Dopisy

Obrázek uživatele ef77
Rok: 
2016
Obdarovaný: 
Terda

Louis Remornier, řadová loď Theseus, blokáda Cádizu, pro Paula Remorniera, Království obojí Sicílie, 31. květen 1797

Drahý bratře,
vřelé díky za Tvůj poslední dopis i za nabídku, kterou jsi mi tak velkoryse poskytl. Věř mi, prosím, že si nedovedu představit lepší život než po Tvém boku, s Tvou rodinou, v nabízeném zázemí království, kde stále ještě platí historií prověřené řády.
Snad jen návrat do Francie, naší milované Francie, té ze sna, ze kterého jsme se, bohužel, probudili tak náhle, tak krutě. Ale nemohu Tvé prosbě vyhovět, tak jako již není možné se vrátit do oné šťastné Francie našeho dětství a mládí. Zmizela a to, co po ní zůstalo, bylo rozprášeno zdivočelým davem. Není již krále, není šlechty, zbyla jen lůza.
A já si přísahal sám sobě, že neopustím ideály, ve kterých jsme byli vychováni. Přijal jsem službu na této lodi, zavázal jsem se poskytovat pomoc lidem na ní, ačkoli jsem dosud shledával, že společného s nimi mám jen pramálo. Úmyslně píši dosud, neboť Theseus, loď považovaná za vzbouřeneckou, ba co víc, za sám etalon buřičů britského Královského námořnictva, se, jak se zdá, začíná měnit. Onen neschopný kapitán, o němž jsem se v náznacích, které jsi však správně rozpoznal, zmiňoval, byl odvolán. Nahradil jej kapitán Miller, velením byl pak pověřen kontraadmirál Nelson, o jehož úspěších v bitvě u Sao Vincenta jste se možná dozvěděli i u vás, v onom šťastném království. Provází jej pověst úspěšného muže, jsem však dalek oslavných ód, přestože ona rebelantská posádka našeho korábu po pouhých dvou! týdnech pod jeho velením změnila se téměř v beránky, dokonce zanechala pro kapitána Millera i admirála Nelsona na zadní palubě Thesea oslavný a žehnající vzkaz. Ten muž však, jak jsem se dozvěděl, nemá příliš v lásce nás Francouze, tvrdí totiž, že v boji se na nás jen zřídka dá spolehnout. Mým úkolem ale není přesvědčovat jej, že i v krvi dětí Francie koluje odvaha a statečnost, jsem přece lékař, přistihl jsem se však, že i já myslím na to, jak svou práci odvádět co nejlépe, snad i na mě působí to fluidum úspěchu a štěstí. Kdo ví? Nikdo přece nenahlédne do všech hlubin a zákoutí vlastní duše. Vždyť se současně modlím k Bohu, aby naší lékařské práce bylo zapotřebí co nejméně.
Do Jeho rukou poroučím i Tebe a Tvou rodinu,
Tvůj milující bratr Louis

Miguel Espósito, Santa Cruz de Tenerife, Kanárské ostrovy, pro doňu Maríu Inés Romero Ruz, Cádiz, Španělsko, 11. červen 1797

