Černé ovce 4

Obrázek uživatele neviathiel

„Dokážete rozeznat maskovací kouzlo i ve vzpomínce obyčejného?“ zeptá se detektiv. V ruce obrací zahnutý stříbrný nůž s ornamenty. Když špička míří ke složitému kouzlu ve dveřích, Karel zahlédne záblesk prázdnoty.
Sedí na koberci v Sylviině garsonce. Oni a hadrová panenka potřísněná Sylviinou krví.
„Pokud je jeho pozornost zaměřena správným směrem, pak ano. Projevuje se to jako neostrosti v obrazech.“ Karel hledá slova. Málokdy se baví o telepatii s laiky. Málokdy se baví o telepatii s kýmkoli.
„Kde berete jistotu, že se Sylvie Horáková s Dražanem vůbec setkala?“
Karel si přejede rukou po zátylku. Má pocit, že mu tam ulpěl kus magické sítě. „Řekla mně to vyšetřovatelka Roztočilová.“
Detektiv pro sebe přikývne. „Odkud znáte Horákovou?“
„Přijela s Alicí Novotnou v noci na příjem.“
„Napochodoval jste nám do pasti,“ řekne detektiv. „Budete teď muset počkat na Vyšehradě. Otevřu vám portál.“
Zvedne se na nohy a začne nožem črtat do vzduchu čáry. Najednou se zarazí uprostřed pohybu a obrátí se ke dveřím. „Někdo přišel,“ zašeptá. „Zůstaňte tady.“
Karlovi se o ruku otře silné ochromující kouzlo a naplno zasáhne hadrovou panenku. Zahlédne nezřetelný stín na chodbě a letící bolaso.
Bolaso je nebezpečné bojové kouzlo. Má tvar vlnícího se lanka, dokud nenarazí na něčí magickou auru. Pak se začne stáčet. Jakmile se jeho konce spojí, je prakticky nemožné je odrazit. Vzniklá smyčka se stahuje, dokud nenarazí na vaši kůži. Pak se stahuje dál. Přeřízne i kosti. Na odraz máte jen malý zlomek sekundy. V praxi to znamená jeden pokus pro mága se zasvěcením.
Moment překvapení vás může připravit i o ten jediný pokus.
Karel se vzpamatuje až v momentě, kdy se konce bolasa spojí detektivovi za zády. Není čas přemýšlet. Karel sáhne po mysli útočníka. Prorazí mentální štít. Je to snadné. Ten druhý o něm nevěděl. Nebyl připraven. Karel sevře jeho vůli.
Detektiv přetne bolaso nožem s třesknutím, ze kterého Karel zakolísá leknutím a na okamžik pustí kouzlo. Bolaso se zasekne do zdi, vypálí do ní díru a zatřese panely. Detektiv poskládá jakési bojové kouzlo a mine.
Karel obnoví telepatické sevření. Stiskne ještě víc a táhne. K sobě, do pasti ve dveřích. Když muž překročí práh, Karel ho pozná. Past sklapne. Magie Karlovi rezonuje v uších a spodní čelisti.
Je po všem.
Detektiv si stiskne zakrvácenou paži a tázavě pohlédne z Karla na Dražana a zpátky.
Rodinná podoba.

Vilemína při pohledu na protáhlou černou díru ve zdi vtáhne vzduch mezi zuby. Dražan se svíjí v magické síti. Oči má vyvrácené v sloup, v levém bělmu prasklou žilku, z nosu mu teče krev. Vrbenský na něj zírá jako na ducha. Není divu. Čtyři roky ho měl za mrtvého.
„Poznáváte ho?“ zeptá se Vilemína.
„Je to on.“
„Co jste si myslel, že děláte?“
„Já nevím,“ hlesne Vrbenský. Třese se mu hlas.
„Příště nám dejte vědět, až si budete chtít hrát na hrdinu.“ Vilemína ukáže na Dražana v síti. „Takhle mohl kolega zřídit vás.“
Vrbenský se křečovitě usměje. „Takhle jsem ho zřídil já.“

Karel hledí zvenčí do výslechové místnosti. Tam, kde seděl před několika hodinami, teď sedí strýc Dražan.
„Jak je to možné?“ Předstírat vlastní smrt? Ukončit dosavadní existenci? Přerušit kontakty s milujícími rodiči?
„To zjistíme,“ odpoví mu detektiv. Má na sobě jiný svetr. Pod rukávem se rýsuje obvaz.
Karla čeká spousta vysvětlování. Vyšehradským. Rodině. Jak tohle vysvětlí Dražanově matce?
„Potřebuji si zapálit,“ řekne.
Detektiv nereaguje.
„Můžu si tady někde zapálit?“
„Jděte na balkon.“

