Ten první Voroneț

Obrázek uživatele Keneu
Rok: 
2015
Obdarovaný: 
Arengil

Kapky deště padaj tiše
Housle skřípou ve větvích
Kapky deště padaj tiše
Stromy pnou se výš a výše
Lesem letí mýtů smích

***

„Ivoši? Pamatuješ si tu tajemnou pasáž z dědečkových pamětí?“ zeptala se náhle Helena Bočková svého muže. Procházeli se v lesích kolem Adamova, od studánky k pomníčku, od pomníčku k pamětní desce, tak jak je v Lesnickém Slavíně nechal postavit Ivošův děda Opletal.
„Velká záhada bukovinského pralesa? Co že sis na to vzpomněla zrovna teď?“
„Protože mám pocit, že jsme zabloudili, protože je tu najednou moc ticho a protože tyhle,“ ukázala na balvan u cesty, „sem nepřiskákaly samy.“
„No tak vidíš, obyčejná udržovaná cesta. Však děda sám si nebyl jist, zda se to opravdu stalo. A k tomu bloudění, před námi prosvítá mýtina.“
A opravdu, po pár krocích (a ještě jednom velkém balvanu) se před nimi otevřel volný prostor, plný slunečních paprsků, zpěvu ptáků a (Ten zářivě modrý kostel, problesklo Heleně hlavou.) památníku Stromy. Památníku, který stojí v oploceném arboretu a ke kterému měli dojít nejdříve za půl hodiny.
Ivoš znejistěl. „Až se vrátíme domů, Helenko, najdeme ty původní dědečkovy zápisky,“ rozhodl nakonec. Pak už si celý den užívali poklidného lesa a bedlivě se drželi značených cest.

***

Literární práce prof. Ing. Dr. J. Opletala (skupina XIX/A)

Moje paměti

Doba mého působení ve službách bukovinského Řecko-orientálního náboženského fondu 1887-1918

A. Doba před první světovou válkou
(…)
Bukovinský prales před vybudováním cest

Již jsem vylíčil své začátky co lesního kandidáta v Černovicích. Úřednická práce byla jako každá jiná, jen kdyby nás Mayer tolik nepucoval. Na první výjezd do skutečných lesů jsme se těšili jak hoši, že jej tam snad nebudeme mít stále za patami.
A vskutku, naše měřičské práce nás držely daleko od Mayera i od civilisace samotné. Z toho, co jsem již o stavu tamních lesů pověděl, se naskýtá, že to nebyla práce na pár dní a že nebylo možné dostat se každý večer zpět do Vatry Moldoviței. Nespočetněkrát jsme nocovali v lesích, ve hrubě zhotovených kolibách. Navíc opěrné body naší skupiny, kam jsme se vracívali jednou týdně, se posunovaly stále víc na severozápad. Vatra, Moldovița, Argel...
Bukovinský prales, sestávající povětšinou z jedlí, buků a smrků, a to v závislosti na nadmořské výšce, je pravým obrazem klidu a míru. Divoká zvěř prošlapává sotva znatelné stezky skrz ještě divější prales, sluneční paprsky končí svoji nezměrnou dráhu v listoví stromů, vítr v korunách zní jako dávno zapomenutý jazyk. To vše zní jako by vypadlo z básně, doma při zápisu a vzpomínce na mládí, však pracovat v takové zapomenuté končině, za každého počasí a s dvěma lidmi na povel, inu to bylo jiné. A přece i bouřka přečkaná v kolibě měla svoji poetiku, řeklo by se erbenovskou.

