Čeřenův zvon 3

Obrázek uživatele ef77

Pacov, květen 2007
Nerada se přemísťuju uprostřed města, kde je za každým křovím a rohem klon báby Kropáčkový, a kromě toho to není daleko, a taky jsem potřebovala rozchodit svůj báječný, růžový den, takže jsem to vzala pěšky.

Jak jsem tak postupně vychládala, začalo mi vrtat hlavou, co ode mně může potřebovat mág asi tak o tři třídy zdatnější než jsem já. David je můj bejvalej spolužák ze základky i z Budče. Už jako dítě to bejval prvotřídní hajzlík. Taková ta inteligentní hlava všelijakejch dětskejch partiček plnejch polotupejch bezmozků, který si vyhlídnou nějakou oběť, a tý pak udělají z života hezký, malý, dětský peklíčko. Nebyla jsem jediná, ačkoli divná holka, co si ve volným čase chodí pokecat s kytkama a na louce zpívá motejlům, to je pro takový dětičky celkem trefa. Každej, kdo se jen trochu vymykal, byl podobnou výhrou v loterii – úšklebky, podtržený nohy, rozházený a poschovávaný věci a všechno další, co k šikaně patří. David, kromě toho, že byl okouzlující chlapeček andíkovskýho typu, takže všechny soudružky učitelky z něj byly naprosto vydřený, měl navíc taťku policajta. A nebyl to jen fízl pro obyčejný, dělal současně i pro Vyšehrad. A na synka byl patřičně hrdej. Když se pozdějc, v Budči, naše vztahy s Davidem tak nějak normalizovaly, t.j. přestali jsme si jeden druhýho všímat, došlo mi, že jsem mu vlastně záviděla. Můj táta je hodnej chlap, ale vždycky jsem měla pocit, že v dílně je mu líp než doma. Máma to vždycky tolerovala, ale já si přála tátu, kterej by na mě čekal před školou, cuchal mi vlasy a majetnicky, s rukou kolem ramen, si mě odváděl domů nebo na nějakou báječnou výpravu.

Zatímco já jsem v Budči složila nejnižší zkoušky a vyrazila hledat štěstí v zahradničení, David se svým nadáním exceloval. Nabízeli mu dokonce i místo v profesorským sboru, jenže právě tehdy mu umřel táta a David se vrátil zpátky do Pacova. Založil si stavební firmu a začal hrabat prachy ve velkým. Magii, jak se zdá, hodil za hlavu, pokud teda opomeneme občasný ovlivňování. Zakázky mu šly jedna za druhou a povolení získával podezřele hladce. Nevídali jsme se. A teď mě potřebuje?

Pacov, 1757
Unaveně vleče těžká vědra, u kašny se hašteří místní báby. Začínající hádku přeruší příjezd honosného kočáru. Spolu s ostatními postoupí blíž, ačkoli má nevysvětlitelný pocit, že by měla zahodit vědra a utíkat někam hodně daleko. Vystoupí vysoký muž, celý v černém. Temný pohled ji přiková k zemi.
„Dlouho jsem tu nebyl. Vypadá to tu jinak, než se pamatuji.“
„To po tom velkém požáru v sedmadvacátém, pane,“ přinutí se promluvit. Jeho oči ji provrtají skrznaskrz.
„Tys potomek purkmistrův,“ ten hlas se neptá, suše oznamuje.
„Vnučka.“
„A on?“
„Umřel. Shořel. Moje matka, jeho dcera taky. Shořel nám dům i klášter to sebralo, ten starý,“ zajíkne se, černé oči si ji prohlíží ještě ostřeji – sešlé šaty, sešlapané boty, malá modřina na levé tváři, v obnošeném obličeji zapsaný život s lakotným starcem, bez lásky, bez dětí, bez naděje. Ve vlastním je míň než služka.
„Měl jsem pro něj dar,“ z pláště vytáhne malý černý zvonek, „tobě ho nedám. Stál mě třicet let života. Je to mocný artefakt, boří hranice, odstraňuje bariéry, umožní průnik podsvětí do našeho světa. Třicet let pro pomstu, třicet let stravován, a teď se dozvím, že shořel. Shořel! Zbyl jen popel.“
Odmlčí se. Ta utahaná, strhaná ženská mu nemůže rozumět.
„Ale mé odpuštění není bez podmínky. Schovám svůj dárek tady, blízko města, zabezpečím jej. Najde-li jej někdo, probourá-li někdo moji ochranu, a pamatuj, peklo přichází skrz, pak se všichni modlete k tomu, který mi vyrval pomstu z rukou.“
Černé spřežení zabere, kočár odjíždí a nechává ji samotnou, zmatenou, s práznými vědry v rukou.

