Eliza

Přístupnost: asi bez omezení
Varování: příšerně sentimentální (nedivím se, že tuto scénu autorka sama nezpracovala)
Shrnutí: velmi drobná momentka o zhrzené lásce sedmnáctiletého důvěřivého děvčete
Prohlášení: postavy i celou situaci vytvořila před více než dvěma stovkami let Jane Austenová, příjde mi neuvěřitelné, jak málo se stran lidských povah od té doby změnilo.
Poznámka: Motivací bylo Zuzčino drabble Neurvalec donutilo mne znovu pročíst scény týkající se Elizy (protože na ten souboj jsem se vůbec nepamatovala)
Ještě poděkování KattyV za nedávnou lingvistickou poradu (snad se mi podařilo to správně zapracovat)

Eliza seděla u okna a dívala se na ulici. Nesledovala kočáry, pobíhající poslíčky a služebné, nezajímala ji garderoba procházejících dam. Přesto teď nebyla schopna jiné činnosti než hledět a hledět na tu obyčejnou londýnskou ulici. To, co tak vyhlížela, byli pánové, respektive jeden konkrétní pán, a ten nešel a nešel. Dnes už snad posté stírala slzu. Vždyť slíbil, že se pro ni vrátí. Slíbil to.
Před domem zadrnčela kola kočáru. Třeba zrovna přijel! Naklonila se, ale nezahlédla, kdo vstoupil. Honem se vysmrkala a snažila se trochu upravit. Kdepak. Z haly dolehl plukovníkův zvučný hlas. Ruce jí zase klesly a bezděčně pohladily vyklenuté břicho.
Vstoupil, pozdravil ji, okomentoval počasí, zeptal se, jak se jí daří. Jak nenáviděla ty zdvořilostní fráze. Jak by se jí asi mohlo dařit, když je jak velryba křížená se slonem! Aspoň, že už na ni mluví. Za celou cestu do Londýna neřekl ani slovo. Z nevrlých myšlenek, do kterých ji uvrhlo právě proběhlé zklamání, ji naštěstí vytrhla hospodyně, která přinesla podnos se svačinou. Naštěstí! Zastyděla se. Málem by řekla něco nevhodného. Přitom mu byla tolik vděčná, že pro ni přijel, poplatil dluhy a vůbec se o všechno postaral. Nakonec se pokusila také o nějakou společenskou konverzaci, nicméně skoro stejně neúspěšně jako on. Zdál se jí snad ještě zamlklejší než obvykle. Ale dnes už se ho musí zeptat, už k tomu konečně musí sebrat odvahu.
„Strýčku,“ oslovila ho tak, jako ho oslovovala ještě jako dítě, „nemluvil jste s panem Willoughbym?“
Smutně na ni pohlédl, ale váhal s odpovědí.
„Slyšela jsem, že je již několik dní ve městě,“ naléhala.
„Ano, je v Londýně a mluvil jsem s ním,“ odmlčel se a dodal s povzdechem, „dá-li se to nazvat rozhovorem.“ Zase se zamlčel. O osudu nebo štěstí, že dnes toto setkání oba přežili, tak o tom Elize říkat nebude.
„A co říkal? Proč se tu ještě nestavil?“ znovu se pokusila navázat rozhovor.
„Elizo, je velmi nepravděpodobné, že by se tu zastavil.“
„Ale…“ nenacházela vhodná slova. Nakonec se nadechla, aby udržela stavidlo slz, a konečně to vyslovila: „A kdy si mne tedy vezme?“
Nevěděl, co jí má odpovědět. Co říct na tu bezmeznou důvěru v člověka, který si ji ani trochu nezaslouží.
„Vždyť slíbil, že se pro mne vrátí! Slíbil to!“ slzy už nebylo možno zastavit.
„Dítě,“ řekl tak tiše a klidně, jak to říkával, když kdysi plakávala jako malá holka, „Willoughby jistě nemá v plánu svatbu.“ Viděl, jak to Eliza není schopna pochopit, a rozhodl se, že nemá cenu jí cokoliv zastírat. Dodal tedy ještě: „Dal bych ti pěkné věno a vím, že jemu paní Smithová, jeho teta, také nabízela slušné zaopatření, pokud by si tě vzal, ale odmítl to.“
Eliza vstala, neschopná odpovědi. Věděla to. Tolik nezodpovězených dopisů, měsíce marného čekání. Věděla to dávno, jen si to pořád nechtěla připustit.
„Elizo,“ řekl jí naléhavě „nedělej si starosti, postarám se o vás…“
Jako by jí ta věta rozvázala nohy, s pláčem vyběhla ze dveří.

… (o pár dní později) …

Chovala maličkou, hleděla z okna a tiše jí vykládala: „Koukej, koukej, jak je ten Londýn šedivej. Ale my pojedeme do zelena. Strýček nás vezme na venkov. Počkej, až to uvidíš! Tam budou stromy, kytičky, ptáčkové a travička…“ Povídání postupně přešlo do tiché písničky: „Travička zelená, to je moje potěšení, travička zelená…“

Podporuji: 
Nadační fond Betlém nenarozeným DMS BETLEM na čísle 87777, tato společnost mimo jiné podpory budoucím maminkám provozuje azylový dům pro těhotné ženy: http://www.nfbetlem.cz/nase_cinnost/azylovy_dum
Klíčová slova: 

Komentáře

Obrázek uživatele Esti Vera

Musím se přiznat, že kánon neznám. O to překvapivější pro mě bylo, jak jsem od textu nemohla odtrhnout oči. Ty emoce byly vylíčené skvěle! A ten konec byl opravdu hezký, sice smutný, ale zároveň v sobě nesl naději :)

Obrázek uživatele Eillen

Ačkoliv jsem četla knížku snad padesátkrát, trvalo mi dlouho, než mi došlo, kdo je Eliza. Až když pronesla jméno Willoughby, tak mi to docvaklo.
Jdu poslat DMS a pak hned letím do knihovny. Je čas se vrátit zpět do staré dobré Anglie :-)

Obrázek uživatele neviathiel

Protože mně někdo (Zuzka?) vysvětlil, jak to bylo se soubojem, sepnulo mně to poměrně rychle. Elizy mně vždycky bylo líto.

-A A +A