Neumím zapomenout, i když bych chtěl

Obrázek uživatele Esti Vera

12. ledna 1999

„Hluboká voda je pro ty, kteří umí plavat“ (Christopher Fry)

Severus Snape se probral z neklidného spánku, rychle otevřel oči a pátravě se rozhlédl po okolí. Když se ujistil, že je v cele opravdu sám, dovolil si na chvíli pocítit úlevu. Bylo lepší zešílet ze samoty a zmatených myšlenek, než snášet urážky a násilí od opilých strážců.

Nevěděl, jestli je den nebo noc. Okno v místnosti chybělo a neurčité šero, které vycházelo Merlin-ví-odkud, nedávalo moc šancí na odhad času. Nevěděl ani, jestli už takhle zavřený čeká dva měsíce, nebo pět let. Střídavě spal, přecházel místností tam a zpět, cvičil a občas se zaměřil na nitrobranu. Snažil se chránit svou poničenou mysl, aby jednoho dne neskončil jako Lockhart.

Řekli mu, že ztratil paměť v důsledku hadího kousnutí. Nevěřil jim, ale nemohl si to nijak ověřit. Věděl, jak se jmenuje, kolik mu bylo let, když ho sem zavřeli, věděl dokonce i to, že v Bradavicích učil lektvary. Osob si pamatoval jen pár – Albus Brumbál, někteří z jeho studentů a kolegů, ale na své mládí si nevzpomínal. Občas zahlédl útržky starých vzpomínek, jen obrazy bez zvuku, které nedávaly žádný smysl. Lidé v černých maskách, usměvavá zrzavá dívka, násilí a krev. Nechápal to a nikdo se neobtěžoval mu to vysvětlit. A tak skončil tady. Nikoho nezajímalo, že si půlku svého života nepamatuje.

Zahleděl se na vlhký strop. Čas od času z něj spadla kapka vody. Osamocená, studená a nevlídná. Možná, že kdyby té vody bylo víc, mohl by se v ní utopit a ona by odnesla všechen jeho zmatek a trápení. Ale jeho přání se jen málokdy splnila, připomněl si zahořkle a posadil se na zem, aby se soustředil na svou mysl. Možná, že když bude ve svém podvědomí dost dlouho, všechno to trápení brzy skončí.

28. července 2000

„Člověk je zrozen k vzájemné pomoci“ (Seneca)

„Našel jste něco, pane profesore?“ zeptal se Harry, když na stole uviděl další výtisk Denního Věštce, otevřeného na stránce s inzeráty.

„Ne,“ odpověděl lektvarista stručně, jak měl ve zvyku. Choval se téměř jako dřív a když s ním člověk mluvil jen chvíli, neměl šanci poznat, kolik vzpomínek ten muž ztratil. Vědomosti mu zůstaly a když se vzpamatoval z pobytu v Azkabanu, vrátil se mu i jeho věčný sarkasmus.

„Tady jsem vám přinesl ještě Čarodějův týdeník, tam by snad mohlo něco být,“ prohlásil Harry s nadějí v hlase. Věděl, že pokud si Snape nenajde práci, půjde to s ním od desíti k pěti. Mladík byl ochotný mu pomoci, věděl, jak těžké to teď starší kouzelník má. Bez paměti, bez práce, bez peněz i bez domu. Z vězení ho sice pustili, ale jeho věci mu už nevrátili.

Přesto ale Harry věděl, že svému bývalému profesorovi nemůže pomáhat pořád. Pokud se muž chtěl zase postavit na vlastní nohy, potřeboval práci. A on byl odhodlaný mu pomoci s hledáním.

Severus Snape rychle nalistoval inzeráty s nabídkami a začal si je pročítat. Redaktor kouzelnického časopisu? Asistent v knihkupectví? Ministerský úředník? Pomalu četl dál a jeho nálada se zhoršovala. Znechuceně noviny odložil, protože na polovinu těch pozic neměl kvalifikaci a druhá polovina byla zkrátka pod jeho úroveň. Vždyť byl Mistr lektvarů! Očekával, že se bude opakovat stejný scénář jako předešlé dny - Harry se na něj podívá, prohlásí, že to přece nemůže být všechno tak hrozné, sám si noviny pročte a pak si zklamaně uvědomí, že ano, může to být všechno tak hrozné. Ten den to ale bylo jinak.

„Byl jsem u Munga.“

„Hm,“ dal mu Severus na vědomí, že slyší, ale nemá chuť se o tom bavit.

