Město a hvězdy 2

Obrázek uživatele neviathiel
Rok: 
2015
Obdarovaný: 
Terda

Patrik opatrně stáhl z válendy deku i s hromadou nepořádku a bouchl rukou do matrace. Nezvedl se oblak prachu. Kupodivu. Nejradši by obalil válendu igelitem a ustlal si na něm. S povzdechem šel hledat smeták. A rovnou podlahovku a kýbl.
Že existují magicky nadaní lidé a magické dimenze a že čarodějové mají vlastní policii, věděl Patrik od táty. Od Adriána se dozvěděl, že jako obyčejný má jistou výhodu, protože nezanechává magické stopy. A když si vezme kuklu, rukavice a návleky na boty, nezanechá ani žádné fyzické, které by ho mohly spojit s místem činu.
Patrik a Adrián měli kromě příjmení a táty společnou ještě jednu věc. Oba byli velmi zruční. Adrián s magickými předměty a Patrik s jemnými nástroji pro odemykání zámků všeho druhu. Adriánova holka Milada se zase uměla propracovat s ochrannými kouzly a magickými alarmy. Když přišel tip na cenný umělecký či magický artefakt, Adrián vyrobil repliku, Milada připravila cestu, Patrik odemkl zámky, vyměnil originál za repliku a zamkl za sebou, zatímco Milada zahladila narušení magických bariér. Majitel vůbec nezjistí, že k nějakému vloupání došlo. Pokud artefakt k něčemu nepoužívá, můžou uběhnout měsíce, než si krádeže všimne.
Jak se ukázalo, mělo to celé pár háčků. Vyšehradští nebyli tak hloupí. Adriána a Miladu už dlouho podezírali, ale nemohli jim to prokázat. Začali se brzy zajímat i o Patrika. Dalším háčkem byli všeteční sousedi. Před čtyřmi měsíci šli najisto do domu, jehož majitelé byli na cestách, ale sousedka odnaproti si něčeho všimla a zavolala strážníky. Milada se během útěku poškrábala o ostružiník. Strážníci našli kapku její krve. Skončila ve vězení. Adrián a Patrik začali dělat mizerně zabezpečené byty. Adrián nechtěl hledat nového parťáka přes ochranná kouzla, protože nikomu nevěřil tolik jako Miladě. Nakonec musel. Před pár týdny přišla zakázka na krádež koule z černého křišťálu od zákazníka, který se neodmítá. Patrik dodnes nevěděl, co se pokazilo. Jisté je, že domovnice zavolala městskou policii a dala jim Patrikův podrobný popis, že na krádež se přišlo hned ten den a že po narychlo sehnaném parťákovi se slehla zem. Proslýchalo se, že ho vyšehradští vylovili z Vltavy.
Na peřináči byl prach. Patrik ho štítivě otřel hadrem a opatrně otevřel. Peřináč zjevně dlouho nikdo neotevíral, věci uvnitř byly čisté. Vytáhl čtyři přikrývky a jeden polštář.
Když podlaha uschla, ustlal si na ní.

„Někdo sahá na můj kabát,“ zamumlala Izabela z polospánku. Zvuk vlastního hlasu ji probudil. Trhla sebou a posadila se. Kde to je?
Obývák. Jedna svíčka na stole. Vzpomněla si. Nádraží. Telefonát. Bariéra na dveřích a panenka v její vlastní posteli. Ranka na malíčku už nebolí.
Karel stál u dveří jejího pokoje. Když Izabela vykoukla z obýváku, přibouchl dveře. „Za chvíli sem přijedou moji kolegové,“ řekl. „Počkej vedle.“
„Co se stalo?“
„Počkej v obýváku,“ zopakoval důrazně Karel.