[poznámka připsaná do záhlaví stránky]
Ivo, Tys člověk rozumu a vědy. Přečti a zvaž. Já bych snad označení za starého blázna snesl, ve svém věku bych měl na to koneckonců i právo, nechci však působiti nepříjemností Tobě, který máš ještě dlouhá léta žít v zemi, která se opírá o fantasii a lži, a proto je druhým zapovídá. Vynecháš-li v přepisu následující vyprávění, pochopím to. Tvůj děd JO
[konec poznámky]

Jednu takovou erbenovskou baladu bych vám mohl vyprávět. I já sám někdy váhám, zda se to skutečně stalo, či to byla jen vyprávěnka jednoho z lesních dělníků, vyposlechnutá za té chvatné stavby Rudolfova jezdeckého chodníku a smíšená se sněním pod širým nebem a při ohni. Každopádně mě ten příběh ovlivnil navždy.

Mnoho mě na mé nové práci překvapovalo, až jsem se obával, že jsem Kočerhanovi k smíchu. Co si myslel Sandu bylo záhadou nám oběma, německy uměl prachbídně a my na tom byli podobně s jeho rodnou rumunštinou. Naštěstí se nám povedlo stvořit jakousi vlastní lingua franca, neboť jsem zjistil, že francouzština, známá mně z reálky, jest příbuzná rumunštiny.
Nejvíce zaražen jsem však byl podivným lesním počasím. Častokrát jsme se to léto probudili do chladu téměř listopadového a mlhy husté jako mléko. Míval jsem z toho pocit, jako by někdo rozmíchal do vzduchu sníh. Později jsem se na to tázal na černovické universitě, ale tam vše vysvětlovali inversí. Ale na hřebenech kopců a ve všudypřítomných potůčcích se převracel i čas.
V naší práci nám tyto rozmary počasí bránit nemohly, měřící přístroj byl dobře seřízen a busola také sloužila vynálezci lodního šroubu ke cti a já si ve své mladosti byl jist, že mě nic nezastaví. Ono se to vykračuje, když vám dva prosekávají cestu...
Jednoho dne se na nás mlha přilepila víc než jindy. Sandu ještě stále střízlivěl po neděli (ani Mayerův sprdunk na jeho pití nepomáhal), i Kočerhan byl zamlklý a já s každým krokem, brodem i zápisem měření doufal v alespoň jeden sluneční paprsek. Nedočkal jsem se ani do večera a totéž se opakovalo na druhý den.
Bylo už pozdní odpoledne, když jsme se dostali na pěšinu vyšlapanou zvěří. To jsem si tedy zpočátku myslel, ale pak jsem postřehl, že je přibližně po sto krocích lemována kameny. Přešel jsem to beze slov a raději dál sledoval, zda se stezka drží vytyčeného směru. Nevnímal jsem, jak les i mí průvodci náhle ztichli, až mě musel Kočerhan zatahat za rukáv, abych vzhlédl.
Stáli jsme na mýtině, mlha přede mnou, mlha za mnou a před námi ne sice Popelčin zámek, ale kostel, v této pustině stejně pohádkový zjev.
„Voroneț! Cel primul!“ vydechl Sandu.
To mě udivilo. Totiž, z jeho slov jsem porozuměl jen jménu Voroneț. Je to překrásně zdobený kostel, daleko zpátky naší cestou z Černovic. Podobných je v Bukovině vícero, i v naší domovské Vatra Moldoviței jeden takový pomalovaný kostel stál. Tak proč zrovna Voroneț, když Sandu dost možná tak daleko v životě nebyl?
Stavba před námi zůstala na svém místě, i když jsme se přiblížili, já a Kočerhan zvědavě, Sandu s posvátnou bázní. Rozložení kostela bylo stejné jako ve Vatře, půdorys kříže, tři apsidy, vížka, jen malby byly mnohem výraznější, sytě modré a jakoby živé. Mlha zvlhla, začalo pršet. Bočním vchodem jsme vklouzli do kostela.
Vnitřní zdi byly také zdobeny freskami, jen místo výjevů ze života svatých zobrazovaly les v jednotlivých ročních obdobích. Přímo proti nám, na severní straně, zuřila zima. Větve se ohýbaly ve větru a občas nějaká vločka proniklá z obrazu-neobrazu roztála na podlaze kostela. Hleděli jsme jako ve snách a do zad nás hřálo srpnové slunce jižních zdí.
Sandu první rozeznal v závějích před námi pohyb a strhl ze zad sekyru. Přímo proti nám běžel mohutný kanec a v podivném prolnutí světů zazářil ve slunečních paprscích, jako by byl zlatý. Stál jsem, neschopen pohybu, kdežto Kočerhan pádil ke dveřím. Ke dveřím vzpříčeným v rámu. Nejen výzdoba zde byla živá. A přízračný kanec se blížil.

