Svítá
A je to tu. Konec dalšího ročníku. Už teď citím prázdnotu. Ale myslím, že budu mít hodně co dočítat. Po červnových státnicích.
Na letošní ročník budu vzpomínat s potěšením. I navzdory počáteční mrzutosti se mi celou dobu psalo velmi dobře. Dokonce se mi podařilo vrátit k náladě počátečních drabblí ze světa profesora von Draka. Náledující text je jedním z takových návratů.
Odehrává se na sportovním kurzu gymnázia, kde Daniel učí. Konkrétně na jeho úplném závěru, po ději drabble už by následoval pouze odjezd.
Jaroslav L. se vzbudil před svítáním. Byla mu zima a věděl, že znovu neusne. Rozhodl se tedy jít projít. Cestou ven ze zvyku pohlédl na Danielovu postel. Byla prázdná.
Předjitřní polotmou došel na ostroh oddělující slepé rameno od zbytku toku. Nepřekvapilo ho, když tam našel pohřešovaného kolegu sedícího u stromu.
„Svítá,“ zašeptal Daniel. Ukázal na tenký pruh světla nad lesem za řekou.
„Vidím. Spal jsi vůbec?“ zeptal se Jaroslav.
Daniel zavrtěl hlavou.
Jaroslav usedl vedle něj. Společně sledovali vycházející slunce. Právě, když se ukázalo v celé své kráse, dostihly Daniela noci plné nočních můr. Hlava mu klesla na Jaroslavovo rameno.
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
zima a lezavo, ale je to
zima a lezavo, ale je to hezký
;-)
Jako zrovna teď, že jo?
Díky za komentář.
Hezké.
Hezké.
Díky.
Díky.
Moc pěkné, takové pokojné :-)
Moc pěkné, takové pokojné :-)
Děkuji,
jsem ráda, že je pokoj z drabble znát.
Krásné! My děkujeme moc za
Krásné! My děkujeme moc za tvou tvorbu a držím palce na státnice!
:-)
Není vůbec zač.
Děkuji.:-)
Pěkné
Přeji úspěch u státnic.
Děkuji.:-) Dvojitě.
Děkuji.:-) Dvojitě.
Budou mi chybět...
Budou mi chybět...
Neboj, je to jenom rok...
Neboj, je to jenom rok...