Jeremiáš Ditrich se málokdy cítil nesvůj, když ohledával magii na místě činu. Dokázal se perfektně soustředit, měl cit pro detail a ovládal vysokou magii. Když před šesti lety končil vysokou školu, budečští mu nabízeli místo v profesorském sboru. Rok nato přerušil postgraduál a nastoupil ke kriminálce. Teď měl místo prestižního titulu a místa na univerzitě pověst odborníka, který ví všechno. Jeremiáš si cenil svých znalostí a rád je využíval. Na titulech a postavení mu nikdy příliš nezáleželo. Ke služebnímu postupu cítil nechuť, protože obnášely papírování, zodpovědnost a vedení lidí.
Ohledávat místo činu v bytě vlastního šéfa taky nepatřilo k činnostem, jež by vyhledával.
Cvakla klika. Jeremiáš vzhlédl. Z chodby na něj hleděla dívka. Vysoká, krátké popelavé vlasy, úzký obličej. Karlova adoptivní dcera Izabela. Jeremiáš ji pozdravil kývnutím a přesunul se k bariéře ve dveřích dětského pokoje. Panenku nechal na posteli. Dal si záležet, aby se jí ani nedotkl. Od vražedné kletby v půl páté ráno se nic nestalo, ale dokud není pachatel ve vazbě, může se o to kdykoliv pokusit znovu.
Karel se sehnul k Jeremiášovi a šeptem se zeptal: „Co myslíš?“
„Jasný pokus o vraždu,“ zašeptal Jeremiáš. „Podívám se ještě, jestli se to odrazilo.“ Přejel rukou po bariéře. „Odrazilo. Takže možná ví, že na ni nedosáhne. Pomohlo by mi, kdybych věděl, s kým se potkala v tom vlaku,“ dodal váhavě. Jak požádat šéfa, aby prohledal paměť své dceři?
„Sepíšeme ti to,“ odpověděl Karel jednoduše. „Za chvilku dorazí Alessandra Ventimiglia. Vyprovázela Izabelu na vlak. Chceš s ní mluvit?“
To jméno Jeremiášovi něco říkalo. Mlhavě. Karel si Vlčí Doly pamatuje poněkud jinak.
„Určitě ano.“ Jeremiáš si zapsal do bloku několik poznámek, vstal a překročil bariéru.
Karel zrovna pouštěl přes práh bytu drobnou tmavovlásku. Jeremiáš si okamžitě vzpomněl. Měla pronikavý hlas a dokázala na počkání srovnat do latě celou komunitu ve Vlčích dolech. Karel jí něco pošeptal a ukázal na bariéru.
„Jestli na to chceš klid, tak já s ním promluvím,“ řekla Alessandra nahlas, popadla Jeremiáše za paži a postrčila ho do kuchyně. „Piješ čaj?“ zeptala se, než stihl cokoli říct.
„Ano,“ řekl Jeremiáš. Alessandra s naprostou samozřejmostí otevřela kredenc. „Dám si taky, díky.“ Napřáhl k ní ruku. „Jeremiáš Ditrich,“ řekl.
„Alessandra.“
Jeremiáš vytáhl blok a propisku. „Nejsi tady poprvé, že,“ prohodil.
„Kdepak. Párkrát jsem přijela na víkend, když měl Karel služby.“ Hned na první pokus našla konvici na vodu. „Izabela byla včera u mě. Po večeři samozřejmě, já neumím vařit,“ ušklíbla se. „Klidně budu vypovídat do protokolu, ale asi ti moc nepomůžu.“
„Pověz mi to podrobně,“ vyzval ji Jeremiáš a kouzlem aktivoval propisku.
„Přišla asi v osm. Seděla u mě, povídaly jsme si, pak jsem s ní šla k nejbližšímu uzlu, je hned za komunitou v lese. Bývala jsem čarodějka, mám přístup do veřejné sítě. Vlak jel někdy v deset, nepamatuji si to přesně. Izabela jezdí vždycky vlakem. Chce být soběstačná. Šla jsem s ní na nástupiště.“
„Kam si sedla?“
„Hned do prvního kupé u dveří.“
„Byl tam někdo?“ chytil se Jeremiáš.
Alessandra nalila čaj do dvou šálků. „Žena, dvacet až pětadvacet, odbarvené proužky ve vlasech. Silně nalíčená. Obyčejná,“ řekla. „Chceš sestavit portrét?“
„Ano.“ Najít svědka podle portrétu bude zdlouhavé, ale jakákoli stopa je přínos. „Konec záznamu,“ řekl propisce. „Nakreslí se to podle tvých instrukcí. Kdybys chtěla něco změnit, upřesni to. Obrázek se umí opravit.“
„Hned se na to vrhnu.“
„Díky,“ řekl Jeremiáš a vstal.
„Budeš pít ten čaj?“ zeptala se Alessandra.
„Máš pravdu,“ odpověděl, vzal si šálek a vypil ho celý najednou.