Má drahá, má milovaná Inés,
nedoufal jsem, že budu mít možnost ještě někdy říci, nebo napsat toto oslovení, když jsme v mračnech přicházející války prohráli naši bitvu, když jsem byl od Tebe odloučen a odeslán na tento vzdálený ostrov, tak daleko od Španělska, od Cádizu, od Tebe.
Jaké bylo mé štěstí, když se z francouzské fregaty La Mutine dostaly na Tenerife dopisy ze Španělska a mezi nimi ten Tvůj! Nosím jej stále u sebe, ačkoli znám každé slovo z něj, stále znovu jej otevírám a čtu, plný radosti, že ani nepřízeň Tvé rodiny k nalezenci, v němž jsi nalezla zalíbení, ani blokáda Cádizu, ani britské lodě na našem obzoru, nedokázaly zabránit jeho doručení. A plný strachu, nezapírám.
Vždyť Ty jsi v Cádizu a já, já jsem tady, kde se za horizontem ukrývá hrozba, před kterou nelze zavírat oči. Britové, jak je nyní zcela zřetelné, se rozhodli zaútočit na Kanárské ostrovy a kam jinam by měl směřovat jejich hlavní útok, když ne sem, na Santa Cruz de Tenerife. Už počátkem listopadu minulého roku dostal guvernér sdělení o vyhlášení války Spojenému království a od té doby žijeme v napětí. Po Velikonocích se Angličané zmocnili filipínské fregaty Principe Fernando, a to přímo v zátoce u Santa Cruz. V květnu si pak podmanili onu zmiňovanou, a při vší hrůze pro mě tak šťastnou, La Mutine, snažili se též vylodit na Gomeře, na Gran Canarii založili požár, na Fuerteventuře vyložili zajatce a plenili tam a plundrovali. Guvernér Antonio Guitiérrez de Otero y Santayana, onen dobrý muž, který se mě zde, na přímluvu mého drahého španělského dobrodince, ujal, se snaží se všech sil, nemůžeme si však být jisti ani tím, zda naše depeše dorazily do Španělska, vytváříme milice z našich obyvatel, leč zoufale se nám nedostává zbraní a děl a odhodlaných mužů. Šeptá se o britském admirálovi, snad miláčku Štěstěny, strůjci naší porážky u Sao Vincento. Přestava toho démonického vůdce, který se, možná již za obzorem, blíží v čele britské flotily, naleptávají odvahu našich mužů, teď, kdy nebezpečí je tak reálné, že se zdá být až hmatatelné.
Ale to nejsou jistě slova, která ode mě chceš číst, omlouvám se. Měl bych dopis naplnit láskou a ujištěním, že sliby, které jsme si kdysi, v té sladké cádizské noci, vyměnili, jsou pořád nezlomené, stálé a platné. Ano, má milovaná, stokrát, tisíckrát ano!
Navždy Tvůj Miguel

Louis Remornier, řadová loď Theseus, u Kanárských ostrovů, pro Paula Remorniera, Království obojí Sicílie, 23. července 1797

Drahý bratře,
nepíši již, jak vidíš, z blokády Cádizu, byli jsme odveleni ke Kanárským ostrovům. Naším úkolem nemá být nic menšího, než jejich dobytí.
Před odplutím se proslýchalo, že útočiště na Tenerife má mexický místokrál, proslýchalo se, že v tenerifském přístavu kotví lodě naložené stříbrem a zlatem ze Španělské Ameriky, proslýchalo se, že dobytí nám přinese bohatou kořist.. proslýchalo se ledacos. Dovedeš si jistě představit, že díky těmto zvěstem bylo mužstvo naladěno bojovně a na palubě vládlo nadšení. Do jaké míry tomu všemu věří kontraadmirál Nelson těžko odhadnout, jisté je, že Kanárské ostrovy by nám přinejmenším otevřely další základnu pro cesty do Indie. Obávám se nicméně, že po našem prvním pokusu, který dopadl velmi špatně, není již celému plánu zcela nakloněn.
Za rozednění dne 22. července jsme se totiž pokusili vylodit severovýchodně od přístavu Santa Cruz de Tenerife, umlčet děla pevnosti Paso Alto, zmocnit se výšin nad přístavem a z vnitrozemí zaútočit na nechráněný přístav sám. Příliš jsme spoléhali na překvapení! Guvernér ostrova se dovtípil, jaký je náš plán a stráň nad městem byla bohužel hlídána. Odděleni od nepřítele vysokými srázy propasti Valleseco ocitli jsme se ve zdánlivě patové situaci, ovšem narozdíl od protivné strany, neměli naši vojáci přístup k pitné vodě. Bez jídla a vody, bez možnosti najít byť kousek stínu, pod palbou,... není divu, že jsme se s příchodem soumraku stáhli zpět na moře.
Ošetřoval jsem spálené, vyčerpané i postřelené, vedro i nepřítel si vyžádali kruté oběti. Někteří námořníci tvrdí, že se nyní odplujeme, na druhé straně kapitán Richard Bowen, který se v dubnu u Tenerife dokázal zmocnit francouzské fregaty, se prý nechal slyšet, že je ochoten zaútočit z moře, byť by to s jednou lodí být mělo. Náš hlavní lékař na Theseu, můj velitel Thomas Eshelby, říká, že Nelsonova ctižádost nedovolí, aby Bowen shrábnul případnou slávu, ačkoli se jedná o jeho přítele. Nevím. Neznám toho muže ani zdaleka tak dobře, jak bych si byl přál, je to totiž vskutku zajímavý člověk (jsem v úsudku stále opatrný, jak vidíš), přiznám se však, že má můj určitý obdiv pro to, co dokázal s posádkami našich lodí. Čas nám ukáže.
Opatruj sebe i rodinu a mysli na nás, kéž nám Bůh dopřeje vítězství, rozhodne-li se, že v útoku budeme pokračovat.
Tvůj milující bratr Louis

