Odejít do Afriky

Obrázek uživatele Blanca
Fandom: 

A/N: Konečně jsem se dokopala k tomu napsat zase něco Sherlockovského. Zatím je to jen první kapitola, ale další jsou ve výrobě a do konce tohoto týdne bude určitě vložena ještě minimálně jedna :)

Disclaimer: Nevlastním postavy. Zápletku už možná někdo přede mnou psal, ale pokud ano, vymyslela jsem to nezávisle na něm. V některých aspektech přiznávám inspiraci "starým" knižním kánonem.

Pro koho to dělám: Pokud se vám bude povídka líbit, zašlete prosím DMS ve tvaru DMS MSFSOMALSKO na číslo 87 777 - podpoříte tím organizaci Lékaři bez hranic, konkrétně jejich aktuální projekt pomoci v Somálsku.

Johnův svět ležel rozbitý na kousíčky u paty St. Bartholomew’s. Ve snech slýchal hlas plný slz, které nechápal. Vídal černý kabát vlající za padajícím tělem. Probouzel se zbrocený potem. Prvních pár dní prožil v podivně izolovaném stavu. Šok otupoval bolest, číhající pod povrchem, jakási mechaničnost ho udržovala v pohybu. Článek na blogu, sepsaný den po Sherlockově pádu, byl velmi racionální, jasný a dobře vyargumentovaný, téměř by se chtělo říct chladně nestranný. Rozhodně lepší, než absurdně bulvární novinové články s palcovými titulky.

Uplynul týden a on doprovázel paní Hudsonovou na pohřeb. Nemohl se podívat do očí Mycroftovi ani nikomu jinému. Zíral na klesající rakev, vršící se hlínu, chladný náhrobní kámen. V tu chvíli se ledový povrch prolomil. John se zapotácel. Z očí mu začaly nekontrolovatelně téct slzy. Otočil se k odchodu, ale podlomila se mu noha. Kdosi ho podepřel předtím, než upadl. Moly. Odvezla ho na Baker Street, uvařila mu čaj. Nebyl schopen ji vnímat, natožpak odpovídat na její otázky a poznámky.
„Mohla bych si odnést Sherlockovy housle, Johne?“
Tahle otázka ho přece jen vytrhla z truchlení. V první chvíli se chtěl bouřit, ale nezbývaly mu síly. A nakonec na tom vlastně nezáleželo. Sherlock už tu není…a tak housle opustily 221B v Molyině podpaží.

Hůl, která měsíce stála v koutě pokoje nepovšimnutá, se opět stala jeho nerozlučným společníkem. Ruce, během vypjatých a stresových situací vždy pevné jako skála, se najednou začaly třást jako rozsol. Týden na to přišel o práci, doktorovi se ruce třást nesmí. Návrat na Baker Street byl ten den těžší, než kdykoli předtím. Navíc ho ve schránce čekal dopis adresovaný Sherlockovi, který zřejmě paní Hudsonová nestihla včas uklidit. To nejnutnější měl sbaleno během minuty. Neloučil se, jen z chodby zavolal, že pro zbytek věcí si někoho pošle. Zmizel v taxíku dřív, než se paní Hudsonová stihla zeptat, kam vlastně jede.

Jeho první impuls byl zavolat rodičům. Než stihl cokoli říct, dozvěděl se, že Harry zase začala pít. Když se ho jeho matka zeptala, proč vlastně volá, nedokázal se přimět k tomu, žádat je o službu. Nebylo by fér, aby v jednu chvíli sbírali kousky obou svých dětí. Odbyl vše několika banálními větami s pocitem obrovské prázdnoty v hrudi.

Nechal se dovézt na nejbližší ubytovnu. Automaticky vytáhl z kapsy kreditní kartu. Když platba neprošla podíval se na ni a zjistil, že je to jedna ze Sherlockových karet. Účet byl zablokovaný. Otřeseně vytáhl z peněženky správnou kartu - na účtu měl peníze tak na dva až tři měsíce. Co bude dělat potom nevěděl. Cítil se příliš vyčerpaný, než aby to řešil zrovna v tu chvíli.

John pořádně nevěděl, kdy ho poprvé napadlo opustit Anglii. Ať už ale prvním impulsem bylo cokoli, poté, co se ocitl nad Sherlockovým náhrobkem s pistolí sevřenou v ruce a přiloženou ke spánku, věděl, že takhle už to dál nepůjde. V té kratičké chvíli po zahlédnutí známé siluety, která ho přinutila pistoli zase uschovat do kapsy se mu vybavily slova jedné postavy z hloupého televizního seriálu, na který ho jednou večer donutila se podívat Molly: "...když se život stane nesnesitelným, vždycky můžeme odejít do Afriky."

