Výročí

Obrázek uživatele Danae
Fandom: 

Název: Výročí

Autor: Shiv5468

Překlad: Danae

Přístupnost: Bez omezení

Pár: SS/HG

Shrnutí: Hermionino výročí svatby.

Prohlášení: Povídka ani její překlad nebyly sepsány za účelem zisku. Autorka i překladatelka přesto doufají, že z toho někdo bude něco mít. Téměř všechny postavy a veškeré lokality patří JKR.

Poznámka: Přeloženo se svolením. Translated with permission. Thank you, Shiv!

Autorka souhlasila s účastí svého díla v Letní dobročinnosti i s podporou vybrané organizace.

Anglický originál The Anniversary se nachází na adrese: http://www.fanfiction.net/s/2058462/1/The_Anniversary

Alane ze srdce děkuji za inspirativní a velmi poučný betaread. 
 
 



Výročí

Pak duše má vykřikla: Vyprahlé rty,

na jedné straně jste a na druhé je svět,

celičký svět je na druhé straně. 

Bylo to Hermionino výročí svatby.

Slavila ho tradičně, zabalená do teplé deky na vrchu Astronomické věže a s dvěma sklenkami ohnivé whisky. Jedna sklenka byla pro ni, druhá pro Severuse.

Pozvedla sklenici, aby mu připila, a pak si lokla. Byla vděčná za teplo, které se jí rozlilo po těle, tady nahoře byla vážně zima. Musela připustit, že ta nová ošetřovatelka, jejíž jméno si nepamatovala, měla pravdu. Pro starou ženskou bylo tady nahoře dost lezavo.

Možná měli být tenkrát rozumnější a vzít se v březnu, a ne v listopadu, nebo si měl Severus pro svou žádost o ruku vybrat teplejší místo, než je Astronomická věž. Ale byli tehdy mladí a netrpěliví a nemysleli dopředu.

Ta, jejíž jméno si nepamatovala, trvala na tom, že Hermiona musí podstoupit lékařskou prohlídku, což znamenalo svléknout se do spodního prádla, nasoukat se do oprané nemocniční košile a nechat se vmanévrovat na nepohodlné lůžko na ošetřovně. Po celou dobu toho ponižujícího představení měla ta ženská sevřené rty a těžce vzdychala. Pak si zkusila dupnout a zakázat Hermioně výstup na věž. Hermiona je stará, Hermiona je nemocná, Hermiona si takové riziko nemůže dovolit.

Hermiona si přála, aby tam Severus byl a viděl šokovaný výraz ve tváři té staré kozy, když jí prostě řekla: „Hlouposti. Severus na mě čeká a já ho nemůžu zklamat.“  

Musela ale uznat, že na ošetřovatelku její rozhořčení neplatilo. „Vy jste se zbláznila,“ prohlásila stará koza a v ošetřovně se rozhostilo šokované ticho. Zřejmě si mysleli, že by mohla mít pravdu; možná babce nakonec přeskočilo. Tohle bylo na stárnutí to nejhorší: její mysl zůstávala pořád stejně bystrá a rychlá, ale lidé nějak předpokládali, že ztrácí síly.

Je pravda, že je obvykle rychle vyvedla z omylu; za těch téměř osmdesát let manželství se Snapem si osvojila něco z jeho jedovatého slovníku. Verbální políček obvykle stačil na to, aby jí šla impertinentní mládež z cesty, ale na tuhle ženskou to zjevně neplatilo.

Nechápali, že si teď sice těžko pamatuje nová jména, ale to je tím, že dnešní mladí jsou tak příšerně nezajímaví. Poslední slavnostní večeři na ministerstvu strávila klábosením s Draco Malfoyem a oba se shodli na tom, že čarodějky a kouzelníci dnešní generace mají asi takové kouzlo osobnosti jako tlustočervi.

Vlastně ještě menší.

Lucius byl už samozřejmě dávno po smrti. Po válce spáchal v Azkabanu sebevraždu, takže jeho majetek nemohl být zabaven. Připila na jeho památku - ty pečlivě ovládané obličeje jejích spolustolovníků za to stály. Nikdo si netroufl namítnout, že není vhodné připomínat muže, jehož jméno se stalo synonymem zla.

Měla dojem, že čarodějky teď straší Luciusem své děti; když nebudou hodné, přijde Malfoy a vezme si je. Asi by se mu to zamlouvalo. Zcela určitě by se mu zamlouvalo, jak si Draco nechal narůst vlasy; teď jako by otci z oka vypadl. Ne, na Luciuse Malfoye hned tak nikdo nezapomene.

Draco se revanšoval tím, že připil na Severuse. Ostatní se rozveselili - Severusova reputace válečného hrdiny byla nenapadnutelná, a protože mezi nimi neseděl, nemuseli se zabývat nepříjemnou maličkostí, že to byl sarkastický parchant. Nakonec se připíjelo všem starým přátelům - a v některých případech i nepřátelům - od Hagrida a Harryho až k Albusovi a Minervě.

Všichni jsou už mrtví.

Nový ředitel byl pochopitelně ťulpas, Harrymu nesahal ani po kotníky. Už skoro souhlasil s tou, jejíž jméno si nepamatovala, když zasáhl Severus junior. „Jestli bude někdo z vás takový hlupák, aby pokračoval v podobných nesmyslech, ujišťuji vás, jste koncem týdne oba bez práce.“

„Ale, pane ministře...,“ zaprotestoval ředitel.