Izabela seděla na kraji gauče a Karel vedle v křesle. Když Jeremiáš zaklepal na otevřené dveře, Karel se otočil k němu. Izabela ho ignorovala. Jeremiáš se zarazil ve dveřích. Najednou nevěděl, jestli má jít dál, nebo čekat na pokyn. Musí vyslechnout čtrnáctiletou holku, která se s ním nechce bavit. V přítomnosti jejího otce a vlastního šéfa zároveň.
Skvělé.
Zhluboka se nadechl a sesumíroval v hlavě, co řekne. Sedl si na druhou stranu gauče, aby nenarušoval její osobní prostor. „Ahoj, Izabelo,“ začal pomalu. Pár vteřin počkal. Izabela nereagovala. „Mně je jasné, že tě dnes v noci někdo očaroval a nevíš, co bude. Chci co nejdříve najít pachatele. Potřebuji od tebe slyšet všechno, co víš.“
„Já vím, proč tady jste,“ odsekla Izabela. Vzteklým pohybem si otřela oči.
Karel neříkal nic, ale bedlivě je oba pozoroval.
„Alessandra tě viděla nastupovat do vlaku. Říkala, že jsi seděla v kupé s nějakou mladou ženou,“ zkusil Jeremiáš.
Izabela zavrtěla hlavou. „Ta za chvilku odešla. Byla jsem tam jen s Patrikem.“
„S kým?“
„Řekl mi, že se jmenuje Patrik.“
„Jak vypadal?“
„Je mu tak dvacet. Tmavé vlasy. Hnědé oči.“
„Čaroděj?“
Zavrtěla hlavou. Jeremiáš se podíval na Karla, ale z jeho tváře nevyčetl vůbec nic.
„Co ti ještě řekl?“
Izabela se zavrtěla. „Byl překvapený, že ho vidím. Docela ho to vylekalo. Vytáhl takový zvláštní medailon a celou dobu ho převracel v ruce.“
„Bylo v něm kouzlo?“
„Nevím. Když ho otevřel, byla jsem najednou venku.“
Jeremiáš si uvědomil, že se dostává do slepé uličky. „Viděla jsi ho někdy předtím?“ zeptal se.
„Ne.“
Spásný nápad. „Co dalšího o něm víš?“
„Jel domů. Do Prahy.“ Letmo se podívala na Karla a zabodla pohled někam do zdi. „Nevím, kde bydlí. Má staršího bratra čaroděje. Zatáhl ho do nějakých problémů. Ten bratr se bojí o jeho bezpečí.“
Do hajzlu, pomyslel si Jeremiáš. Starší bratr vybavil mladšího štítem – nejspíš posunuté vnímání – a medailonem se směsicí matoucích, paměťových a transportačních kouzel. Izabela patrně nějakou dobu bloudila po poli a došla na nejbližší nádraží. Karel říkal, že byla ještě zmatená, když ji našel.
„Řekl ti něco konkrétního?“
„Ne.“
„Co ještě víš o tom bratrovi?“
„Nedokážu se soustředit,“ vyhrkla najednou a zase si otřela oči.
Jeremiáš se tázavě podíval na Karla.
„Bydlí v magické čtvrti,“ řekla Izabela. „Někde za průchodem v Melantrichově. Patrik říkal, že mu musí házet do okna sněhové koule, aby se tam dostal.“
Proč se nechává protáhnout do magické čtvrti bratrem, přestože jako blízký příbuzný čaroděje má přístup? „Kolem toho průchodu chodívají strážníci,“ řekl Jeremiáš pro sebe a taky pro Karla. „Může na něj sedět popis z nějakého vloupání.“ Proč to složité skrývání a pokus o vraždu? „Musí jít o něco většího,“ dodal rychle. Velký případ. Zatraceně.
„Kvůli strážníkům to není,“ řekla Izabela. „Říkal, že se bojí o život.“
To nevylučuje schovávání se před strážníky. „Má k tomu důvod?“ zeptal se Jeremiáš.
„Nevypadal, že přehání.“
Jeremiáš mlčel. Nechtěl ji rušit v soustředění.
„Když zjistil, že ho vidím, jako první se zeptal, kdo mě poslal.“
„Co přesně řekl?“
„Kdo tě sem poslal. Tak to řekl. Když jsem řekla, že nikdo, tak si docela oddechl.“
Tohle je zvláštní.
„Co jsi říkala?“
„Nikdo. To je všechno.“
„Co jsi měla na sobě?“
Izabela ukázala bradou k hromádce oblečení na komodě. Zelený svetr s rolákem, světlé zvonové džíny. Nikde žádné nášivky. Nic zvláštního. „Nosíš šperky?“
„Ne.“
Na komodě zazvonil telefon. Jeremiáš málem upustil svetr. Izabela se napřímila. Karel přešel obývák a zvedl sluchátko. Neřekl nic. Jen poslouchal. „Díky,“ řekl nakonec a zavěsil.
„V noci ti volal, že?“ navázal Jeremiáš. „Poznala jsi po hlase, jestli to byl Patrik?“
„Ano,“ odpověděla Izabela, ale dívala se na Karla.
„Zjistili, odkud volal,“ řekl Karel. „Telefonní automat na Hlavním nádraží.“
„Dávala jsi Patrikovi telefon?“ zeptal se Jeremiáš Izabely, když se obrátila zpátky k němu. „Jsi si jistá, že ti volal on?“
Přikývla. „Dala jsem mu číslo. Kdyby chtěl zavolat. Prý někdy týden nepromluví s jiným člověkem.“