Dražan Marušić mluví plynně česky. Studoval v Budči. Má kratší vlasy, je o dvacet let starší a o deset centimetrů vyšší než Vrbenský. Ruce má v železných okovech.
„Nic jsem neprovedl.“
„Proč jste hledal Sylvii Horákovou?“
„Měl jsem domluvený kšeft.“ Úšklebek.
„Spočíval ten kšeft ve smrtících bojových kouzlech?“
„Zpanikařil jsem.“
„Proč?“
„Nikdo neotvíral, odemkl jsem si kouzlem, nic nevidím a najednou se někdo snaží prolámat mi do hlavy a pověsit mě na loutkové kouzlo. Vy byste nezpanikařila?“
„Upřímně?“ Vilemína udělá pauzu a zabodne pohled do Marušićovy tváře. „Zpanikařila bych, kdybych seděla na vašem místě a byla podezřelá z několika vražd, pokusu o vraždu, distribuce nelegálních drog, travičství a magického napadení. Lhaní vám jen přitíží. Takže si rozmyslete, co budete říkat.“
Marušić nehne ani brvou. Má lepší sebeovládání než Vrbenský. „Jestli jste se na mě domluvili a chcete mi něco přišít, je jedno, co řeknu. Nemám vám co říct. Nic o tom nevím.“
„Znáte paní Zornicu Blažević?“
„Ne.“

V ten moment se na druhé straně polopropustného zrcadla Vrbenský obrátí k Erikovi a řekne: „Lže.“
Erik sotva zamaskuje překvapení. „Co o tom víte?“
„Poznám to.“

„Obyčejní mě nezajímají.“
„Proč jste tedy šel za Sylvií Horákovou?“
Marušić teatrálně zvedne oči ke stropu. „Už jsem vám říkal, že to bylo ryze obchodní. Poslední dobou jsem neměl štěstí na ženy. Normálně se o takovou spodinu nezajímám, ale ona má něco do sebe.“
„Mají něco do sebe i její kamarádky?“
„Horáková mi stačí,“ odpoví Marušić a zašklebí se.
„Kde jste ji viděl poprvé?“
„V klubu Alhambra.“
„Byla tam sama?“
„Ne. Byly tři nebo čtyři. Nevím přesně.“
„Mluvil jste s nimi?“
„Ne,“ odpoví Marušić důrazně. „Na vysmažený odpad bych nesáhl ani třímetrovým klackem. Jedna tam kšeftovala s drogami. Radši jsem vypadl.“