V Británii ho už nic nečekalo, ani nedrželo. Myslel si, že mu pomůže se odstěhovat z Baker Street, ale zjevně to nestačilo. Pořád viděl Sherlocka na každém rohu a slýchal jeho poznámky. Noční můry se zhoršovaly a terapie už zase nezabírala. Žádná nemocnice v Londýně ho nechtěla zaměstnat bez pozitivního psychologického posudku. A doktor Watson pochyboval, že by kdy našel dostatečně šíleného nebo nedbalého psychologa, který by mu takový posudek vystavil. Když se se svým plánem svěřil Molly, vypadala trochu rozpačitě a hodně pochybovačně.
"Kde bereš jistotu, že alespoň ty viditelné fyzické projevy mimo Británii ustoupí a budeš moct odvést svoji práci?"
"Sherlock vždycky tvrdil," chvíli zaváhal, když se v Mollyiných očích objevil záblesk soucitu. Ano, stále ještě jeho jméno používal jako zaklínadlo. Pak se ale nadechl a pokračoval dál:
"Ty projevy jsou jenom psychosomatické. Potřebuju adrenalin, akci, aktivní stres..."
V Johnových očích najednou plálo tolik naděje, že ho neměla to srdce odrazovat od jeho plánu. Utěšovala se tedy tím, že šance na úspěch nebyla příliš velká.

Přihlášku vyplnil ještě ten večer. Dlouho váhal, koho uvést jako referenční osobu. Nakonec se rozhodl pro bývalého velícího důstojníka 5th Northumberland Fussilliers. Odeslal veškeré požadované materiály, a pak už se jenom modlil, aby odpověď přišla co nejdřív.

***

Sherlock odhodil další složku na vršící se hromadu na jedné straně stolu.
"Dvacet pět. Dvacet pět případů, ve kterých jsi něco přehlédla - a to jsou jen ty za poslední dva měsíce, Molly. Jak může Lestrade, nebo vůbec někdo od policie mít dobré výsledky, když mu lidi jako ty dodávají chybné, neúplné informace."
Molly, v jejímž bytě byl Sherlock už nějaký čas hostem, si skousla spodní ret a spolkla poznámku o příliš aktivních a ukecaných mrtvolách...a o jedné pitvě, ve které neměla šanci přehlédnout opravdu, ale opravdu vůbec nic.
"Lestradeovu skupinu už od toho tvého divadýlka vede Donovanová. Lestrade může být rád, že ho nepostavili před soud a spokojili se jen s tím, že ho degradovali na detective constabla. A rozhodně se nedá říct, že by jejich oddělení mělo výrazně nižší úspěšnost potom, cos jim přestal do každého případu strkat nos."
Její hlas byl kousavě chladný, nejen zraněnou profesionální hrdostí, ale i proto, že jí zrak opět zabloudil k obrovské oranžové skvrně na obývákové zdi - pozůstatku Sherlockova velkolepého kečupového graffiti, vytvořeného v jednom záchvatu nudy.
"Rychlost uzavírání případů jim dokonce ještě poskočila o něco nahoru," souhlasil s ní Sherlock se zjevným znechucení v hlase a naprosto ignoroval Mollyinu zhoršující se náladu.
"Ale Donovanová je příliš ambiciózní a v honbě za rychlým zatčením dělá chyby. Minimálně čtvrtina z těch, které dostala za mříže, je nevinná."
To Molly zaujalo tak, že zapomněla na své předchozí naštvání.
"Proč s tím tedy něco neuděláš, když jsi si jejich nevinnou tak zatraceně jistý?"
"Jsem mrtvý, zapomnělas? Kromě toho, jak jsi sama řekla, tým vede Donovanová, která na Lestrada nedá už z principu, takže mi chybí nějaký spolehlivý člověk uvnitř, pomocí kterého bych vyšetřování mohl vést správným směrem. A navíc mám poměrně dost svých starostí a věcí k řešení. Jak se má John?"
Rychlé změny tématu Molly přestaly překvapovat po prvním týdnu.
"Už nemíní páchat sebevraždu. Ale nevím, jak dlouho mu tenhle šťastnější stav vydrží."
"Měl by si najít ženskou, třeba by mu to udělalo dobře."
S těmi slovy se Sherlock otočil k nástěnce pokryté novinovými výstřižky, mapami a načmáranými poznámkami. Překvapená Molly ještě chvíli hleděla na jeho záda, ale pak se rezignovaně uvelebila na sedačce se sklenkou červeného vína a zapnula televizi.