Jeremiáš vešel do kanceláře strážníků s poznámkami a portrétem muže z vlaku. Několik kopií už poslal pražské policii. S dalším odjel Vratislav na nádraží pátrat po průvodčím, který měl včera službu v Izabelině vlaku.
Od návštěvy strážníků si Jeremiáš moc nesliboval. Patrik může být na seznamu hledaných osob. Může být známá firma mezi vyšehradskými strážníky či obyčejnými policajty. Nebo nemusí být ani jedno.
Kancelář strážníků sloužila několika desítkám lidí, takže v ní bývalo docela rušno. Na věšáku visely naprosto stejné černé pláště, jaké strážníci nosili na obchůzky. Jakmile některý strážník dopsal hlášení nebo dopil kafe, uklidil po sobě, aby mohl stůl používat někdo jiný. Dojem zachraňoval jen kuchyňský kout se spoustou různobarevných hrnků, termosek, krabiček, sáčků a plechovek s kávou nebo čajem. Jeremiáš dokonce zahlédl nakrájený zázvorový kořen.
Je neděle ráno. Služby se střídaly před hodinou. V kanceláři byl jen zástupce velitele strážníků Šimon a dva strážníci. Mladší se ohlížel ke kuchyňskému koutu a starší si vytíral ospalky.
„Dobré ráno,“ řekl Jeremiáš a roztáhl na nejbližším stole portrét od Izabely. „Hledám tohohle muže a jeho staršího bratra. Představil se jako Patrik, je obyčejný, bratr je čaroděj. Mají na svědomí magický útok a pokus o vraždu. Znáte ho?“
Mladší strážník se zadíval do portrétu a zavrtěl hlavou. „Nic mi to neříká.“
„Díky. Počkej zatím tady,“ řekl mu Šimon.
Strážník přikývl a odešel do kuchyňského koutu. Jeho starší kolega se mračil na portrét. „To by mohl bejt Viktorínův brácha,“ prohlásil najednou.
„Kdo?“
„Bratr Adriána Viktorína,“ vysvětlil strážník. Mluvil spíš k Šimonovi. „Je o deset nebo patnáct let mladší. Mluvil jsem s ním před pár měsíci, potvrzoval Viktorínovi alibi na dobu jedné vloupačky na Starém Městě.“
Pražská magická čtvrť je součástí Starého Města. Většina čarodějů používá synekdochu, protože do turisty přecpané nemagické části prakticky nechodí.
„Vy jste to vyšetřoval?“ zeptal se Jeremiáš.
Přikývnutí.
„Jak se jmenujete?“
„Michael Pazderka.“
„Vysvětlete mi to od začátku. Kdo je Adrián Viktorín?“
Pazderka se zamyslel. „Klasický proklínač, zloděj a podvodník. Je mu kolem třiceti. Studoval dva roky vysokou, měl talent na výrobu magických předmětů, ale vyrazili ho těsně před státnicemi za podvádění při zkouškách. Pár měsíců byl zavřený za spoluvinu při vloupání, ani jsme mu neprokázali přímou účast. Třikrát skončil ve vazbě. Museli jsme vždycky ho propustit kvůli nedostatku důkazů. Je podezřelej v několika dalších případech, ale nic na něj nemáme. Pracuje s fotkami a osobními předměty, zákazníkům se neukazuje, oběti často nic nenahlásí a vyřídí si to se zákazníkem sami.“
„Aha,“ řekl Jeremiáš. „Nějaký pokus o vraždu?“
„Nevím o tom.“
„Co je zač ten bratr?“
„Objevil se nějaké dva roky nazpátek, do té doby jsme ani nevěděli, že existuje. Asi před měsícem ho poznala na fotce svědkyně jedné vloupačky, kterou jsme přebírali od obyčejných, ukradl totiž kouli z černého křišťálu. To bylo naposledy, co ho někdo viděl. Prostě se po něm slehla zem.“
„Kromě toho, že se objevil včera večer,“ řekl Jeremiáš. Pak mu došlo, co Pazderka právě řekl. „Cože ukradl?“
Šimon a Pazderka se na sebe podívali. Pazderka měl v očích otázku. Šimon poposedl a zatvářil se, jako kdyby právě snědl zázvorový kořen. „Předali nám to jako vloupačku,“ pronesl opatrně.
„Byla pravá?“ zeptal se Jeremiáš.
Černá křišťálová koule se používá pro skladování lidské magie. Sama o sobě nemá žádné magické účinky. Pokud není nabitá, můžete si ji klidně vystavit do vitríny. Pracovat s ní umí málokdo. Adriánu Viktorínovi je k ničemu. Museli krást pro zákazníka.
„Majitel tvrdí, že ano, ale to neověříme, dokud se nenajde…“ Šimon se zarazil.
„Pokud jste měli podezření, že byl ukraden vzácný artefakt pro černou magii, měli jste to okamžitě předat kriminálce,“ řekl Jeremiáš.
Něco tady nesedí. Kdo by kvůli krádeži vzácného artefaktu očaroval a pokusil se zabít čtrnáctiletou dívku?
Lidé se občas chovají nelogicky.
Jeremiáš však cítil v kostech, že je za tím něco zlověstnějšího.

