Moje

„Zůstaneš mojí družkou, Igrûn,“ zašeptá mi do vlasů. ,,Budu na tebe vzpomínat a doufat v brzké setkání, dokud konečně nenastane.“
„Ne,“ odmítnu. „Nepřipoutávej se ke mně.“ Vždyť to shledání, které si přeje, vůbec nastat nemusí. Co mu mohu dát? Jen stesk odloučení a vědomí, že jednou moje tělo zůstane ležet někde v horách nebo na pláni.
Doufám, že moje.

Vítá mě nadšeným objetím hned v pevnostní bráně.
„Ještě jsi na mne nepřestal myslet?“
„Nepřestal a nepřestanu.“
„Přinese ti to jen bolest.“
Zamračí se. „Je to moje bolest. Mám na ni právo.“
Rozumím. Sama jsem se své bolesti nevzdala.
Ani Jugháše.