Căci tu ne-ai fost căminul
si mumă tu ne-it fost
Ne-ai dat in vremuri grele
çulcuş şi adăpost

Ohlédl jsem se, abych zjistil, co je zase tohle za čáry. Sandu zpíval. Sandu, ze kterého abych každé slovo páčil, rozezníval kostel svým hlasem. Na hrany obrazů se nahrnuly větve, zatarasily cestu a ztuhly na místě. Jako by se nikdy ani nepohnuly. Také dveře šly opět otevřít, takže jsem se vypotácel ven a tam ztratil vědomí.

***

Pozdější Sanduovo vysvětlování bylo značně nesouvislé, několikrát se snažil je podepřít výrazem mitiață a divil se, že jeho význam nechápeme. Po návratu jsem se vyptáváním dobral pověsti o založení Voronețu, ale ničeho více. Moldavský kníže Štefan Veliký, Ștefan cel Mare, v době bojů s Turky požádal poustevníka Daniela o radu a pomoc. Zvítězil a během neuvěřitelně krátké doby nechal vystavět kostel přesně dle poustevníkova popisu. Tady na mě někteří vypravěči zakouleli očima, či se zatvářili tajemně, ale buď skutečně uchovávají nějaké velké tajemství zdejších lesů, nebo jej při ústním předávání dávno ztratili. Za sebe bych řekl, že se tím přesným popisem mínila ukázka začarovaného kostela v pralese přes padesát kilometrů vzdáleném. Slovo mitiață neznal nikdo.
Povahu oživlých lesních mýtů jsem poznal až v pozdějších letech, s jedním jsem i mluvil a právě tento rozhovor mě vedl k tomu, že jsem se zapojil do budování Lesnického Slavína. Ne kvůli oslavování lidí, ale kvůli stromům, kvůli zachování křehké rovnováhy, kvůli bezpečí těch, kdo vstupují do lesa, ať v současnosti, či po stezkách z dob minulých. Tak se mým největším dílem stal památník Stromy, který mi v napjaté předválečné době umožnil spojit nejen cesty časem a prostorem lesů, vod a strání Moravského krasu, ale i národy, nebo alespoň ty jejich zástupce, kteří milují přírodu. Na památníku jsou vytesána přísloví a citáty o lese v sedmnácti jazycích, jak mi je zaslali kolegové z univerzit a lesohospodářských úřadů v Evropě i jinde ve světě. Jen rumunský příspěvek mi nepřišel poštou, ale vynořil se mi v hlavě. Krátký Sanduův popěvek, kterým nás nevyzpytatelný Rumun zachránil v prvním Voronețu.

Căci tu ne-ai fost căminul
si mumă tu ne-it fost
Ne-ai dat in vremuri grele
çulcuş şi adăpost.

Stromy, o svůj domov staráte se
jako matka starostlivá.
Ten, kdo pomoc hledá v lese,
tuto píseň zpívá.

KONEC

cel primul = ten první, nejprvnější
mitiață = oživlý mýtus

Lesnický Slavín, profesor Josef Opletal, jeho vnuk i většina rumunských reálií jsou dle skutečnosti.

Komentáře

Obrázek uživatele Terda

Omlouvám se za očtení dárečku, ale nedalo mi to. Les Mytág jsem četla kdysi dávno, ale vím, že se mi moc líbil a tohle se mi líbí též. Má to úžasnou atmosféru.