Aleks Kosturak zvedl obě ruce a dotkl se dveřního rámu, aby se ujistil, že se nachází tam, kde ho vidí. Došel ke křeslu proti těžkému ebenovému psacímu stolu v otcově pracovně. Bez vyzvání se posadil, zabodl pohled do těžítka a snažil se ignorovat pocit, že se s ním křeslo houpe v rytmu refrénu No One Like You.
„Proč sakra nejsi na příjmu?“ zahřměl otec. „Sháním tě už tři hodiny!“
„Byl jsem na skvělém koncertě a parádní afterparty,“ oznámil Aleks s úsměvem.
„Mně je jedno, kde se taháš! Když tě potřebuju, budeš tady!“
„Jsem tady.“ Aleks nasadil nevinný výraz.
„Na srandičky fakt nemám náladu. Co to máš na sobě?“ zeptal se patriarcha rodu znechuceně.
„Copak?“ rozhlédl se Aleks. Odepnul si z levačky masivní kožený náramek s kovovými ostny a hodil jej na stůl. Pak si začal levačkou odepínat dvojici menších náramků z pravé ruky. Zapínání se nějak zaseklo.
„Ty rukavice si nesundávej,“ zavrčel otec. „Budeš je potřebovat.“
„To je obyčejná kůže,“ řekl Aleks. Jeden náramek spadl na zem. Aleks se sehnul a zašátral po něm. V rytmu No One Like You se mu rozhoupal i žaludek.
Otec zvedl oči ke stropu. „Dostal jsem ráno avízo, že se vyšehradští začali zajímat o naši černou křišťálovou kouli,“ řekl. „Na tu pražskou bandu není spoleh. Zvládli zvorat jednu důležitou zakázku dokonce dvakrát. Zaslouží dostat za vyučenou.“
Aleks opatrně vstal. Radši se chytil křesla.
„Pro výstrahu ostatním. Nenápadně, žádný cirkus jako loni v září,“ dodal otec. „Koukej vystřízlivět a pustit se do toho.“

