Melancholie

Obrázek uživatele neviathiel
Rok: 
2015
Obdarovaný: 
Carmen

I přes necelý metr sedmdesát působí impozantně. Nedbale nedopnutá košile, výrazné rysy obličeje, místo paruky dlouhé jemné rozlítané vlasy, které mu zestříbřely už ve třiceti. Propadlé tváře. Míval sklony k tloustnutí, ale teď si nepamatuje, kdy naposledy jedl.
„Hle, tudy jde člověk, jehož knihu nikdo na světě nechápe,“ šeptají si studenti, když mu jdou uctivě z cesty.
Každodenní procházka. Vždy stejnou trasou kolem řeky. Poslední měsíce zarputile dodržovanou do detailů. Počítá kroky. Zastavuje se na stejných místech a holí črtá do země. Hledí na své vlastní kresby. Schémata se mu rozpadají před očima a nedávají smysl. Zachvěje se úzkostí. Kráčí dál a ani jednou se neohlédne.
Když pomyslí na Nicholase, úzkost je ještě horší. Ví, že udělal všechno špatně, ač se tolik snažil, a teď už nemůže udělat nic, vůbec nic. Konec. Definitivní. Uběhl více než rok. Myšlenky nezmizely.
Procházka končí v laboratoři. Malá chatička, do které se sotva vejdou dvě pícky, židle a stůl. Doutnající světlo ohně, odlesky o stříbřitou hladinu rtuti. Na stole papíry se zápisky.
Sedá si ke stolu a zaznamenává průběh pokusů. Přičichne k oběma vzorkům. Jeden ochutná. Pak čeká. Pak zjistí, že zase usnul u stolu.

Snídá ve svých místnostech. Mezi členy koleje chodí málokdy. Je těžké zároveň jíst a soustředit se na lidi. Spousta neznámých. Spousta nejistot. Spousta hrozeb.
Odpoledne odešle dopis po příteli, který zrovna odjíždí z Cambridge. Druhý den si nemůže vzpomenout, co do něj napsal, ale ví, že to bylo velmi špatně. Vstává a pomalu jde chodbami, než potká jiného člena koleje, který mu s lehce vyděšeným výrazem řekne, co je dnes za den.

Jsou tři ráno. Nemůže spát. Možná je to nepříjemná hádka s dlouholetým kamarádem minulý týden. Jakmile přestal cítit v hlavě podivnou mlhu stříbřité barvy, napsal omluvný dopis. Společný známý jej dnes ujistil, že je všechno v pořádku.
Někteří přátelé odpouštějí. Možná si o něm vždycky mysleli, že je blázen. Nejistota. Vztahy jsou jedna velká nejistota. Jen matematika a dává smysl. Principy přírodních jevů dávají smysl. Neskutečná krása Boží prozřetelnosti.
Není to hádkou. Nemůže spát a jíst už dlouho. Tuší, proč. Ale nechce přestat. Ne, dokud je ještě schopen myslet.