Miguel Espósito, Santa Cruz de Tenerife, Kanárské ostrovy, pro doňu Maríu Inés Romero Ruz, Cádiz, Španělsko, 25. července 1797

Zbožňovaná Inés,
angličtí důstojníci nám slíbili, že dopraví naše dopisy do blokovaného Cádizu, proto Ti mohu psát, a to mnohem, mnohem radostněji, než v posledním dopise. Vyhráli jsme, Inés, ač v to nikdo z nás, myslím v hloubi duše, nedoufal. Vyhráli jsme!
Poté, co jsme 22. tohoto měsíce odrazili anglický výsadek, jehož úmyslem bylo přepadnout náš přístav z vnitrozemí, mohli jsme doufat, že to nepřítele odradí. Nakratičko. Včera, již ráno, začaly anglické lodě manévrovat a brzy zakotvily severně od Santa Cruz. Guvernérovi stále přicházely posily místního obyvatelstva, byl to však žalostný pohled na venkovany ozbrojené jen kosami, vidlemi a srpy, možná však přece jen zapůsobil na anglické dobyvatele jako přesuny sil, kdoví. Odpoledne jsme již mohli pozorovat anglické přípravy, spouštění člunů, žebříky, večer pak zaútočila děla a ozvaly se naše odpovědi z Paso Alta a San Miguela. Noc byla velmi temná, stěží však mohla být temnější než strach v našich srdcích. Zdálo se, že jen guvernér zůstává klidný, vždyť ve chvíli, kdy zvony z naší brigantiny ohlásily nepřítele, pravil jen suše: „Jdeme dolů.“
Naši stateční obránci již pálili z bastionů Svatokryštofského hradu, když jsme zaujali svá místa u pevnosti. Nepřítel se vylodil v přístavu, zřejmě ale ne v takovém množství, jak doufal. Proudy u našich břehů zanesly lodě jinam, než by si byli Angličané přáli, mezi Malou olejovou propast a Propast svatých a mnohem, mnohem dál na jihozápad.
Přes naši palbu z pevnosti se však část anglických námořníků dokázala vylodit v Celní zátoce a dostali se do Zalomené ulice. Zde ti barbaři zabili hluchého starce, proti takovým lidem jsme tedy stáli! Bůh zaplať za pěší batalion Canarias! Ve chvíli, kdy totiž Angličané útočili v městských ulicích, mnozí z našich obránců složili zbraně a prchli. Neviním je, ty prosté venkovany, neviním milicionáře, viním jejich velitele, kteří propadli panice, když se, bůhvíproč, roznesla zpráva, že guvernér je raněn, ne-li zabit. Batalion Canarias, pověřený guvernérem vyčkat v záloze a bojovat tam, kde bude nejvíc třeba, se vyznamenal u La Laguny, docílil, že se nejméně dvě desítky anglických člunů otočily a odpluly, bojoval na Náměstíčku u Kříže a do křížové palby vzal útočníky na pláži. Guvernér mezitím obdržel ultimátum nepřítele, který se zmocnil některých osobností z městské civilní správy.
Noc spěla k ránu, batalion Canarias se vrátil do citadely a byli z něj odveleni muži k posílení hlavní stráže na molu přístavu a na nábřeží. K zásahu v ulicích, ve kterých byl nepřítel rozptýlen, zbylo jen 158 mužů! Guvernér rozdělil naše síly do čtyř oddílů, které měli protivníka izolovat.
Se svítáním poslal nepřítel další invazní čluny, ale bez krytí tmou byly tyto snadným cílem pro naše dělostřelce. Přes tuhé boje v ulicích města se osud začínal klonit v náš prospěch.
Tehdy jsme se dozvěděli, že Angličané vnikli do dominikánského kláštera. Ty víš, co pro mě ten řád znamená, má milovaná, a přiznám se, že v té chvíli se ve mně zlomil můj strach a přetavil se v hněv. Dobrovolně jsem se připojil k podplukovníku Juanovi Guintherovi, než jsme však zaútočili na můstek před klášterem, vyšel ven Angličan s bílou vlajkou.
Bitva skončila.
Musím končit, má milovaná, guvernér mě volá, je třeba zařídit ještě mnoho věcí. Doufám, že budu mít příležitost dokončit tento dopis, pokud by se tak ovšem nestalo, věř, že má duše zůstává stále s Tebou,
Tvůj milující Miguel

