O ostrých lžičkách a marném doufání (a znepokojivém zjištění)

Když se Lžička v sekundě poprvé pochlubila, že si na hodinách fyziky brousí lžičku o nůžky, čekali, že ji to přejde.
Když si o pár týdnů později lžičkou dokázala rozkrájet pomeranč, stále byla určitá naděje, že když dosáhla tohohle, bude spokojená.
Jakmile se s ní při broušení omylem řízla do prstu a ještě se s tím chlubila, bylo jasné, že lžička zůstane.
Když s ní začala lidem vyhrožovat, začali se modlit, aby ji odhodila.
Jenže asi jediná naděje, že to Lžičku pustí, byla vejška.

Nebyla. O pár let později na školním srazu ji měla zase. Přes modlitby jí to zůstalo.