Čeřenův zvon 1

Obrázek uživatele ef77

Pacov, září 2007
Pec hučí, laškovně poblikává a tiše si prozpěvuje „Dej mi víc své lásky“. Uvnitř se peče můj přední zub.
„Protesty proti výběru hudby nepřijímám!“ ozve se z laboratoře sestřenice.
„Haaúúú. To sedí.“
„Nechceš mi říct, co se stalo? Pomalu půl roku ležíš ve špitále, obskakujou tě doktoři i léčitelé, plný město vyšehradskejch, to, že ti zub upeču bez magie, jsem musela podepsat málem vlastní krví a všichni jste tajemný jak hrad v Karpatech. A vypij si kafe, vypadáš děsně.“
Díky, zlato, taky tě mám ráda. Asfalt, kterej se tady mylně vydává za brazilskou kávu, se mi rozlejvá žílama.
„Doufám, že mi ten zub uděláš do konce měsíce. Nepoletím tak daleko kolozubá a šišlavá.“
„Ještě tohle! Co, pro Kazi, budeš dělat v Kazachstánu?“
„Vždycky jsem se tam chtěla podívat. Pochází odtud tulipány a jabloně. A taky mě fascinuje země, která si na zelený louce postaví fungl nový hlavní město a pojmenuje ho Hlavní město.“
„Jsi blázen.“
„Mám pocit, že tam letět mám. Něco jako dluh a pohledávka v jednom.“
„Aha. Ale původní téma stejně nezamluvíš. Chci vědět, co se tady dělo. Děje.“
„Já ti to říct nemůžu.“
„No jasně. Heleď, mě je jasný, že je to tajný, nejsem blbá. Taky vím, že někdo, kdo má jenom nejnižší Budeč a krom tý základní magie zvládá jen práci s hmotou, a proto se taky živí jako zubní technik a ne mág nejvyšší kategorie, není hoden nahlídnout za oponu ultra-giga-mega-tajnejch vyšších věcí, jenže já mám o tebe strach. A jestli nevíš, kde začít, tak nejlíp na začátku, ty vole.“

Pacov, březen 1709
S nevolí otevře oči do svítání, někdo zběsile buší na dveře boudy přilepené k zadní části měšťanského domu, z ulice se ozývají výkřiky a kostelní zvony zvoní. Probudily babičku, těžké nádechy se střídají s prudkým kašlem. S přikrývkou odkopne i poslední zbytek teplého snu. Dveře se rozletí, hlučně vstoupí městský dráb, nařvaný brunátný obličej, tupá síla.
„Paní umřela. Panství teď patří karmelitánům. Purmistr tu nechce ani čarodějnice, ani jejich potěr, máte dva dny na vystěhování!“
„Ale...“
„Neřvi! S chutí bych vás vyprovodil na pranýř i do hrobu, holoto hnusná!“
Dveře třísknou.
„Michale,“ babiččin šepot je tenký jako vlásek, „sbal si věci, peníze jsou..“
„Já nechci!“
„Dítě, odkládáš to už tři roky, jen kvůli mně, já to vím. Ty do Budče patříš.“
„Nenechám tě samotnou.“
„Kašlu krev už dvě zimy, dva roky žiju jen díky bylinkám a kouzlům. Já jsem stará, jenom kořenářka a porodní bába. Tys nadaný jako nikdo v našem rodu, to ještě poznám. V Losinách jsem přišla o tvoje rodiče, mám umřít s hrůzou, že jsem ztratila i tebe?“
Uteče před tichým hlasem, vztekle rázuje po náměstí k radnici. Purkmistr nepřijímá. Jeho psi ano. Purmistrova dcera, o které si tajně snívá, se prohýbá zlým smíchem, kličkování hubeného třináctiletého hošíka je k popukání.
Bez dechu doběhne domů, ulička plná ženských, po zádech mu přejde mráz. Babička!
Den nato se za ním zavře městská brána. Pár věcí v šátku, trocha peněz stačí s bídou na cestu. Kostelní zvony už zase zvoní, umřela přece paní panství. Za babičku ani tón. Pohřbená za hřbitovní zdí, s kameny v ústech. Michal Čeřen se naposledy ohlédne na město a někde uvnitř něj zdvihne hlavu nenávist jako malý hádek. A zvony zvoní a zvoní.