Louis Remornier, řadová loď Theseus, u Kanárských ostrovů, pro Paula Remorniera, Království obojí Sicílie, 26. července 1797

Drahý bratře,
je po všem, je po boji, je po našich nadějích na dobytí Santa Cruz de Tenerife. Stále ještě s rukama od krve zraněných musím napsat ta slova. Byli jsme poraženi.
Před dvěma dny, v půl jedenácté v noci, přišel rozkaz k útoku, tisíc námořníků, vojáků námořní pěchoty a důstojníků se nalodilo do člunů našich lodí. Měli dorazit k molu, spěchat na Velké náměstí, utvořit formaci a zaútočit na pevnost. Sám admirál Nelson měl útok na město vést. Příliš brzy se však k nám donesl zvuk poplašných zvonů. Naše invaze byla odhalena!
A co hůř, proudy u břehů zanášely naše lodě na jihozápad, mimo místo plánovaného výsadku. A pak, jak jsme se dozvěděli později, došlo k ráně nejhorší. Admirál Nelson, který sám vylodění velel, nestačil po vystoupení z člunu snad ani tasit šavli a byl kartáčovou střelou zle zasažen do paže. Nedosti na tom, na témže místě byl zabit kapitán Bowen i jeho zástupce Thorp a mnoho dalších. Naše čluny byly zasypávány křížovou palbou a mnozí z našich námořníků museli se zmocnit místních rybářských bárek, aby se dostali z toho pekla pryč.
Vše by nebylo úplně ztraceno, žel náš minometný kutr Fox vezoucí zásoby, zbraně a naše statečné vojáky, byl zasažen španělskou střelou do boku a začal se potápět. Nelson, podpírán svým nevlastním synem Josiahem, s paží omotanou jeho šátkem a zle krvácející, rozkázal zachránit co nejvíce mužů z posádky kutru, kteří vybíhali na palubu a skákali do vln. Sám vytahoval námořníky z vody. Je mnoho takových, kteří o admirálovi tvrdí, že je ješitný, sebestředný, pyšný, těžko mu ale upřít statečnost. A myslím, že u zkázy kutru Fox prokázal i hlubokou lidskost. Když dorazil k nám na Theseus, pravá ruka mu bezvládně visela u boku a nemohl s ní hýbat. Hrubě se utrhl na námořníky, kteří mu chtěli pomoci na palubu, byl přesvědčen, že budeme muset ruku amputovat, přesto však statečně pravil, že mu přece zbývá ještě jedna ruka a obě nohy. Jaký to postoj od muže, který již během své námořní kariéry oslepl na jedno oko. Bohužel byl jeho odhad přesný. Po vyšetření, která jsme s doktorem Eshelbym provedli, oba jsme se shodli na nutnosti odejmutí ruky.
Vzpomínám, jak zle ses cítil, kdykoli jsi mě navštívil v nemocnici v Toulonu, v oněch šťastných dobách, kdy jsme ještě mohli být spolu, nebudu Tě proto zatěžovat popisem operace. Musím se jen sklonit nad trpělivostí a statečností pacienta. Absolvoval celý zákrok mlčky a po jeho skončení nám pouze doporučil, bychom propříště nahřívali operační náčiní, neboť chladná čepel nože způsobuje další bolest. Opium jsme podali až po odnětí paže. Po půl hodině od zákroku již kontraadmirál diktoval vlajkovému kapitánu rozkazy! Vskutku obdivuhodné. Bohužel nejsem si zcela jist, zda operace sama byla úspěšná, domnívám se, že pahýl, který je ostatně velmi krátký, není úplně dobře obvázán, doktor Eshelby ovšem nechce ránu znovu otevírat, a kdo jsem já, abych se protivil rozkazům svého nadřízeného. Oba jsme pod velkým tlakem, pochopitelně, navíc dnes se vrátili naši zranění zajatci ze španělské nemocnice, nestačili jsme se ani najíst. Nelson sám, s vypětím veškerých duševních sil, absolvoval večeři u španělského guvernéra, nyní však upadl do značných chmur. Není divu.
Snad jedinou světlou zprávou je to, že někteří z nás budou moci čerpat dovolenou, jež je nám velmi zapotřebí. Modlím se k Bohu, aby byla dostatečně dlouhá, snad bych pak mohl doplout za Tebou do Neapole. Ve svých snech si ji představuji jasnou, pod modrou oblohou, s masivem Vesuvu na obzoru a vůní pomerančů, jako světlý bod v temnotách prohry, která nás právě obklopuje.
S nadějí na setkání s Tebou,
Tvůj bratr Louis