„Tohle bude náročné,“ poznamená Vilemína, když vyjde na chodbu za Erikem. Vrbenský někam zmizel. Zavadil ještě nedorazil z terénu.
„Vrbenský začal spolupracovat,“ řekne Erik. Zdá se, že ho to překvapuje. Vilemínu ne. Vrbenského zásah zachránil Erika před vážným zraněním. Teď má pocit, že Erikovi může věřit.
„Kde je?“
„Na balkoně. Šel si zapálit. Do dvou minut je zpátky.“
To je dost času. „Co ti řekl?“
„Sám neřekl nic. Jen celou dobu říká, když Marušić lže a kdy ne. Zornicu Blažević zná. Za Horákovou nebyl kvůli… kšeftu. Nikdy ji fyzicky neviděl ani s ní nemluvil, ale s jejími kamarádkami ano.“
Vilemína si v duchu zopakuje, co Marušić říkal. „Stýká se s narkomany?“
„Když o tom začal mluvit, Vrbenský se zdekoval na balkon.“
Postavit Vrbenského vedle Erika k průhledu do výslechové místnosti byl první nápad. Vilemína měla v záloze ještě jeden, ale nechtěla Vrbenského vystavovat dalšímu tlaku. Situace se mezitím změnila.
„Konfrontujeme je,“ rozhodne. „Jdi tam s ním.“
Chvíli oba mlčí. Pak Vilemína koutkem oka zachytí pohyb. Dveře na balkon. Vrbenský má vlasy urovnané dozadu, šátek na krku srovnaný a ruce v kapsách.
„Můžete s ním mluvit,“ řekne mu Vilemína.
Vrbenský se zarazí uprostřed kroku. „Můžu odmítnout?“
„Samozřejmě.“
Vrbenský pohlédne na Marušiće a promne si zátylek. „Chci s ním mluvit,“ řekne a bez váhání vejde dovnitř. Vilemína mimoděk přistoupí blíž k průhledu.
Erik se posadí tam, kde seděla předtím Vilemína. Vrbenský popadne židli a přisune ji k boční straně stolu. Marušić sebou trhne a vyvalí na něj oči. Neovládá se jen zlomek vteřiny.
„Ahoj,“ prolomí ticho Vrbenský.
„Mohl jsem tušit, že jsi mě napadl ty,“ řekne Marušić ledově.
„Jak jsi to ksakru mohl udělat vlastní rodině?“ zeptá se Vrbenský ledově.
Povzdech. „Neměl jsem jinou možnost. Zapletl jsem se s nebezpečnými lidmi. Kdyby věděli, že jsem přežil, zaútočili by na vás.“
Vedle Vilemíny se objeví Zavadil.
„Jak jsi to udělal?“ zeptá se Vrbenský. Hlas se mu zachvěje.
„Iluze. Mysleli si, že vidí moji mrtvolu.“
Vilemína vtáhne vzduch mezi zuby. Davová hypnóza? Náročná a snadno odhalitelná. Marušić byl úředně prohlášen za mrtvého. K tomu je potřeba mnohem víc než tvrzení svědků.
„Ne,“ řekne Vrbenský jednoduše. „Lžeš. Někoho jsi zabil a nastrčil jeho mrtvolu?“
Marušić uhne pohledem. Vrbenský vstane ze židle, popadne jeho hlavu jako do svěráku a otočí tváří k sobě. Marušić zaškube rukama v okovech. Nedosáhne.
Ve Vilemíně hrkne.
Erik popadne Vrbenského za zápěstí a odtáhne ho stranou. Něco mu říká. Vrbenský několikrát přikývne a odpoví. Pak si urovná rozcuchané vlasy a přesune židli na původní místo.
„Dávám ti mé jméno, dávám ti mou tvář?“ pronese. „Ale kouzlo není permanentní, musel jsi uklidit tělo. Koho jsi zabil?“ Najednou povytáhne obočí. „Stanka Božiće?“
Venku na chodbě si Vilemína vymění překvapený pohled se Zavadilem.
„Celé ty roky jsi byl tady?“ zeptá se Vrbenský. Kratší odmlka, upřený pohled. „Ne. Jak dlouho?“
„Rok a půl,“ zachraptí Marušić a zabodne pohled do stolu.
„Co jsi kurva provedl?“ Vrbenský se zarazí. Položil moc otevřenou otázku, ale je nezkušený, neví o tom. Zaryje prsty do stolu a zeptá se znovu. „Zabil jsi Alici Novotnou, že?“
Marušić mlčí. Erik je jako vytesaný z ledu.
„Přinutil jsi ji spolknout dva balíčky pervitinu, co měla schované… pod gaučem?“ Vrbenský zamrká a tvář se mu zkroutí odporem. „Schovala je tam, když včera utekla z bytu. Potom, co jsi ji donutil zabít Terezu Winterovou. Proč Terezu? Viděla něco, co neměla? Ne¬… Přinutil jsi ji spáchat nějaký zločin? Ano…“ Vrbenský se nahrbí, aby viděl Marušićovi do obličeje. „Něco nevyšlo? Upozornil jsi na sebe? Chytili ji přitom?“
Winterovou viděl Blaževićův osobní strážce. O tom Vrbenský nemůže nic vědět. Vyšetřování je tajné.
„Někdo ji viděl? Ano… Nůž, vzala nůž, poslal jsi ji někoho zabít? Někoho ubodala. Koho?“ Vrbenský zaryje prsty do stolu a tvář se mu stáhne soustředěním. „Anto Blažević…“
„Ty vole,“ ujede venku Zavadilovi.
Uvnitř se Erik tázavě podívá do zrcadla.
„Kdo je to?“ vyhrkne Vrbenský. Došel mu dech. „Neznáš ho… Ne. Kdo ho zná? Zornica Blažević. Neznáš ji. Vyhledala tě? Ano…“
