, ale neopomněl mě ještě pohladit po tváři. „Dobrá, promiň, neměl jsem se k tomu vracet, už o tom mluvit nebudu. Ale můj bratr by si měl uvědomit, že čím víc se snaží svou bolest pohřbít hlouběji v paměti, tím víc ho to bude bolet. Svých nočních můr se tak opravdu nezbavíš.“ Vyskočil jsem, jako když do mě střelí: „Jak o tom můj bratr ví?“ Překvapeně jsem se na něj díval. Šárlí se usmál, pobaveně mě pozoroval a potřásal hlavou: „Ale no tak, Vinnie. Známe se přece tak dobře, vím o tom už dlouho. Občas šeptáš ze spaní Nšo-čino jméno a trápí tě, že jsi stále nesplnil její prosbu. Naštěstí většinou stačí, když tě vezmu za ruku a přejde to. Neprobudíš se u toho, tak to nemůžeš vědět.“ Měl pravdu, znali jsme se tak dobře, že jsme před sebou nemohli nic utajit. Vděčně jsem se na něj podíval. Ale to oslovení jsem nesnášel a Šárlí to dobře věděl. „Neříkej mi tak, prosím.“ „Dobrá, Vinnie, nebudu,“ šibalsky na mě mrknul: „Hlavně, že ty mi můžeš říkat Šárlí.“ „A tobě se to nelíbí?“ Zeptal jsem se teď trochu zaraženě, ačkoliv jsem věděl, že jen žertuje. Zvážněl: „Ptáš se vážně? Mám spoustu přezdívek, tady nebo v Arábii, ale ani jednu nemiluju tolik, jako tu tvou, Vinnetou. Hurá, podívej, už svítá. Zmizíme odsud.“ Já nemám ani jednu a proto ani žádnou nechci, pomyslel jsem si v duchu, ale se zbytkem jsem souhlasil.

Nasedli jsme na koně a uháněli jsme co nejrychleji zpět. V nejužším místě kaňonu kupodivu nebylo tolik vody, jak jsme předpokládali a i cesta přes území Komančů byla poklidná. K Navahům jsme dorazili za dva dny, během vyjednávání s náčelníkem a bílými osadníky jsme zažili ještě spoustu dobrodružství. Avšak byli jsme rádi, když jsme se mohli vrátit zase zpět do puebla, samozřejmě znovu bezpečnější cestou. O Kaňonu duchů jsme spolu už nikdy nemluvili a ani s nikým dalším. Ale dlouhá léta jsme slýchávali nejrůznější historky od jiných lidí, podobné té naší. Zdá se, že zlí duchové nikdy nenalezli svůj klid a stále čekají na příhodnou příležitost se pomstít.

KONEC

Klíčová slova: 

Komentáře

Obrázek uživatele Rebelka

Už vloni se mi tvá verze Vinnetoua moc líbila. Taková jemně slashovitá nostalgie. Skvěle jsi vystihla Mayův styl a ti jsou jsou spolu prostě k sežrání :).

Obrázek uživatele Profesor

je to překrásný příběh. Miluji Vinnetoua a tys ho opravdu pěkně napsala. Je to jak od Maye.
Líbí se mi, jak jsi popsala vztah těch dvou, krásné, pevné přátelství s přesahem do preslashe. Juj.

-A A +A