Po několika minutách ji Sherlockův výkřik a vymrštění se z křesla vyděsily natolik, že se k oranžové skvrně na zdi přidala ještě rozšiřující se rudá skvrna na světlé sedačce. Sherlock popadl několik součástí svého převleku a vyběhl ze dveří. Molly tiše zaklela a jala se likvidovat napáchané škody.

***
Mycroft se postavil na váhu, která div nezaúpěla. Když viděl číslici na displeji, zaúpěl sám. Přibral téměř deset kilo. Nepřekvapovalo ho to. Od Sherlockovy sebevraždy nemohl spát, a tak pořádal v noci nájezdy na ledničku. Ve dne u sebe zase stále nosil pytlík čokoládovch bonbonů, na nervy.
"Měl bych se sebou něco dělat. Nejmocnější muž Británie a přilehlých kontinentů by neměl vypadat jako bečka."
Deprese však byla silnější a Mycroft, sestupuje z váhy, natáhl ruku po příhodně umístěném sáčku.
Prázdný.
"Vážně bys měl začít s dietou, bratře nejdražší," ozval se za ním Sherlock s pusou plnou čokoládového bonbonu.
Mycroft zbledl...a pak se usmál.
"Jsem rád, že smrt neovlivnila tvůj apetit ani tvou drzost, bratříčku."
Otočil se a pohlédl do tmavých očí muže usazeného na parapetu.
Úsměv mu z tváře zase zmizel.
Sherlockovy oči připomínaly černé díry, jen se za nimi blýskalo.
"Zato tvé intelektuální schopnosti se rozvíjejí v nepřímé úměře k obvodu tvého pasu," prskl mladší muž.
Tentokrát to nebyla bratrská rivalita, ale drsný útok.
Mycroftova ramena poklesla.
"Předhodil jsi mu vlastního bratra. A jsi přesvědčený, že to za to stálo. I kdybych zemřel."
Tichá slova zbavená emocí.
"Vím, pročs to udělal."
Nepatrná naděje...
"To neznamená, že ti odpouštím."
Mycroft se znovu zahleděl svému mladšímu bratrovi do očí a tentokrát nemínil uhnout. Po chvíli prolomil ticho:
"Tak copak ode mě potřebuješ, braříčku?"
"Svoje peníze - potřebuju, abys mi odblokoval účty. A krycí identita by taky nebyla úplně od věci. Kromě toho potřebuju, abys přesvědčil paní Hudsonovou, aby 221B nechala v takovém stavu, v jakém teď je a dál ho nepronajímala."
Mycroft přikývl.
"Hodláš tedy odjet z Anglie. Kam?"
Sherlock se nadechoval k ostré odpovědi.
"Víš přece, že to dřív nebo později stejně zjistím," dodal ještě předtím Mycroft.
"To je mi jasné, ale nemíním ti to ulehčovat. Ber to jako bratrskou starost o tvou váhu a zdraví. Dokumenty si tu vyzvednu zítra."
S těmi slovy se Sherlock zvedl, prošel francouzským oknem do zahrady a zmizel ve tmě.



Na základě této povídky jsem odeslal/a DMS nebo příspěvek na účet
(klikněte pouze v případě, že je to pravda)
Komentáře (archiv): 

Út, 2012-09-11 14:45 — Lunkvil
Jako bych to viděla. Zní to

Jako bych to viděla. Zní to všechno strašně logicky. Jediné, u čeho bych si nebyla jistá, je, že by Molly Sherlocka vystála u sebe v bytě delší dobu;-)
A teda jako kde je to slíbené pokračování?

Čt, 2012-09-06 18:32 — Rya
A kdypak bude ten další díl?

A kdypak bude ten další díl? :-( čekám, čekám... a nic. prosíííím ;)

Čt, 2012-08-23 10:52 — Durwen
*Smrk* Tak smutné a tak

*Smrk*

Tak smutné a tak heuké...

Ne, 2012-08-19 07:08 — Rebelka
Krása, Blanco! :) Všechny

Krása, Blanco! :) Všechny postavy jsou tak hezky IC a taky se mi líbí, že to sice vystihuje Johnovy deprese, ale zároveň mu dává jakous takous naději... Prostě se hrozně těším na další ;).

Rok: 
2012
-A A +A