„Zaplatila mu,“ řekne Erik.
Vrbenský kývne. „Ano.“
„Kde se sešli?“ zeptá se Erik.
„Nesešli se. Poslala po někom peníze? Ano… Kdo to byl? Nevíš jeho jméno. Bál se tě.“ Vrbenský povytáhne obočí. „Ti narkomani ne. Řekl jsi jim, jak se jmenuješ? Proč ne. Jsou pro tebe spodina. Slepá větev vývoje.“ Poslední větu řekne s jihoslovanským přízvukem.
Marušić sebou trhne, ale dál zarytě mlčí.
„Nikoho nezajímají, amorální ženštiny, smažky, štětky, bezcenné věci. Použil jsi je a zahodil, k ničemu jinému se nehodí,“ chrlí ze sebe Vrbenský mezi pauzami na nádech. „Nikdo se s nimi nemaže, nikdo je nebude hledat. Alice se ti líbila, ale nechtěla tě, byla odtažitá. To tě dráždilo, chtěls ji dostat. Očaroval jsi ji, přitáhls ji k sobě, dostals ji až domů do postele, jenže jsi narazil. Něco měla zasutého v hlavě, probouralo se to skrz tvoje kouzla, silný odpor, mohl jsi to zlomit, chtěl jsi ji zlomit, ale úplně tě přešla chuť, takže jsi ji vyhodil a smazal jí paměť.“
Vrbenský zalapá po dechu, opře se do židle a chytí se za krk. Vypadá přesně tak, jak se cítí Roztočilová. Erik ho po očku sleduje a netváří se vůbec nijak. Zavadil venku za polopropustným sklem vypadá jako ztělesněné znechucení.
Vrbenský se opře do židle a chvíli hledá duševní rovnováhu. Pak ostře řekne: „Už sis někdy v životě zasouložil, aniž bys musel použít ten tvůj nechutný trik?“
„Jdi do prdele,“ vyjede Dražan.
„Neohlédla se po tobě ani uklízečka v Alhambře, že?“ zazubí se na něj Vrbenský a najednou zpozorní. „Alhambra?“ řekne pomalu, chytá asociaci, táhne za ni na povrch skrývané myšlenky, „znáš ho odtamtud, říká si Hever, jmenuje se Libor Klokočník, řekl ti své jméno, idiot, řekl jsi mu svoje a zakázal jsi mu je vyslovovat, stejně ses ho chtěl časem zbavit. Přišel za tebou včera kvůli Alici, nelíbil se mu tvůj pervitin, rozšrotoval mozek několika zákazníkům. Ferdy předávkovaný, Sabka spáchala sebevraždu, Alice se zbláznila. Řekls mu, že je to náhoda, ale že zkontroluješ dodavatele, bral tvůj pervitin, necháš ho dojít domů a přešlehnout se, nikdo to nebude řešit, je to přece obyčejná smažka.“ Nádech. „Lidé si nejsou rovní před Bohem, to je sračka, slabí nepřežijou, nevyrovnají se tobě, neubrání se loutkovému kouzlu, nemají šanci proti nám.“
Vrbenský se předkloní. Erik vedle něj je ve střehu. Marušić se vtlačí do opěradla.
„Nám? Mě z toho vynech. Je mi z tebe špatně.“ Vrbenský se nadechne, chytí se stolu a obnoví oční kontakt s Marušićem. „Měli jsme smůlu, my oba? Co jsi chtěl udělat se mnou? Jsem něco jiného… vyrovnám se ti, jsem tvá krev, další nadaný v rodině, a tenhle se vyřezal z bolasa, takže se vlastně nic nestalo?“
„Tohle už nikam nevede. Vytáhni ho ven,“ řekne Vilemíně Zavadil.
„Kolik dalších jsi sakra…“ Vrbenský ani nedokončí otázku. „Ferdy už seděl, nechal otisky na střepech z výlohy, viděl jsi policajty snímat ty otisky, nesmí se k němu dostat vyšehradští… Sabku jsi pustil předčasně, někdo ti zazvonil na byt, lekl ses, ona měla v ruce kradené doklady a začala vyvádět, donutil jsi ji dojít domů a vyskočit z okna… Tereza byla větší problém, tu jsi poslal vraždit a někdo ji přitom viděl, nebyla nikdy sama, čekal jsi do půl třetí ráno, pak jsi pověsil Alici na loutkové kouzlo…“ Vrbenský sebou trhne a odtáhne se co nejdál od Marušiće. „Dražane, doprdele, ty jsi zabil dva lidi kvůli podělaným šperkům a podělaným dokladům.“
Erik se podívá někam na Vrbenského ucho. „Jděte ven,“ řekne mu.
Vrbenský přikývne. Vstane a promne si čelo. Přisune židli ke stolu. Popadne Marušiće za vlasy a uhodí jeho hlavou o stůl. Erik ho nestihne zarazit.
„Pozdravuje tě Alice. Doufám, že shniješ pod boubínskými kořeny. Prý ti nejdříve prorostou až do kostí a pak se teprve dají do mozku. Užij si to.“
Když jde Vrbenský ke dveřím, Vilemína vidí, že mu z levého ucha vytéká pramínek krve. Vrbenský prudce otevře dveře, zapotácí se a chytí stěny. Zavadil ho popadne za paži a odvede do zasedačky.
Erik vyjde z výslechové místnosti a zavře dveře.
„No nazdar,“ řekne Vilemína.