„Hledají lektvaristu na oddělení výzkumu léčiv,“ prohlásil Harry jen tak mimochodem a pozorně sledoval svého bývalého učitele. Kdyby s ním netrávil poslední dva měsíce, řekl by si, že na něj ta zpráva neměla žádný vliv.

„A berou i bývalé Smrtijedy?“ zeptal se starší muž sarkasticky, ale Harry už tušil, že je otázkou pár dnů, než bude mít lektvarista zase práci.

24. května 1998

„Kdo rozhodl spor bez vyslechnutí druhé strany, nebyl spravedlivý, i kdyby rozhodl spravedlivě“ (Seneca)

„Severusi Snape, jste obžalován ze smrtijedství, dvaceti čtyř vražd a také z přípravy nelegálních lektvarů za účelem mučení a ublížení na zdraví, “ informoval ho muž v modrém hábitu úředním hlasem. Co mohl říci? Že si nic nepamatuje? Že vůbec netuší, co tady dělá? Že z jeho údajných spolupracovníků, kteří seděli v první řadě pod dohledem bystrozorů, si pamatuje sotva polovinu?

Zatímco kouzelníci vstávali a znovu si sedali, předčítali obžalobu, pronášeli svědectví a hádali se o možné výši trestu, on jen zamlkle seděl vepředu. Síň byla plná. Novináři i obyčejní lidé se za černou páskou tlačili jeden na druhého, aby co nejlépe slyšeli a viděli. Kolik z těch lidí ho nenávidělo? Co jestli opravdu udělal ty hrozné věci, ze kterých ho obžalovali? Co jestli je opravdu vrah?

„Pane Snape, nyní máte možnost promluvit,“ vytrhl ho ze zamyšlení nějaký muž a dva bystrozorové ho odvedli k malému pultíku.

„Ztratil jsem paměť, což mohou někteří z lékouzelníků jistě potvrdit. Proto žádám o možnost strávit svůj trest na speciálním oddělení nemocnice U Svatého Munga, kde zůstanu do skončení trestu, nebo do navrácení paměti, po kterém by mohlo být obnoveno soudní řízení. Na tuto možnost mám jako oběť útoku ze zákona nárok,“ přečetl připravený text chladně. Neměl ve zvyku se doprošovat, ale věděl, že teď by mu to mohlo zachránit život.

Chvíle ticha. Někdo si stoupl, pronesl pár slov a zase se posadil. Radili se, šeptali si i zvyšovali hlasy.

„Vzhledem k závažnosti obvinění se žádost o výkon trestu v lékařském zařízení zamítá.“

Přestal poslouchat. Jak mu milostivě sdělil jeden lékouzelník, tohle byla jeho jediná šance. Kdyby se vyléčil a paměť se mu vrátila, mohl by se u soudu nějak hájit, ale když skončí v Azkabanu, jeho šance byly nulové.

Když soudce přečetl rozsudek, snažil se tvářit neutrálně. Věděl, že to takhle skončí. Vždyť jak jinak by to také mohlo dopadnout, když má na krku dvacet čtyři vražd? Potichu se loučil s denním světlem. Bylo mu jasné, že živý se z Azkabanu nedostane.

15. května 2000

„Je-li nepořádek na stole odrazem nepořádku v mysli, co potom odráží prázdný stůl?“ (Albert Einstein)

„Pojďte dál,“ prohlásil Harry a prošel dále do bytu. „Tady je obývák a kuchyně, je vám to k dispozici. Je tu mudlovská technika, aby to nebylo podezřelé, ale funguje to na kouzla. Tamhle je moje ložnice a tady je pracovna.“

Po otevření dveří se mužům odhalil výhled na stůl přetékající papíry. Dokumenty byly také na židli a pokrývaly asi polovinu podlahy.

„No,“ pronesl rozpačitě Harry, „s tímhle něco udělám a pak tam budete moct spát. Zatím to asi budete muset vydržet na gauči.“

Návštěvník celou dobu mlčky poslouchal, ale pak už to nevydržel a zeptal se: „Proč to děláte, pane Pottere?“

Mladík si trochu zoufale prohrábl vlasy, jak uvažoval, co odpovědět. „Co vám na to mám říct? Pravdu nemůžete pochopit. Nepamatujete si to.“

„Můžete laskavě ponechat na mně, co si pamatuji a co ne?“

„Četl jsem ty soudní spisy a také lékouzelnické zprávy,“ vysvětlil Harry s pokrčením ramen.

