V pasti - 1. část

Rok: 
2015
Fandom: 
Obdarovaný: 
Keneu

Deeba teď do Nelondýna chodívala často. Zamilovala si jeho křivolaké uličky, bizarně tvarované domy i prapodivné obyvatele. Měla ráda společnost Hemiho, pana Jonese, a dalších nelondýnských přátel, ráda se však paměstem procházela i sama, jen v doprovodu svého reštníku a Tvaroháčky.

Tentokrát se zatoulala do čtvrti, kde nikdy předtím nebyla. Ulice zde byly široké a prostorné, budovy rozměrné, avšak (aspoň podle nelondýnských měřítek) poněkud jednotvárné. Jedna z nich přesto Deebu zaujala. Vzhledově na ní nic výjimečného nebylo - fádní betonový věžák, podle všeho ještě nehotový. Nezvyklá byla jeho výška. Deeba měla pocit, že čím výš zvedá hlavu, tím je budova vyšší. Chvíli tak stála s hlavou zakloněnou a dívala se do oblak; najednou se jí zdálo, jakoby se mrakodrap nad ní skláněl. Rychle couvla a zamrkala; ne, ovšem že se nesklonil. Zato působil, jako by ji někam lákal. Ano, kdyby měl obličej, zrovna by se na ni, trochu poťouchle, šklebil.

Aniž se stačila zamyslet, vběhla dovnitř. Tvaroháčka a opravštník po chvíli váhání vklouzli za ní.

Dům byl prázdný. Prázdné místnosti, nezasklená okna, prázdné výplně dveří, jako v nedokončené novostavbě. Deeba si prohlížela drsné holé zdi, procházela z místnosti do místnosti, aniž se zvlášť starala, jestli si pamatuje, kudy šla a jak se dostane ven. No co; zvenčí barák nevypadal, že by měl půdorys kdovíjak rozlehlý.

Došla ke schodišti. Vystoupala do prvního patra. Budova vypadala pořád stejně pustá a neobydlená. Deeba však našla zvláštní zalíbení v tom, procházet sama po prázdných chodbách, prázdných místnostech. Nevnímala ubíhající čas, vystupovala stále výš po hrubých betonových schodech, bloumala z místnosti do místnosti, hladila zdi, hrbolaté a chladné, a pomalu se jí do hlavy vtíraly představy, že je droboulinká součást obrovitého organismu, buňka, nebo třeba krvinka, a putuje krevním řečištěm (vyběhla do dalšího patra), anebo že je soustem potravy, které obrovitý žaludek zpracuje (zdi, které hladila, byly teď podivně vláčné a teplé), organismus ji vstřebá (ani si nevšimla, že její ruka se do zdiva zabořila až po loket), a ona se stane nedílnou součástí--

Čísi ruce jí prudce smýkly a Deeba tvrdě dopadla na zem. Zaječela a nechápavě se rozhlížela, jako probuzená z hlubokého snu.

"Uff, to bylo o fous. Deebo...? Vnímáš mě?"

Deeba, ještě pořád zmatená, zaostřila na kluka, který klečel vedle ní.

"Eh... Hemi? Kde se tu bereš?"

"Našel mě tvůj reštník. A jak vidím doběhl jsem fakticky na poslední chvíli. Ještě chvíli, a sežral tě celou."

"Sežral... kdo?"

"Mrakodrav. Koukni se na svoji ruku. Mělas ji v tý zdi až po loket. Kdybych dorazil o hodinu později, nemusel jsem tě už vůbec najít."

Deeba se podívala na své předloktí. Kůži měla místy strženou nebo odřenou a kde tu na ní ulpíval jemný šedivý poprašek.

Vyjekla. "Co to..."

"Hele, vysvětlovat můžem i venku. Můžeš chodit? Tak mizíme, honem. Než si všimne, že mu prchá kořist."

Jenomže mrakodrav si už nejspíš všiml. Jen co se Hemi s Deebou pohnuli, otvor ve zdi, kde měly být dveře, se začal zmenšovat. A než k němu doběhli, zeď srostla, jako když se zatahuje rána.

Komentáře

Obrázek uživatele Aries

to je hodně dobrý! Pokráčko!

Obrázek uživatele Arengil

To je zajímavě poetický.

Obrázek uživatele neviathiel

A sakra... :-O

Obrázek uživatele Keneu

Amaranto, mrtvola děkuje! Un Lun Dun neskutečně potěšil.

Obrázek uživatele Rya

Ty bláho, to je ale horor! Chtěla bych to vidět zfilmované. Nebo možná... snad ani ne.

Tedy, to začíná dobře! Moc pěkně napsané. Fandom neznám, ale láká mne to k němu (doufám, že mne nesežere :)

-A A +A