Blok a propiska. Očarované k pořizování záznamu. Jako ve výslechové místnosti. Karel si otře ucho ubrouskem, který mu podal starší vyšetřovatel Zavadil. Zasedačka je mnohem příjemnější než výslechová místnost. Knihy. Karafa s vodou, sklenice, neotevřený balíček sušenek. Karel od včerejška nic nejedl.
Roztočilová vejde do místnosti. Zůstane stát vedle dveří opřená o zeď. Založí si ruce a zkříží kotníky. Když se objeví její kolega beze jména, Roztočilová mu pokyne, aby se posadil vedle Karla. Ještě to neskončilo.
„Potřebujeme vyjasnit ještě pár věcí,“ promluví Roztočilová. „Kdo je Stanko Božić?“
„Dražanův kamarád. Zmizel v téže době jako Dražan. Mysleli jsme si, že byl taky zabit nebo utekl do zahraničí.“
„Co se přesně stalo, kdy jste prohlížel Alici Novotnou? Proč jste nepřišel podat oznámení?“
Obvinění z maření vyšetřování je to poslední, co Karlovi scházelo. Podepře si čelo, nadechne se a nechtěně přitom vydá přidušený zvuk.
„Hynku, zavolej léčitele,“ donese se k němu hlas Roztočilové mířící kamsi do chodby.
„Zahlédl jsem Dražana,“ řekne Karel. Zdá se mu, že se celý naklání na stranu. Zapře se nohama o zem. „Cítil jsem loutkové kouzlo, chytil jsem vlákno a uviděl ho. Normálně bych nic nenašel, ale… byla tam silná asociace. Mezi mnou a jím. Možná vnímala moji magickou auru nebo prostě jen fyzickou podobnost.“ Vlna odporu k jeho tělu. Velmi živá vzpomínka. „Byla tam další asociace, někam do minulosti – hodně daleko, musela být velmi mladá – ale nemohl jsem dál. Chtěl jsem vědět, co je v té zablokované vzpomínce ze včerejška, abych to mohl nahlásit a předat ji kolegyni. Když jsem uviděl Dražana, už to na mě bylo příliš.“
„Co se dělo dál?“ zeptá se Roztočilová.
Karel si uvědomí, že už chvíli zírá do stolu a mlčí. „Slíbil jsem ji, že vám nepovím její jméno,“ řekne rychle. „Chtěl jsem okamžitě zavolat k vám na Vyšehrad, ale hned za dveřmi se mi udělalo příšerně špatně od žaludku. Strávil jsem asi čtvrt hodiny v umývárně. Pak jsem vám zavolal. Vůbec nevím, co jsem říkal. Šel jsem si ven zapálit, abych se z toho vzpamatoval. Asi hodinu jsem se motal po areálu. Neměl jsem ani svetr. Dost jsem vymrzl. Když jsem se vrátila, viděla mě kolegyně a poslala mě domů. Byl jsem tak vyčerpaný, že jsem ani nemohl usnout. Vzal jsem si léky na spaní. Probudil jsem se odpoledne a došlo mi, že jsem zapomněl podat oznámení. Můžu jít domů, nebo jsem zatčený?“
„Nemůžeme vás jen tak nechat pobíhat venku. Utrpěl jste přetížení magií,“ řekne Roztočilová. „Zavolali jsme vám léčitele, za chvíli přijde.“
Karel přikývne a zvedne se ze židle. Kdosi ho chytí za ramena a zatlačí zpátky. „Nezvedejte se. Žádné prudké pohyby.“