Pražská kriminálka spolupracovala ještě ochotněji než vyšehradští strážníci. Když se Jeremiáš vrátil do kanceláře, měl na stole dva vyšetřovací spisy a papír popsaný poznámkami. Některé byly zakroužkované. U jedné barevná šipka a vykřičník. Papír byl ještě vlhký od zvýrazňovače. Jeremiáš si vzpomněl na detektiva, se kterým mluvil před několika desítkami minut po telefonu. Možná má doma děti v Izabelině věku.
Jeremiáš přejel očima poznámky. Patrik Viktorín. V osmnácti zatčen za vloupání, rok strávil ve vězení, propuštěn před dvěma lety. Kamarádi a rodinní příslušníci tvrdí, že ho od té doby neviděli. S matkou už se několik let nevídá. U otcovy adresy je barevná šipka.
Jeremiáš dočetl poznámky do konce, v duchu poděkoval jejich autorovi a kouzlem vyrobil dvě kopie. Jednu podal svému kolegovi Vratislavu Skálovi.
Vratislav je jen o šest let starší než Jeremiáš. Prošel oddělením strážníků a dodnes tam měl blízké kamarády, se kterými občas zajde do hospody. Když Jeremiáš přišel na oddělení jako čerstvý vysokoškolák bez praxe, Vratislav byl už ženatý a měl dvě děti. Když šli na oběd nebo seděli kanceláři jen ve dvou, nastávalo často nepříjemné ticho. Dokud s nimi na oddělení seděla Helga Millerová, Jeremiáš to příliš nevnímal. Když loni odešla, ticho začalo být nepříjemně časté.
Jeremiáš se zastavil se u stolu Viléma Volejníka, který loni převzal Helžinu práci. Je neděle. Vratislav má službu a Jeremiáš pohotovost, takže Vilém má volno. Pokud ho bude potřeba, bez řečí přijede. Jeremiáš upřímně doufal, že ho potřeba nebude. Vilém je patolog.
„Zajdeš s těmi povoleními na komisi?“ zeptal se Jeremiáš Vratislava.
Na stole ležely čtyři žádosti o povolení k použití speciálních kouzel. Sledování a zjištění bydliště. Pro každého bratra Viktorína zvlášť. Ještě na nich nedoschl inkoust.
„Kdo je dneska ve službě?“ zeptal se Vratislav otráveně. Komise má sedm členů. Když za nimi zajdete a chcete povolení k zásahu do něčího soukromí, jsou všichni stejně předpisově protivní.
„Netuším. Musím se jet zeptat otce Viktorínových, co o nich ví.“ Stopovací kouzla jsou složitá a vyvíjejí se pomalu. „Ještě musím zavolat Karlovi, jestli si Izabela na něco nevzpomněla.“
Vratislav beze slova vzal žádosti a vyrazil k výtahu. Lepší nepříjemný rozhovor s komisařem než s vlastním šéfem.
Jeremiáš se dotkl odznaku a požádal spojovatelku, aby ho přepojila na Karla Vrbenského.
Karel přijal hovor okamžitě. „Ano?“
„Víme už, kdo to je. Jeden strážník ho poznal podle podobenky. Všechno souhlasí.“
„Jak to myslíš?“
„Jmenuje se Patrik Viktorín, obyčejný, dvacet jedna let. Hledaný kvůli vloupání před pěti týdny. V osmnácti si odseděl rok za krádež. Bratr se jmenuje Adrián a je to známá firma, dělá kletby a krádeže na zakázku. Otec o nich bude určitě něco vědět.“ Jeremiáš se přistihl, že nervózně přechází po výtahu. „Jedu za ním.“
„Díky. Promluvím s Izabelou. Zavolej mi zpátky tak za půl hodiny.“