Pacov, květen 2007
Na Vysočině se Jermekovi líbí. V Kazachstánu je v zimě opravdová zima a jaro tam přichází pomalu. Tady už v začátkem března zpívá v polích skřivan. Talgat by byl nadšený, vždycky měl k přírodě blíž, a tady je barokní, kulatá krajina, posetá lesy a lesíky, s břízami a jabloněmi kolem cest, protkaná zvonivými potůčky. Dokonce i zahradnictví ve městečku mají, Jermek se tam byl podívat, majitelka vypadala, pravda, trochu zvláštně, ve vlasech měla zapletenou trávu a přísahal by, že mluvila s bazalkou a říkala jí kozo, ale možná jen špatně rozuměl češtině. Práce je náročná, jejich zaměstnavatel, kterého si Jermek pro sebe pojmenoval zelenookým čarodějem, jim nesleví ani za mák a jeho předák jakbysmet, ale platí dobře a ubytování na staré opuštěné faře je lepší, než čekal. V zimě dělali uvnitř, štukovali a malovali, teď jsou venku a hlavně kopou. Na začátku týdne pracovali na kopci nad městem, má tam být nová vilová čtvrť, ale když Jermek kousek od dvou stromů a kamenného sloupu, který stojí mezi nimi, narazil v hloubce na něco, co vypadalo jako zeď z černého kamene, zelenooký je všechny vyhnal pryč a předák je převelel na druhý konec města čistit odtokové příkopy v průmyslovém areálu. Jermek je rád, neměl z toho kamene v zemi dobrý pocit, a večer mu pak bylo divně špatně.

„Jermeku!“
Ohlédne se na předáka.
„Pan Novotný se přeje, abyste za ním dorazil ke kamennému kříži. No, na to pole, kde jsme byli v pondělí.“
„Sám?“
„Ano.“

Svítá do krásného dne. Jermek se po rychlé chůzi udýchaně zastaví a nevěřícně zírá na pole. Nikde nikdo, kamenný sloup leží skácený na zemi, země je křížem krážem rozkopaná a tam, kde byl ten zvláštní kámen, zeje obrovská díra. Že by tohle za dva dny udělal ten chladný, odtažitý zelenooký čaroděj? Sám? Pravda, vypadal zvláštně, když je odsud vyhazoval, podivně vzrušený, proč by se ale namáhal, když na práci má svoje lidi?
Najednou ho někdo zezadu popadne a zakloní mu hlavu. Pálivá, ostrá bolest na krku, křik káněte v oblacích, a pak už jen veliké světlo.

Podporuji: 

Linku Bezpečí, DMS LINKABEZPECI

Komentáře

Obrázek uživatele Aries

To je příběh jak pro mě na objednávku,tam je všechno, napětí, stará černá magie, pověst, sympatická hrdinka, Budeč... a že se Jermekovi nic zlýho nestane, že ne? Že ne?

Obrázek uživatele ef77

Děkuju moc! Já mám pořád hrůzu z toho, že se dopustím nějaké "magické hereze" a dostanu za uši a místo toho mi dorazí takovýhle koment.

Obrázek uživatele neviathiel

Já Jermekovi nepřeju nic špatného! Fňuk...
Doufám, že jí ten parchant nehodí na krk vraždu :-(

Obrázek uživatele ef77

Poslední díl je na cestě.

Obrázek uživatele neviathiel

Doufám, že nejde pěšky!

A do... sakva s máslem!

Lepší komentář bude, až si to přečtu ještě jednou a nebudu to tolik hltat, že.

Obrázek uživatele ef77

Díky!

Obrázek uživatele Danae

To je čím dál úžasnější. Dialog purkmistrovy vnučky s černým jsem četla dvakrát, to je mistrovskej kousek.
Že musem být i dnes mezi čarodějema takový syčáci! Rychle za Jermekem!

Obrázek uživatele ef77

Syčáci se, bohužel, vyskytujou v každém čase.

-A A +A