„Žádné ale,“ odsekl. Když to bylo nutné, uměl být synem svého otce. „Má matka stráví dnešní noc na Astronomické věži.“

„V tom případě,“ prohlásila stará koza, „ji tam doprovodím.“

„Severus ani já nepotřebujeme gardedámu,“ odtušila ledově Hermiona.

Ředitel a ošetřovatelka se na sebe znovu podívali, ale ať už si mysleli cokoli, nechali si to při pohledu na kamenný výraz Severuse juniora pro sebe.

„Tak dobře,“ zamečel ředitel. „Ale nenesu žádnou odpovědnost za... za cokoli, co by se tam vaší matce mohlo stát.“

Typické pokrytecké cancy téhle moderní generace, pomyslela si. Proč to neřekne naplno? Jestli tam vaše matka umře, moje vina to nebude.

A tak jí dovolili, aby se zvedla z postele na ošetřovně, oblékla si zase šaty, a doprovodili ji na večeři jako čestného hosta, ne jako zatracenou potížistku, za kterou ji samozřejmě považovali.

Bradavice se nezměnily.

Když sledovala švitořící děti, dokázala si představit, že večeří u profesorského stolu po boku svého muže jako už tolikrát. Severus junior jako by otci z oka vypadl, tytéž prsty svírající sklenku s vínem, tytéž vlasy zakrývající mu tvář, když se sklonil k jídlu. Když se zahleděla do prázdna, dokázala si představit, že po jejím druhém boku sedí Albus, Minerva a všechny ty známé tváře z minulosti.

Binns tu pořád byl. Vyhýbala se mu, jak to jen šlo. Sama se občas cítila jako duch, ale když se ji Severus junior chystal vyprovodit k věži, podařilo se mu ji oslovit.

„Slečno Grangerová,“ řekl, „pozdravujte ode mě prosím Severuse, až ho příště uvidíte.“

Slzy, které jí vhrkly do očí, ji překvapily. Zadržovala je jen s obtížemi. „Moc ráda.“ Dokonce i jejím uším zněl vlastní hlas chraplavě.

Na tvářích těch, kdo ten rozhovor sledovali, se rozhostil známý shovívavý výraz; jak je to od Binnse hezké, že potěšil babku i s jejími bláznivými vrtochy, mysleli si. Ze srdce ráda by je všechny proklela, ale nechtěla přijít pozdě na schůzku.

Když spolu procházeli školou, Severus junior mlčel. Zastavili se u vchodu do věže; dál už půjde bez něj.

„Zvládneš to tu sám?“ zeptala se.

Všechno pochopil, a přesto se sladce usmál - bůhví, že tohle nezdědil ani po jednom z nich - a řekl: „To víš, že ano. Obejmi za mě tátu.“

Jen kývla, zastrčila mu neposlušný pramen vlasů za ucho a políbila ho na tvář. Pak vykročila na dlouhý výstup na vrchol věže.

Ještěže si nechala časovou rezervu. Byla si jistá, že k té zatracené stavbě musel někdo přidělat pár pater navíc. Půl hodiny před domluveným časem, před půlnocí - jedině Severus může žádat o ruku o půlnoci - dorazila s funěním na vrchol věže. Sotva popadajíc dech se usadila, aby tu počkala.

Byla ráda, že je tu první; nechtěla, aby Severus viděl, jak celá rudá lapá po dechu, i když by si určitě neodpustil poznámku o připomínce společných slastných chvil, jen aby zjistil, jestli se pořád ještě červená.

Nalila dvě sklenky ohnivé whisky - určitě si bude stěžovat, že začala bez něho - a začala do větru vyprávět poslední novinky.

Že Septimus, jejich nejstarší, se konečně stal otcem, že Severus junior porazil Korneliova vnuka a získal křeslo ministra kouzel a že Lily má evidentně zálusk na Luciuse juniora, ale hraje si na nepřístupnou.

„To dělá jen dobře,“ ozval se za ní tichý hlas, „pokud se on jen trochu podobá svému dědečkovi.“

„Jdeš pozdě,“ řekla.

„Jsi tu brzo,“ opáčil.

„Nechala jsem ti trochu ohnivé whisky.“

„To rád slyším.“ Uvelebil se vedle ní a společně se zadívali na školní pozemky. „Předpokládám, že bys tedy ráda šla na jejich svatbu?“

Zavrtěla hlavou. „Podle toho, jak to na sebe hrají, to bude možná trvat léta, než se konečně dohodnou.“

„Má lásko.“ Otočil k ní hlavu a ona ucítila na dlani dotek jeho horkých rtů. „Půjdeš se mnou?“

Přikývla. „Už jsem se rozloučila.“

Obrátil se k ní. Jejím unaveným tělem pronikla průsvitná paže. Ucítila ostrou bolest a zvedla třesoucí se ruku, aby se dotkla jeho nádherné tváře. Následovalo poslední trhnutí, když mu dovolila, aby jí pomohl vstát - a byla volná. Prudce se objali. Ani jeden z nich nevěnoval pohled uzlíčku hadrů a kostí, který jim ležel u nohou.

U vchodu do věže uslyšel Severus junior matčin jasný smích. Pak nastalo ticho. Nebyl si úplně jistý, ale na kratičký okamžik měl dojem, že směrem k jezeru putují dva nezřetelné stíny. Zamrkal, aby si pročistil oči, ale když se znovu podíval, byly tam pořád. Zastavily se, obrátily se k němu a zdálo se, že mávají. Vytratily se dřív, než jim to mohl oplatit. 
 

Tato povídka podporuje Domácí hospic Cesta domů. 87 777 DMS CESTADOMU Cena DMS je 30 Kč.



Rok: 
2008
-A A +A