Když přišel Patrik ráno do obýváku, byl na stole shrnutý ubrus a Izabelin kabát visel přes židli. Na stole se lesklo pár mastných fleků od jídla. Po černé kletbě ani stopy.
Adrián vařil vodu na kafe. „Chceš taky?“ zeptal se místo pozdravu.
„Jo, ale nedávej to na stůl,“ zavrčel Patrik. Nejprve poskládal Izabelin kabát a položil ho na židli. Nechtělo se mu na něj koukat.
„Co blbneš? Zbytkovou magii jsem už dávno uklidil,“ řekl Adrián.
Patrik beze slova stáhl ze stolu zmuchlaný ubrus, odnesl ho do prádelního koše a vrátil se s hadrem. Adrián zvedl oči ke stropu.
„Doufám, žes jí neřek, kde bydlím,“ prohodil po chvíli, když lovil z kredence zbytek chleba k snídani.
Patrik se málem polil vařící vodou z konvičky. „Cože?“
„Nestihli jsme to,“ odsekl Adrián.
„Jak to myslíš?“
Adrián se podíval na strop. „Co asi. Vole. Nemůžu na ni,“ řekl, jako kdyby mluvil se slabomyslným blbečkem. „Někdo ji musel schovat a místo ní nastražit maňáska. Nemůžu s tím nic dělat. Takže jsme oba v prdeli.“

Aleks se natáhne po zesilovači gramofonu a posune jej na maximum. Mávnutím ruky odsune stolek. Klekne si na zem. Bílou křídou nakreslí obyčejný ochranný kruh. Dovnitř složitý čarový obrazec. Uprostřed nechá volné místo. Mezi oba kruhy naskládá pět tmavých ametystů do tvaru pentagramu.
„I’m in a trance
Hey baby tell me can´t you hear me calling“

Zabubnuje prsty do rytmu písničky a rozhlédne se. Krabička s práškovou rtutí je na komodě. Přivolá si ji kouzlem. Prsty v rukavicích z tenké ještěrčí kůže nabere špetku prášku a rozsype ji doprostřed kruhu. Zavře krabičku.
„I´m in a trance, I take too much in the Saturday night,“ zanotuje Aleks nahlas a pro sebe se uchechte.
Vytáhne z pouzdra nůž. Nůž je jako prodloužení jeho ruky. Vyrobil jej vlastnoručně kdysi na budečské střední. Než místní profesoři začali projevovat znepokojení nad jeho zájmem o černou magii. Než ho otec vzal zpátky domů.
Musí se velmi soustředit. Špičkou nože kreslí čáry, jež jsou identitou. Tři spletence čar. Tři jména. Tři bijící srdce. Čáry perleťově pableskují a mají nádech barev živlů. Rudý oheň. Zelená země. Třetí kruh nemá barvu. Obyčejný.
„Hey baby tell me can´t you hear me calling
I´m in a trance
I wanna try to stop this life“

Zamyšleně přivolá skleněnou lahvičku s lidskou krví a protočí ji na zemi. Nůž má jen jeden. Kouzlo bude muset dokončit postupně.
Nechá skanout kapku krve na střenku a zabodne nůž doprostřed prvního obrazce.

Klíčová slova: 

Komentáře

Obrázek uživatele Terda

Ajajaj. *chumlá se do deky a začíná si ohryzávat prstíky* To je jak skřipec.

Obrázek uživatele neviathiel

:)

Obrázek uživatele Aries

čím dál lepší

Obrázek uživatele neviathiel

Díky!

Obrázek uživatele Arengil

Tak to je syrový probuzení!

Obrázek uživatele neviathiel

Rádo se stalo!

Brr, to je horor. Som sa skoro bála ísť pred spaním von so psom

Obrázek uživatele neviathiel

Přitom je to taková milá povídka plná hudby...

Obrázek uživatele Arengil

To si povídej holubům...

Obrázek uživatele neviathiel

Kdepak, holubi jsou zlo, na ty radši vyběhnu se smetákem!

A kedy bude pokráčko? ;-)

Obrázek uživatele neviathiel

Do konce roku, doufam!

-A A +A