Někdo zcela jiný
Vladivostok. Annu pohlcují stíny. Rozptyluji je objetími – hřeje jako plamen. „Už se můžeme vzít,“ nabízím.
„Na svatbě potřebuji své bratry.“
Neřeknu: Co když nikdy nepřijdou?
Paříž. Krása... a hluk, špína. Garzonka, chlad, plíseň, oddělené postele. Nenaplněná, tepající touha.
Zaprášenou francouzštinou lžu podezřívavé domácí: „Chráněnka.“ Stejně tak v pravoslavném kostele, kde hledají kněze.
Cestou k doktorovi se Anna ztratí. Vodím ji. Léky tlumí nemoc, ale také Annu. Dny tráví sezením u okna. Čeká.
Můj dotek nevítá, přestanu. Motouzek na prstu vypadá výsměšně.
Léto. Spásný paprsek světla.
„Opusťme Paříž. Nabídli mi dům na venkově...“
Naděje.
Pak zavrtí hlavou: „Bratři by mě nenašli.“
Už se dostáváme do časově širšího úseku, takže legenda - s bratry se Anna rozloučí o Vánocích (24. 12.) 1918.
Do Paříže dorazí v dubnu roku 1919.
Drabble končí v srpnu 1919.
Dodatečný legijní infodump: Legionáři celkově se do roku 1919 stahovali přes Transsibiřskou magistrálu (kterou legie více či méně ovládaly) a potom ve Vladivostoku čekali na transporty. Ty začaly jezdit na začátku roku 1919 a braly to obvykle kolem Asie a do jižní Evropy (náš případ) nebo do Ameriky, přes pevninu a pak přes Atlantik. Pro řadové legionáře a civilisty to bylo především hrozně nudné, vyčerpávající čekání, kdy nemohli moc dělat.
Skácel pro život v cizí zemi:
Kdo poradí ti jestli zabloudíš
na pozdrav odpoví a usměje se - kdo
laskavě ukáže ti kterou se dát cestou
řekne jak daleko je země nikoho
A půjdeš den a celou noc a sto dnů
roky to bude trvat přejdeš tisíc řek
a nedojdeš a nevrátíš se nikdy
to někdo zcela jiný přišel nazpátek
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
jak se tam vlastně dostali?
jak se tam vlastně dostali? Vlakem? Lodí? pořádná štreka přes půl světa
Jo, sorry, to jsou zrovna
Jo, sorry, to jsou zrovna věci, co jsem v dnešním zoufalým krájení usekala, protože to je víc obecný legijní infodump než příběh konkrétně Anny.
Legionáři se poté, co se vyhlásil ústup, sebrali Transsibiřskou magistrálou do Vladivostoku (u čehož mimochodem byly různé zábavy jako "Legie zrovna ovládají celou magistrálu a k tomu vezou carský zlatý poklad"). Ve Vladivostoku si různě dlouhou chvíli počkali a na začátku roku 1919 začaly jezdit transporty - část lodí zasponzorovali spojenci, část republika. Trasy transportů byly značně různé, ale v základu buď kolem Asie a pak do jižní Evropy, nebo do Ameriky, pak přes pevninu vlakem, pak přes Atlantik do Evropy. :)
Jo, díky
Jo, díky
mimochodem, nejsem si jistá, jestli už jsem ti náhodou někdy nedoporučovala tohle. Myslím, že ty bys to ocenila
http://www.imdb.com/title/tt0259134/
Jojo, doporučovala loni, od
Jojo, doporučovala loni, od tý doby to mám stažený a čeká to na svůj okamžik :)
Máme doma po pradědečkovi
Máme doma po pradědečkovi dřevěnou krabici, která je plná vybledlých fotek kamarádů legionářů. Pak je tam mapička Cesta mořem čsl. vojsk z Vladivostoku do Evropy vydané Osvětovým kroužkem 19. transportu a na ní je vyznačená cesta přes Japonsko, Singapur, Cejlon, Rudým mořem přes Suez do Terstu. U Djibuti je rukou připsané datum 6. III.
To je krásná památka.
To je krásná památka.
A myslím, že ČSOL má tyhle mapičky sesbírané do jedné souhrnové, na které jsou ty trasy všechny, dá se to různě vygooglit a tak :)
Takže Paříž, pořádný kus
Takže Paříž, pořádný kus světa procestovali - jak?
Tíživé drabble.
Au au au, to je blbý setkání
Au au au, to je blbý setkání s vysněnou Paříží...
Nojo, no. Když ona Paříž
Nojo, no. Když ona Paříž fungovala jako pohádka v knížce - ale sibiřská stopařka ve velkoměstě nikdy nebyl moc dobrej nápad.
Čeká.
A on musí chápat. Hezké, smutné, zajímavé, že najednou první osoba. "Tepající touha" je vynikající obraz. Doporučuji psát "garsonka", tvar se "z" ještě nepronikl.
Díky moc :) Ale v první osobě
Díky moc :) Ale v první osobě to myslím zatím s jednou výjimkou bylo pokaždé :)
Omlouvám se,
nějak mi to vlastně nepřišlo, asi tady vypravěč daleko více vystupuje do popředí. Vypadám jako nepozorný čtenář, ach jo, sorry.
To mi ale trhá srdce. :( Bude
To mi ale trhá srdce. :( Bude aspoň nějaký happy end? Nebo náznak happy endu? (to je spíš řečnická otázka, vím, že to mi takhle neřekneš) Doufám, že ano...
Ještě máme pět dní. Vydrž,
Ještě máme pět dní. Vydrž, Prťka, vydrž ;)
Ach. Ach. Copak té Anušce
Ach. Ach. Copak té Anušce vlastně je? Čekala jsem, že v civilizaci nebude vyléčení trvat tak dlouho.
Nejsem doktor, takže asi
Nejsem doktor, takže asi neposkytnu plně uspokojivou odpověď, ale. Z pohledu jednadvacátého století bych řekla, že Anuška má nějakou autoimunitní chorobu, které se velmi pravděpodobně celej život nezbaví, ale není příliš vážná. Jenom znamená, že o něco hůř snáší vypjaté podmínky a je náchylná k tomu, aby si pořizovala různé vedlejší choroby, které můžou být i smrtelné (což se jí přesně dělo na té Sibiři) - a vzhledem k tomu, že v těch teď žila nějaké čtyři roky a upřímně ani ta cesta nějak skvělá nebyla, tak i v té Paříži to prostě trvá, zvlášť v podmínkách, ve kterých žijou.
A vedle toho se jí v Paříži rozjíždí klinická deprese - navozená částečně léky, částečně její životní situací.
Ale asi si sjedu stejně na
Ale asi si sjedu stejně na začátek, nechci se o to připravit... je to nádherně napsané...
No vidíš! :) děkuju
No vidíš! :) děkuju