Ven ho doprovodí Zavadil. Za portálem ve vyšehradském parku vytáhne cigarety a nabídne Karlovi. Karel si s povděkem jednu vezme. Jeho vlastní došly.
„Co teď bude s Dražanem?“ promluví Karel, když si Zavadil zapaluje.
„Má jisté doživotí pod kořeny,“ pokrčí rameny Zavadil. „Ještě musíme prověřit ty tři vraždy, o kterých jsme nevěděli. Objasnil jste spoustu věcí, ale musíme to všechno dokázat. Takhle velké případy trvají dlouho.“
Karel potáhne z cigarety. Klid se nedostavuje.
„Jděte si domů odpočinout,“ řekne mu Zavadil. „Udělal jste pořádný kus práce. Baví vás ty noční na příjmu?“
„Proč se ptáte?“
„Loni nám odešel jeden psycholog. Zatím jsme nesehnali nikoho natrvalo. Byl by to vedlejšák. Několik hodin týdně.“
„Promyslím si to,“ řekne Karel.

Karel zamkne dveře od bytu, opře se o ně a zavře oči. Jak je to dlouho, co odtud chvatně odcházel na Vyšehrad? Den? Týden? Dva týdny? Pět hodin. Celá věčnost.
Jde si do koupelny opláchnout obličej a ruce. Jeho odraz v zrcadle vypadá pořád stejně.
Zvláštní.

Podporuji: 

Podporuji Centrum J. J. Pestalozziho
DMS projekt: http://www.darcovskasms.cz/projekt-1042/centrum-j-j-pestalozziho-pomaha-...

Fandom: 
Klíčová slova: 
o úroveň výš
112 users have voted.
Klikejte pouze, pokud jste odeslali DMS!

Komentáře

Obrázek uživatele Aries

Posláno. Už jsem ti to říkala neoficiálně, tak ještě jednou: povídka je moc dobrá a ta scéna, jak na něj Karel chrlí jeho vlastní myšlenky, je úplně šíleně fascinující

Obrázek uživatele neviathiel

Díky! :)

Obrázek uživatele Keneu

Aries mi krade slova z úst, ta telepatická scéna je šíleně úžasná, bylo mi z toho docela špatně.
A fakt skvělá povídka, užila jsem si každé slovo, zápletka výborná, na kouzla jsem jen zírala a telepatie teda super, jsem ráda, že ho vyšehradští přibrali.

Obrázek uživatele neviathiel

Děkuju moc! Opravdu to pro mě hodně znamená

Obrázek uživatele ef77

Fíha! Ještě, že jsem to přečetla před obědem, protože z té telepatické scény se mi regulérně dělalo špatně od žaludku, jak dobře je napsaná. Obdivuju a smekám několik (pomyslných) klobouků.

Obrázek uživatele neviathiel

No ne, díky za komentář! Zahřeje :)

!
!!!
Já fakt nemám slov! To je úžasně dramatický a dramaticky úžasné! Minulou kapitolu jsem nekomentovala, protože jsem skočila hned na tuhle. Uf!
Jo, ta scéna ve výslechový místnosti je síla!
A vůbec, celé je to patřičně temné, zlé a vysoké... eh, depresivní.
Tleskám!

Obrázek uživatele neviathiel

Díky! :-O :-)

Obrázek uživatele Iantouch

To je naprosto boží! A mladej Karel v mikině s flojdama! A vůbec prostě mladej Karel je celej boží. Napiš vyšehradskou knihu, koupím si ji a budu ji všem doporučovat.

Obrázek uživatele neviathiel

:-)
Napíšu, slibuji! Možná bude při mé rychlosti postupu hotová už v roce 2025 :)

Dočteno, paráda :) (moc se mi líbí, kolik v tom zůstává tajemného nevyřčeného, třeba kolem toho úplně prvního zážitku Alice...)
Jinak jak jsem fandomu neznalá, trochu mi to tou tajemností a detektivkovostí připomnělo Sedmikostelí.

Obrázek uživatele neviathiel

Ráda nechávám nápovědy. :)
V profilu mám odkaz na budečské stránky, koukni tam. Znalost fandomu by ale neměla být nutná (doufám).

Obrázek uživatele Elrond

To bylo napínavé jak kšandy. Skvělé. A mám rád tvé postavy, Karla především.

Obrázek uživatele neviathiel

Díky, to ráda slyším!

-A A +A