Jsou tu pořád
Prodíral se hustým porostem, hbitě se proplétal mezi hroby. Očima skenoval jeden po druhém. S čelovkou sám uprostřed tmy. Ticho ale nebylo. Zdálo se mu, že slyší spoustu slov. Létala kolem, některá hlasitě, jiná kurzívou prosvištěla a byla ta tam, aniž by je pochopil. Občas mezi slovy zaslechl soví volání. Nebál se, spěchal.
Byl plný naděje, odvahy, touhy, bolesti i zoufalství. To vše v něm pulsovalo naráz. Konečně! Na břečťanem porostlém náhrobku přečetl své jméno. „Tak tady...“ zašeptal do tmy a rázem všechna slova utichla, posedala si na větve, květiny a náhrobky kolem. S úlevou si prohlížel jejich jiskřící oči...
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
Tý jo!
Tý jo!
V drabble nevidíme téma,