Severus si znechuceně odfrkl. Nechápal, co se děje, ani co dělá v bytě zachránce kouzelnického světa. Víc než to ho ale štvalo, že každý v jeho okolí věděl víc, než on sám. A bývalý ředitel Zmijozelu a Brumálův špeh rozhodně neměl ve zvyku být neinformovaný.

21. června 1998

„Poznání představuje konec strachu“ (Jiří Švejda)

Harry se probral z neklidného spánku a chvíli se jen zmateně rozhlížel po nemocničním pokoji, než mu došlo, proč tam je. Tedy, on sám to příliš nechápal. Porážka Voldemorta ho sice pěkně zmohla, několik dnů byl v bezvědomí, ale teď už se cítil dobře, tam co tu pro Merlina ještě pořád dělá?

Po pár minutách nesmyslného zírání do stropu za ním přišla paní Malsteinová, postarší nevrlá lékouzelnice, která ho měla na starosti.

„Jak dlouho tu ještě budu?“ ptal se kouzelník, když nad ním ošetřovatelka mávala hůlkou a něco zapisovala do desek.

„Dokud nebudete v pořádku, pane Pottere,“ odpověděla otráveně.

„Já jsem v pořádku.“

„To posuzuji já, ano? A co vám na tom vůbec vadí? Buďte rád, že tu ležíte a máte klid. Stejně tam pořád dokola řeší nějaké soudy a Denní věštec dokonce zavedl speciální poválečný týdeník.“ Že jde o bulvár plný žvástů nemusela zmiňovat. Harryho ale okamžitě zaujalo něco jiného.

„Nečetla jste něco o soudu Severuse Snapea?“ ptal se mladík. Tohle bylo to, co potřeboval vědět. Jestli Snapea odsoudili, tak asi napochoduje na ministerstvo a prokleje každého úředníka, který s tím má něco společného. Ten muž si zasloužil svobodu.

„Četla, nečetla, do toho vám nic není. Vy máte tady v klidu ležet a ne sledovat politiku,“ odbyla ho lékouzelnice a bez rozloučení odešla.

Do háje, pomyslel si Harry, to přece nemůže myslet vážně, ne? Dokonce mu ani neřekla, jak dlouho tady ještě bude muset trpět. Nejradši by se teď hned sebral a utekl oknem, ale v místnosti žádné nebylo. Dřív za to byl rád, protože si uměl představit ty davy novinářů a byl rád, že ho nemůžou tajně fotit nebo snad oknem žádat o rozhovor, teď by ale byl nadšený z možnosti utéct, nebo si alespoň nechat doručit pár výtisků novin.

Ještě chvíli přemýšlel o tom, co se asi v kouzelnickém světě teď děje, než ho silná dávka lektvaru odnesla do říše snů.

Zdálo se mu o tom, že Snapea odvedli do Azkabanu.

22. června 2000

„Žádná hradba není nedobytná“ (Marie Lu)

Už měsíc byl Snape u Harryho doma a černovlasý kouzelník se přesto každé ráno divil, že je to pravda. Bylo těžké uvěřit, že ten obávaný uzavřený mrzout, který nikdy nepřijímal cizí pomoc, ne protože by o ní nestál, ale protože měl pocit, že si ji nezaslouží, se dal tak snadno přemluvit, aby se na čas nastěhoval ke svému bývalému studentovi.

Kdyby ho člověk potkal na ulici, nepozná, že muž ztratil většinu paměti. Nikdy se neusmíval a svou nejistotu nadále skrýval za sarkasmus a pohrdání. I tak se ale něco v něm změnilo. Neměl výčitky svědomí, protože činy, které údajně spáchal, si nepamatoval. Cizí lidi podezíral čím dál více a k ministerstvu choval ještě větší nedůvěru, než dřív.

Když ho Harry dostal z Azkabanu, nabídl mu, že u něj může nějakou dobu zůstat. Lektvaristův majetek zabavili při soudu a on neměl, kam jít. Nikdy svého rozhodnutí nelitoval a věřil, že udělal správnou věc.

Po pár týdnech si Harry na přítomnost staršího muže začal zvykat. Vycházeli spolu a on svého bývalého učitele pomalu začal poznávat. Nebylo to tak, že by si sedli a povídali si, ale přesto měl mladík pocit, že zná svého spolubydlícího lépe než kdokoliv jiný. Vstával v šest třicet. Udělal si čaj. Pročetl první tři strany novin s důležitými zprávami a pak je jakoby mimochodem odložil tak, aby poslední strana s výsledky famfrpálové ligy zůstala viditelná. Naoko znuděně ji chvíli pozoroval, ale Harry si byl jist, že pozorně pročítá, jak zápasy dopadly. Večer zase vždycky sedával v křesle a něco rychle škrábal na papír, který nakonec stejně hodil do ohně. Harry se ho neptal, co to píše, a lektvarista se o tom nikdy nezmínil. Pomalu a jistě kouzelník poznával zvyky svého spolubydlícího, aniž by spolu mluvili.