Miguel Espósito, Santa Cruz de Tenerife, Kanárské ostrovy, pro doňu Maríu Inés Romero Ruz, Cádiz, Španělsko, 26. července 1797

Milovaná Inés,
než anglické lodě odplují a odvezou mou naději na to, že se do Tvých rukou dostanou mé dopisy, vyšetřil jsem ještě chvilku pro to, abych Ti, alespoň krátce, napsal.
Je po boji a před námi stojí onen neradostný úkol, totiž sčítat ztráty a napravovat škody. Pohled na ulice Santa Cruz byl tak smutný, Inés, tak zlý. Ztratili jsme dva tucty statečných obránců, dalších téměř čtyřicet je zraněných. Útěchou by nám snad mohlo být, že nepřítel pocítil svůj útok hůř, je to však chabá náplast na bolest. Neměli snad tito mrtví Angličané své touhy a sny, které se již neuskuteční? Nežili, neradovali se, nemilovali snad stejně jako my? A kolik milovaných Rose, Marií, Tereziček či Inés na ně čeká a nedočká se? Zemřeli v našich ulicích, utonuli, stali se oběťmi dělových kulí, křížových paleb. Mohl bych snad vinit jejich kapitány a vůdce, jenže. Po kapitulaci došlo k předání anglických zajatců a při tomto ceremoniálu, stejně jako při obědě, na který je náš guvernér pozval, jsem měl možnost vidět anglické důstojníky. Studem se dívali jen do země. Jak jsem je mohl nenávidět, když jsem je spatřil tak ponížené?
Onen anglický admirál, o kterém jsem psal jako o beztvářné hrozbě, byl raněn tak hrozivě, že mu musela být odňata pravá paže. Jaký to osud! Vždyť i děkovný dopis pro guvernéra byl nucen podepsat levačkou a byl to roztřesený podpis. Koho vinit? Snad jen osud, který nám připravuje takovéto zkoušky. Obstojíme-li se ctí, ani smrt pak není zlá, jak doufám.
Musím končit, má milovaná, je čas odevzdat dopisy. Miluji Tě, myslím na Tebe každou minutou svých dnů, ač nedoufám, že by náš příběh měl mít tak šťastný konec, jaký pro nás měla bitva o Santa Cruz de Tenerife.
Opatruj se, má drahá,
Tvůj milující Miguel

Otec Bonaventura, dominikánský klášter v Santa Cruz de Tenerife, Kanárské ostrovy, pro Jeho arcibiskupskou milost, Antonia Despuiga y Dameto, Sevilla, Španělsko, 1. září 1797