Kazachstán, poblíž Almaty, září 2006
Sad je plný vůně tlení. Nad žlutou trávou zpitoměle poletují vosy. Haldy jablek pod nemocnými stromy se kupí výš a výš.
„Nejezdi, Jermeku,“ Talgat nahlas vysloví myšlenku, kterou se v duchu zaobírá celý den, a vyřčená slova protrhnou hráz mlčení.
„Teta je stará, kdovíco viděla. A i kdyby její vize o vzdálené zemi byla správná, viděla tam odjíždět mě. Nejezdi, prosím. Nějak to zvládneme, požádáme úřady ještě jednou, třeba se najde nějaký program, seženeme mladé lidi, zapálené, oživíme sady, obnovíme Aport, i bez cizí pomoci!“
Jermek přestane shrabovat posečenou trávu a zadívá se na mladšího bratra.
„Ne,“ odpoví tiše, ale kategoricky, „já jsem starší, méně nadaný a méně nadšený pro tvůj projekt vzkříšení původních odrůd kazašských jablek než ty.“
„Menší snílek než já, chceš říct. Ale my přece nejsme jen vzdálená, divná země, známá jen ropou a vysychajícím Aralským mořem a Bajkonurem. Máme povinnost postarat se o dědictví těch, kteří tu byli před námi, musíme uzdravit nemocné stromy. Někdy mi připadá, že je slyším prosit, víš?“
„A přesně o tom mluvím, bratříčku. Ty slyšíš stromy prosit, já ne. Pár měsíců, nebo i let, tam budu pracovat, třeba jako poslední kopáč, vydělám peníze a nebudeme se muset nikde doprošovat.“
Nakloní se k bratrovi a pocuchá mu vlasy.
„A ty zatím, náš malý botaniku, musíš vymyslet, jak oživit téměř mrtvé stromy. Až se vrátím z Čech, budeš připravený, jasné?“

Podporuji: 

Podporuji Linku bezpečí (http://www.linkabezpeci.cz), návaznost zatím není zřetelná, ale objeví se. Za každou DMS DMS LINKABEZPECI na číslo 87 777 předem a ze srdce děkuji.

Klíčová slova: 
o úroveň výš
243 users have voted.
Klikejte pouze, pokud jste odeslali DMS!

Komentáře

Obrázek uživatele Aries

Jsem napnutá jak kšandy, doufám, že pokráčko bude co nevidět!

Obrázek uživatele ef77

Nejsem krutá :o), bude.

To by se mělo zakazovat, toto... napínavé povídky na pokračování. Najednou vložit, nenutit čtenáře chodit okolo, kousat si nehty a tak (zatím to nedělám, ale běda!).

Obrázek uživatele ef77

Není důvod fňukat, každý den jeden díl a v úterý je hotovo :o).

Obrázek uživatele neviathiel

Jé, Čeřenův zvon! A ten začátek je moooc slibný, těším se na další díly!

Obrázek uživatele ef77

Díky moc!

Obrázek uživatele neviathiel

Kde je další kapča? Uík?

Obrázek uživatele ef77

Odeslaná :o)).

Obrázek uživatele strigga

Těším se, až zveřejní další, zní to výborně!

Obrázek uživatele Danae

Wow, to je paráda! Sestřenice má pěkně prořízlou tlamu, osmnácté století a odkaz na Losiny mrazí a mám chuť na jabko a vůbec... rychle dál!
Obrázek uživatele ef77

Cenzurovaná sestřenice, originál je drsnější :o)). K Losinám jsem si musela vzít kalkulačku, aby mi to sedělo. A hlavně moc děkuju!

-A A +A