Občas se Harry nedokázal ubránit myšlenkám na Severusovu hezky tvarovanou postavu (když ho poprvé uviděl bez impozantního hábitu, jen v kalhotách a košili, byl opravdu překvapen, jak dobře muž vypadá). Stále častěji si ale zakazoval snění o a temné podzemní učebně, Snapeovi, jeho při školním trestu a spoustě úžasných věcí, které se tam tak nějak mimochodem staly. Věděl totiž, že ten, po kom toužil, nebyl Severus, kterého měl před sebou, ale Snape, kterého si pamatoval ze školy. A on až moc dobře chápal, že vzpomínky se vrátit nedají.

28. června 1998

„Spravedlnost je vlak, který má, bohužel, vždycky zpoždění“ (Marina Cvětajevová)

Jakmile Harry dorazil domů, překvapila ho obrovská hromada novin na stole. Po chvíli mu ale došlo, že zatímco byl v nemocnici, sovy mu dál nosily předplacené Kouzelnické listy. Začal je odebírat hned, jak odešel ze školy, protože nesnášel, když neměl informace. Uvědomoval si, že ani tenhle plátek nepodává vždycky objektivní informace, ale přece jenom to bylo lepší, než Denní věštec a Rita Holoubková.

Posadil se do křesla a vytáhl noviny s nejstarším datem. Musí to vzít postupně, aby pochopil, co se okolo něj dělo. Odpověď našel až ve výtisku z 25. května.

Smrtijedské soudy: Kdo je vinen?

Soudy se Smrtijedy pokračují! 24. května v odpoledních hodinách vydalo ministerstvo další rozsudek, tentokrát v případu obžalovaného Severuse Snapea, který byl za Smrtijedství odsouzen k doživotnímu pobytu v Azkabanu.

Severus Snape, mistr lektvarů a profesor v Bradavické čkole čar a kouzel, se na stranu Vy-víte-koho přidal ještě v době svého studia. Podle výpovědí několika svědků, měl za úkol špehovat Albuse Brumbála, tehdejšího ředitele, a všechny zprávy předával Temnému pánovi. Později svého nadřízeného zavraždil, jak jsme vás již informovali dříve. Po té, co Bradavice padly do rukou temných sil, Severus Snape se stal jejich ředitelem. Dopaden byl po velké bitvě, kdy se potuloval po školních pozemcích.

Lékouzelníci, v jejichž péči se obžalovaný zotavoval z následků boje několikrát poukázali na to, že kouzelník není ve stavu, aby mohl vypovídat. Ministerstvo se ale rozhodlo tuto informaci ignorovat a nepovolilo ani odpykání trestu na speciálním oddělení u Svatého Munga, které Severu Snape požadoval kvůli ztrátě paměti. K tomu už se ale on ani odborníci nevyjádřili.

Kdo ho připravil o vzpomínky? Odstranil si je obžalovaný sám, aby měl šanci na menší trest? Nebo mu tímto poněkud drastickým způsobem chtěl někdo pomoci? Naše redakce se pokusila vypátrat co nejvíce informací, které najdete na straně pět.

Harry se zatajeným dechem přečetl celý text. Nevšiml si, jak v důsledku jeho rozbouřené magie praskla váza na stolku, ani jak se prudce zabouchly dveře. Tohle přece nemyslí vážně? Odsoudit někoho, kdo si nic nepamatuje? To je barbarství.

V tu chvíli si byl Harry jistý, že svého bývalého učitele dostal ven, i kdyby měl využít všechnu svou pitomou slávu a poskytnout rozhovor Ritě Holoubkové. Třeba by ta kráva mohla být taky jednou k něčemu užitečná.

14. listopadu 2002

„Zapomenout, zapomenout, to se řekne lehce, ale moje srdce zapomenout nechce“ (neznámý autor)

„Pojď dál. Díky, žes přišel,“ usmál se Harry unaveně na svého kamaráda.

„To je v pohodě, nemusíš děkovat,“ odpověděl Neville.