Už je tma. Spěchá do laboratoře. Musí zkontrolovat pokus. Když sáhne po klice, vyděsí se.
Ustoupí o dva kroky. Dveře vypadají jinak. Zahloubal se natolik, že zabloudil? Tohle už se nestalo více než rok. V první moment cítí obrovskou úlevu. Pak si uvědomí, že takové dveře nikde v Cambridgi nejsou.
Kdo přelakoval dveře na modro, aby ho zmátl? proběhne mu hlavou.
Pak si uvědomí, že zevnitř vychází příliš moc světla a že střecha je podivná.
Dveře se otevřou. V první chvíli má profesor dojem, že vidí vycházet z chatky sám sebe. Pak si všimne, že jeho protějšek má modré oči a velmi krátké vlasy.
„Co je dneska za rok?“ zeptá se cizinec.
Profesor na něj vyvalí oči a v tu chvíli ví, že se definitivně zbláznil.
„Promiňte, nechtěl jsem vás vylekat.“
„Léta Páně šestnáct set devadesát tři,“ vychrlí profesor.
Cizinec na něj najednou vyvalí oči. „Počkejte, já vám znám! Jste profesor matematiky v Trinity College! Už dlouho jsem vás chtěl poznat! Dáte si čaj?“
Poslední věta zní nejděsivěji. Profesor se několikrát nadechne. Potřebuje čas. Návštěvy má rád, ale zásadně je domlouvá několik dní předem.
„Omlouvám se, ale nemám chuť,“ řekne první věc, která ho napadla, a ví, že určitě řekl něco nevhodného.
„Ale půjdete dál?“ Cizinec ustoupí dovnitř chaty a profesorovi se naskytne pohled, ze kterého se mu zatočí hlava. Musí se chytit dveřního rámu. Zavře oči a zabodne pohled do modrého dřeva. Má vyzkoušeno, že tohle pomáhá.
Ten člověk na něj mluví dál. Profesor si přikryje uši a opatrně uhne dál od něj. Hlava už je lepší. Trochu.
„Mlčte už!“ zařve na cizince a zvuk vlastního hlasu ho vyděsí.
Zamrká do prudkého světla. Je to jako podívat se do slunce. Cizinec má v ruce podivný kus kovu a tváří se vyděšeně.
„Rtuť,“ vyhrkne.
„Vy jste byl v mé laboratoři?“ zeptá se profesor. Vztek ještě nevyprchal.
„Ne, kdepak, ne. Ve vaší hlavě.“
Profesor se narovná a teď zírá zděšeně on na cizince. Cítí se, jako kdyby mu jedna ledová ruka sevřela krk, druhá srdce a třetí se mu zanořila do útrob.
„Máte v těle rtuť, v krvi, v mozku, všude.“
„Já vím,“ vypraví ze sebe profesor. Je pro něj těžké mluvit s lidmi. Natož s cizími. Natož o svém vlastním zdraví. „Já vím,“ zopakuje a rychle vykročí směrem ke své chatce.
Nedokáže otevřít dveře. Ruce se mu třesou často, ale ne tolik jako dnes. Zavře za sebou a najednou se cítí bezpečně. Zápisky, pícky… lesknoucí se hladina rtuti. Úzkost klepe na záda.
Do uší se mu zařízne podivný zvuk. Zakryje si uši rukama. Nesnáší hlasité zvuky. Odjakživa.
Po chvíli uhasí oheň, zapíše výsledek pokusu a vyhlédne ven.
Modrá chatka je pryč.
Pohlédne na zahřátou rtuť a obejde ho nepříjemný pocit. Kolikrát mu přátelé tvrdili, že si pamatuje věci, které nejsou pravda? Kolikrát si nevzpomínal, o čem mluvil, o čem psal do dopisů, kolikrát zjistil, že kolem prošel den a nepamatuje si z něj vůbec nic. Ze rtuti šediví vlasy, co když se usazuje i uvnitř hlavy?
Zavře dvířka od chaty a jde spát do svých pokojů.

O pár dní později zapisuje další pokus. Natáhne se po lžičce, ale rozmyslí si to. Dveře otevře a zarazí kamenem, aby se náhodou nezavřely, kdyby zase usnul u stolu.
Neusne. Ta stříbřitě se lesknoucí hladina ho znervózňuje.
Po pár dnech ji nalije zpátky do lahvičky a důkladně uzavře.

Komentáře

Obrázek uživatele Carmen

Milá neviathiel, moc a moc děkuju! Zákeřné neobjasnění jména hlavního hrdiny mě přimělo ke googlení (pro jistotu, i když jsem si to myslela), a teď si tu o něm zaujatě čtu...(A z náznaku slashe jsem nadšená.)
Ten rtutí nasáklý počáteční neuvěřitelně sugestivní popis mě dostal natolik, že jsem na chvíli zapomněla, že tam má být Doctor (sic!), takže mě tam následně skoro překvapil. „V první chvíli má profesor dojem, že vidí vycházet z chatky sám sebe. “ – tohle je skvělý postřeh, oni si ale vážně jsou podobní!

Ještě, že s tím aspoň přestal...
Děkuji. Jednak je ta povídka skvělá, jednak jsem se u ní dokonce i přivzdělala :)) Krásné Vánoce i tobě!

Obrázek uživatele neviathiel

Jé díky za hezký komentář! :)
Jak jsi přišla na hlavního hrdinu?
Mně ta podoba taky praštila do očí! Po "quicksilver" vtípku a nalezené oné podobizny jsem prostě nemohla odolat :) A teď se nemůžu zbavit představy profesora jako companiona! To by byla dvojka. ("ne, nejsme sourozenci", případně "já jsem ten elegantní a tohle je ten protivnej")

Obrázek uživatele Dangerous

Já jsem taky googlila hlavního hrdinu. Ono když dodáš funkci, místo a rok, tak to není tak těžké nalézt. :)
Moc pěkné!

Obrázek uživatele neviathiel

:)
Díky!

Obrázek uživatele Aveva

Souhlasím s Carmen, je to tak sugestivní, až tam ten Doctor skoro překvapí :o)
(Všichni jsme googlili, takže je to ještě vzdělávací ;o)

Obrázek uživatele neviathiel

Googlení není nikdy příliš! :)
(Před měsícem bych googlila taky.)

-A A +A