Obrázek uživatele Keneu

já to četla snad někdy na základce, teď jsem si osvěžila i Lavondyss a pak se ponořila do Opletalových pamětí a všechno to začalo krásně zapadat do sebe

Obrázek uživatele Aveva

Teda, Les Mytág jsem sice četla hodně dávno, ale tohle je opravdu velice kanonické.
A ještě jsem se dozvěděla, že existuje Lesnický Slavín, takže je to i vzdělávací ;o)
Krásné.

Obrázek uživatele Keneu

já vyhrožovala už loni, že budu svými dárky vzdělávat a tohle mi opravdu sedlo do noty, o Slavínu bych mohla mluvit hodiny :)

Obrázek uživatele Rya

To je nádhera! A ta krásná písmenka!

Obrázek uživatele Keneu

rumunská diakritika je úžasná

Obrázek uživatele Arengil

Na tohle se vyplatilo počkat. Nelze zapřít, že to ve mně znovu probudilo chuť k osamělým potulkám krajem. A je dokonale magické, jak nádherně to zadrhlo o neuměle zaštupovanou díru v realitě, kterou jsem kdysi pracně zalátala po jistém nepravděpodobném zážitku v (mém) lese. Ještě jednou děkuji za vzácné čtení. :)

Obrázek uživatele Keneu

Díky za komentář a ještě jednou se omlouvám za to čekání. Jsem ráda, že se Ti velikonoční dárek líbí a pasuje k vlastním záplatám v realitě.

Obrázek uživatele Skřítě

Tak to je oslava našich lesů přesně podle mých představ. Smekám širák a budu si tím zvedat náladu ve dnech, kdy jsou mi panelákové zdi příliš těsné :-) Díky, Keneu :-)

Obrázek uživatele Keneu

Já se odpíchla právě od toho Lesa mytág, pak jsem doma našla Opletalovy paměti a už se to se mnou vezlo, protože ten člověk měl fakt úžasný záběr. A ty naše lesy... <3

Prvně píšu komentář, aniž bych četla povídku, ale věnování mne dostalo pod stůl...
Až se vyhrabu, tak si povídku určitě přečtu.

Obrázek uživatele Keneu

zdravím Tě pod stůl a omlouvám se, já už ty Velikonoce bez špetky rouhání asi nezvládnu (zvlášť když jsem si tu na plné pecky pouštěla Jesus Christ Superstar)

Obrázek uživatele Profesor

Moc hezký příběh. Správně napínavý. A navíc o lese. Já mám hrozně ráda příběhy z neprostupných tajuplných lesů. Působí fatasticky, i když se tam třeba kolikrát ani nic fatastického nestane. Taky rádachodím do lesa.

Obrázek uživatele Keneu

ono právě bylo úžasné i číst ty jeho reálné paměti, protože prostě les, velkej, hustej les <3

Obrázek uživatele Aries

To je tak nádherná povídka! Úžasný jazyk. Já bych věřila, že podle skutečnosti je to celé, jak to leží a běží. A zmínka o Josefu Resslovi mě coby Chrudimáka moc potěšila

Obrázek uživatele Keneu

děkuju, děkuju! mám radost, že se líbí
a k tomu resslovskému propojení doporučuju číslo sedm zde

Obrázek uživatele Aries

Tam bych se docela ráda někdy podívala

Obrázek uživatele Keneu

tak on by asi nebyl problém případné zájemce o Slavín přijmout na víkend a potahat je po lesích

Obrázek uživatele Aries

až dítko zvládne celodenní výlet, vezmu tě za slovo :-)

Obrázek uživatele Keneu

to menší, nebo to větší?

Obrázek uživatele Aries

To větší :-)

Povídka opravdu krásná. Les je fajn (a píseň by asi bylo dobré se naučit, pro případ, že zase někdy někde zabloudím :)

Obrázek uživatele Keneu

moc děkuju za komentář
akorát nemám zdání, jak se ta píseň vyslovuje :) jen vím, že t s ocáskem je c

-A A +A