„Zjistil si něco?“ zeptal se kouzelník a v hlase se mu odrážela naděje.

Neville se chápavě usmál: „Ptáš se mě pokaždé, ale já ti pokaždé musím odpovídat to samé. Nech to plavat, Harry.“

„Musím přece být nějaká cesta. Musí být způsob, jak to zjistit.“

„Víš, já tě chápu. Vím, jaké to je. Ale už je čas to nechat, ano? Prostě na to zapomeň. Některé záhady nejdou vyřešit.“

„Snažím se.“

„Já vím.“

6. září 2000

„Žít ve vzpomínce znamená žít dvakrát“ (Marcus Valerius Martialis)

Severus vyndal cínový kotlík a zažehl pod ním plamen. Doufal, že teď už by se to mohlo povést. Přidal hřenivku, aby zvýšil účinek, ale i klaník, aby se zbavil její toxicity. Snížil v pátém kroku teplotu, aby mu to zase nebouchlo a vytvořil i lepší konzistenci. Tahle práce ho bavila. Pravda, vadilo mu trochu, že si nemohl svoji činnost řídit sám a byl přinucen spolupracovat se dvěma kolegy, ale nebyla to zas taková nemehla jako Longbottom, takže se to dalo přežít.

A na svědomí to měl Harry. Pomohl mu najít si práci a poskytl mu přístřeší, než mu ministerstvo vrátí jeho majetek. Nevěděl, proč to zelenooký mladík dělá, ale byl mu vděčný.

Jak přidával sezanku, najednou si na něco vzpomněl. Ale ne tak normálně, jako když si uvědomíte, že musíte jít nakoupit. Bylo to jako blesk z čistého nebe. Mladá zrzavá dívka, která s ním tenhle lektvar jednou vařila. Přešel k dalšímu kroku a pak mu to došlo. Lily. Jmenovala se Lily. V tu chvíli věděl, že se nemůže řídit podle návodu, který sám vymyslel. Potřebuje nechat své ruce, ať pracují samy a uvaří lektvar, o kterém nevěděl, že by ho uměl, ale který si přesto pamatoval do nejmenšího detailu.

Jako v mrákotách došel do skladu a začal připravovat další přísady. A vzpomínky se vracely. Nejprve jen pomalu, jako když mírně prší, ale postupně to přecházelo v krupobití a on si vzpomínal na další a další věci. Voldemort, jak ho mučí. Albus, jak oceňuje jeho práci. Potter a Black, jak se mu smějí. Další lidé, další příběhy.

On, jak mučí malé dítě. On, jak se Harrymu směje ve svých vzpomínkách. On, jak zabíjí Albuse. On, jak se stává ředitelem Bradavic. On, jak ubližuje, ničí a zabíjí. On, jak se chová jako bastard.

V tu chvíli se rozhodl. Musí odsud zmizet! Nechápal, jak ho Harry dokázal snést ve svém bytě, po tom všem, co mu udělal. Už věděl, že všechno to přátelství a pomoc byla jen přetvářka. Netušil proč, ale bylo to tak. A on musel odejít, dřív než Harrymu ublíží ještě víc. Musí ho ochránit před sebou samým.

Nechal mu jen krátký vzkaz.

Vrátila se mi paměť a rozhodl jsem se odejít. Děkuji, za všechnu vaši pomoc. Bylo laskavé, že jste mi ji poskytl, i když jsem si ji nezasloužil.

Zkuste na mě zapomenout. Bude to tak pro všechny nejlepší.

S pozdravem, Severus Snape

Epilog I

„Trpělivost a dlouhý čas zmohou víc nežli vztek a síla“ (Jean De La Fontaine)

Harry to nechápal. Nechápal nic z toho, co se kolem něj dělo. Severus odešel, jen tak, bez rozloučení. Zmizel pryč. A Harrymu nezůstalo nic, jen kousek papíru, bolest a chuť řvát tak, aby ho Severus slyšel třeba i na druhém konci světa.

Neville se o něj staral. Netušil sice, co přesně se stalo, ale věděl, že jeho kamarád potřebuje pomoc. Naslouchal mu, vařil mu čaj a nakonec ho vytáhl do skleníku, kde se oba při tvrdé práci trochu uklidnili.

Harry sám netušil, proč mu muž tak chybí. Zvykl si na jeho přítomnost, to bylo jasné. A teď mu chyběly sarkastické poznámky, vůně jeho oblíbeného čaje, černý vířící plášť. Chyběl mu a to bolelo.

