Smolný den

Seděl jsem na zídce a hvízdal si. Když mě uviděl, zbělal a podle všeho zapomněl dýchat. Nevím, proč na ostatní takhle působím.
„Slyšel jsem, že o mě říkáš nepěkné věci, zpěváčku.“ Pronesl jsem vesele. „Chtěl jsem ti původně pár z nich provést, ale budu shovívavý. Připravím tě jen o hlas.“ Zadeklamoval jsem zaklínadlo. A jeho hlava explodovala.
Leknutím jsem se překotil ze zídky a na obličeji mi přistálo něco slizkého. Lepší nepřemýšlet co.
Doma jsem nalistoval patřičnou stránku. Duch jazyka. Patetický název, nejspíš z minulého století, stejně tak jako kudrlinky, díky kterým jsem popletl pár písmen. K básníkově nemalé smůle.