Vaše arcibiskupská milosti, můj drahý příteli,
posílám vřelé pozdravy z Kanárských ostrovů a ještě vřelejší díky za Tvůj bratrský dopis.
Děkuji za Tvá slova, děkuji za požehnání, kterého je nám vskutku zapotřebí, a děkuji i za Tvou velkorysou nabídku pomoci. Můj milý příteli, obdivuji, že i nyní, za blokády, jsi ochoten přispěchat s takovou nabídkou pro nás na této výspě. Nechci psát, že Tvou pomoc odmítám, chraň Bůh, domnívám se však, že není zapotřebí. Onen anglický útok jsme, díky Bohu, našemu guvernérovi a statečným obráncům, přežili téměř bez úhony. Drobné škody, které kratičké obsazení našeho kláštera způsobilo, jsou již téměř zahlazeny, a nám svěřené duše stále ještě jásají nad vítězstvím, v něž málokdo doufal. Napři své síly na naše milované Španělsko, myslím, že duše Ti svěřené tam, potřebují Tvou pomoc daleko, daleko více.
Přesto však mám na Tebe jistou prosbu. Myslím, že znáš cádizskou rodinu obchodníka hedvábím Francesca Romera. Má dceru jménem Maria Inés. A já zde mám duši, jenž je, jak se zdá, její spřízněnou. Ještě před anglickým útokem dorazil ke guvernérovi onen mladík, Miguel Espósito, aby plnil úlohu jakéhosi jeho pobočníka. Jak mi guvernér naznačil, za jeho cestou sem k nám stál rodící se vztah mezi donou Marií Inés a jím, nalezencem bez jmění. Chápu, že z pohledu obchodníka to není právě partie pro dceru z dobré rodiny, měl jsem však možnost poznat toho hocha při anglickém napadení a později u oprav našeho kláštera i u guvernéra, a rád bych se za něj ztratil své slovo, má-li nějakou váhu. Pracovitý, klidný, poctivý, duše hloubavá a čistá, však duch i ruce činné, statečný onou vnitřní silou, kterou si ve své skromnosti ani neuvědomuje. Připomíná mi jistého mladíka z doby mého mládí na Mallorce, který si také nevěřil a který se tak bál, že svou církevní cestu, k níž byl Pánem povolán, nebude umět vykonávat správně. Vzpomínáš? Z Tvého dopisu jsem nabyl jistotu, že tento chlapec stále ještě žije, byť v těle starého muže v arcibiskupském ornátu.
Miguel tu dívku miluje a není snad láska právě to, co v naší nešťastné době potřebujeme nejvíc? Pokus se, prosím, pro radost Tvému starému příteli.
Modlím se za Tebe i za Tobě svěřené duše,
Tvůj bratr Bonaventura, Tvůj starý přítel José.

Komentáře

Obrázek uživatele Terda

To je tak nádherné. Vůbec jsem nedoufala, že bych se Tenerife dočkala a tohle je... úplně mi dochází slova. Prostě jednoduše jsme se nejprve roztekla blahem, které vystřídalo dojetí. *otírá si oči* Hltala jsem každé slovo. Děkuju!

Obrázek uživatele ef77

Já děkuju. Přiznám se, že mi odlehlo, protože tohle je pro mě úplně neznámý svět, tak jsem ráda, že jsem ho moc nezmršila. Hezké svátky!

Obrázek uživatele Zuzka

Wow, to je skvělý! Obdivuju se všemu, co jsi pro tohle nastudovala a jsem dojata z toho posledního dopisu. Krásný!

Obrázek uživatele neviathiel

Nestačím zírat, jako vždy, když vložíš něco nového. :)

Obrázek uživatele Keneu

*nesouvislé nadšené výkřiky*
Tuhle dobu a lodičky a Nelsona mám moc ráda a povídka je živá, čtivá a neuvěřitelně chytlavá, boj zuří přímo před očima, postavy jsou zajímavé, Nelson je prostě Nelson a z posledního dopisu jsem se taky rozpustila.
Posílám pro námořníky hejno kachen.
A přidávám nadšené potřesení rukou osobě, která taky k povídce píše seznam použité literatury a dělí se o získané informace. ;)

Obrázek uživatele Erys

To je nádherné! Mile mě překvapilo, jak krásný dojem může nechat psaní o ošklivé bitvě.

Obrázek uživatele Aries

Ty jsi skvělá! Povídka působí ohromně autenticky, jako by tam člověk stál a koukal na to.

-A A +A