Nejdříve byla ta bolest téměř k nevydržení, tak jako jakékoliv jiné trápení. A pak to začalo odeznívat. Harry přestal hledat, přestal hypnotizovat prázdné křeslo v obýváku, přestal doufat. Severus se nikdy neozval. A jak čas plynul, všechno se vrátilo zpátky do starých kolejí a Harry byl zase sám.

~ ~ ~

Poznámka autorky: Jakmile jsem povídku dopsala, uvědomila jsem si, že by se dala zakončit i trochu jinak (a veseleji). Proto pro zvědavce přidávám druhý epilog, přímo navazující na ten první. Nechám na vás, jestli ho budete považovat za regulérní část povídky, nebo jen za důkaz, že autorka byla kreativní a příšerně nerozhodná.

~ ~ ~

Epilog II

„Nejsme to, co by z nás lidé chtěli mít. Jsme to, čím jsme se rozhodli být. (Paulo Coelho)

Bylo slunečné letní odpoledne a Harry se rozhodl, že navštíví Hermionu. Bydlela v malém domku v kouzelnické části Londýna společně s manželem, se kterým se seznámila na univerzitě, a se dvěma dětmi. Od té doby, co se vdala, ji její kamarád navštívil jen párkrát.

Zaťukal na dveře a ty se po chvilce otevřely.

„Ahoj Harry, co tu děláš? Neukázal ses už celou věčnost. Pojď dál,“ přivítala ho čarodějka a už ho táhla do obýváku.

Po chvíli nezajímavého tlachání na něj Hermiona najednou udeřila: „Co se děje? Když jsi tu byl naposledy, tvářil ses, jako kdyby nastal konec světa, ale doufala jsem, že už tě to přešlo. Co se stalo tak hroznýho, že se tváříš takhle?“

„Nic se neděje, Hermi, jsem v pohodě.“

„Harry,“ ztišila trochu hlas, „víš, že mi to nemusíš říkat. Ale možná by ti pomohlo, si o tom promluvit, ať je to cokoliv.“

„Nedokážu na něj zapomenout, myslím, na Severuse. Já vím, že on to tak chtěl, ale to prostě nejde.“

„Na světě jsou věci, na které nejde zapomenout, víš. Věci, o které stojí za to bojovat, věci, na kterých záleží.“

„Ale co mám dělat? Jak ho mám najít, Hermiono?“

„Příští týden je v Thajsku konference. Koná se jen jednou za pět let a sjíždějí se tam nejlepší lektvaristi z celého světa. Jestli chceš hledat, začni tam.“

~ ~ ~

A Harry začal, protože když o něco stojíme, je jedno, kde začneme. Důležité je začít hned. Když Severuse uviděl, jak debatuje s nějakou ženou o jejím novém objevu, rozzářili se mu oči. A bylo to přesně tak, jak říkala Hermiona.

Na Severusovi mu záleželo, stálo za to o něj bojovat a už nikdy na něj nezapomněl. Ono je totiž těžké zapomenout na někoho, vedle koho se každé ráno probouzíte.

Podporuji: 
Centrum podpory podnikání Praha, o.p.s. - První dny na svobodě (www.cppp.cz, www.reintegrace.cz), DMS ve tvaru "DMS PRVNIDNY 30" lze zaslat na číslo 87 777
Fandom: 
Klíčová slova: 

Komentáře

Obrázek uživatele Eillen

Příběh jsem přečetla, vlastně přehltala. HP už účelně nevyhledávám, ale při dobročinnosti jsem si řekla, že to prostě dám. A jsem ráda, že jsem to udělala.

Líbí se mi jak první konec, tak jeho případné rozpracování. Obojí má své kouzlo.
Děkuji za možnost si přečíst tak krásný příběh. DMS už letí.

Obrázek uživatele Esti Vera

Moc děkuji za milý komentář, chápu, že někoho HP úplně brát nemusí, takže o to jsem raději, že jsem povídkou potěšila :)

Obrázek uživatele neviathiel

Líbí se mi ten první epilog, má takový hezky nostalgický a realistický nádech.

Obrázek uživatele Esti Vera

Děkuji za komentář! Když jsem s povídkou začínala, byl plánovaný ten první konec, ale když jsem si to po sobě přečetla a pak se koukla na jeden svůj rozpracovaný příběh, který určitě neskončí úplně dobře, řekla jsem si, že bych nějaký ten dobrý konec napsat měla. Nechat tedy dva možné konce mi přišlo nejlepší a jsem ráda, že tě jeden z nich oslovil :)

-A A +A