Tramvaj na věčnost

Obrázek uživatele neviathiel
Rok: 
2017
Fandom: 
Obdarovaný: 
Čespír

Karel Vrbenský potáhl z cigarety a otřásl se. Bohnická rána byly čím dál chladnější. Kouzlo, které na sobě nosili všichni zaměstnanci šestatřicátého pavilonu, zaťukalo kamsi na zadní vrátka jeho vědomí. Někdo místní zažil něco podivného a přichází se svěřit. Možná případ pro speciální pavilon. Možná bude třeba zavolat vyšehradské. Možná z toho nebude nic. Karel si upravil šálu a čekal.
Z mlhy se vynořil muž kolem čtyřicítky, přišel ke Karlovi a strčil ruce do kapes. „Nemáte oheň?” zeptal se.
Karel mu připálil.
„Některý služby jsou na palici.“
„To mi povídejte,” prohodil Karel.
Muž mu věnoval zkoumavý pohled. „My se asi neznáme,” řekl.
„Myslím, že ne. Vrbenský.“
„Beneš. Sedmadvacítka.“ Oddělení akutní péče.
„Třiatřicítka,“ zalhal Karel, protože šestatřicítka oficiálně neexistuje.
„V noci nám přivezli kluka. Tak osmnáct let,“ rozpovídal se Beneš. „Pokus o sebevraždu a katatonický stupor. To bylo v papírech z nemocnice.“
„Co jste zjistili?“ pobídl ho Karel.
„Má řezné rány na obou předloktích a krku a už dva dny nereaguje vůbec na nic. Jako živola.“
„To zní dost divně,“ prohodil Karel a típl cigaretu.

O půl hodiny později dopil čaj, popadl lékařské zprávy a odešel na pokoj s nově převezeným pacientem ze sedmadvacítky. Zahleděl se do zprávy z traumatologie. Raděj Zoubek, osmnáct let. K sousloví „řezné rány“ někdo připsal tužkou otazník a slova „tupý nůž“.
Karel dočetl zprávy, odložil je na stůl a přisunul si židli k Zoubkově lůžku. Oříškové oči mrtvě hledící do stropu. Karel pohlédl do jeho mysli a dotkl se bodavého chaosu.
Vytržená duše.
Zabodl pohled do zdi. Mžitky a barevné stíny za chvíli zmizely. Zůstala jen tupá fyzická bolest hlavy. Karel si promnul zátylek.
„Do hajzlu,“ shrnula to šéfka. „Zavolej na Vyšehrad, ať sem pošlou někoho z démonologie.“

Na vrátnici čekal Kaminski z oddělení vražd vyšehradské kriminálky. Vyšehradská kriminálka je policejní obdoba bohnické šestatřicítky. Oficiálně neexistuje a stahuje k sobě případy, do kterých zasáhla magie. Karel pro ně už dva roky zpracovával posudky a Kaminského zběžně znal. Tak zběžně, že se dodnes ani nedozvěděl jeho křestní jméno.
„Neměl jsem tušení, že jste démonolog,“ prohodil Karel.
„Neměl jsem důvod vám to říkat,“ odpověděl Kaminski.
V Zoubkově pokoji Kaminski vytáhl z kapsy nůž a načrtl do vzduchu několik kouzel. To poslední se se syčením rozprsklo do černých jisker. Kaminski schoval nůž do pouzdra a beze slova odešel.
Karel ho dohnal na chodbě. „Co jste zjistil?“ zeptal se.
„Magické stopy po nekromancii a napadení oživencem,“ odpověděl Kaminski.
Karel se otřásl.
„Kde bydlel a kde ho našli?“ zeptal se Kaminski.
„Je to v záznamech. Potřebujete to hned?“
„Ano. Musíme najít oživence, než se setmí. Kdoví, co mu stihl nařídit.“
„To bych mohl zjistit ,“ řekl Karel.

Bolavý chaos se rozplýval pomalu. Někdo Karla odvedl do kuchyňky a přehodil mu mikinu přes ramena. Skrz černou mlhu se rýsovalo bublání vody. Karel zamrkal a ohřál si ruce o šálek kávy. V zorném poli se mu objevila kolegyně. Druhý šálek kávy podala Kaminskému, který zařezaně seděl proti Karlovi.
Karel pootočil kousky chaosu proti sobě. Nic povědomého. Potřebuje kotvu. „Nemám se čeho chytit,“ řekl. „Potřebuji vidět jeho byt nebo osobní předměty.“
„Dobře,“ odpověděl Kaminski. „Pošleme vám fotografie jeho pokoje. Bydlel u rodičů.“

„Raděj letos odmaturoval v Budči a nechtěl pokračovat ve studiu. Vždycky měl vyznamenání. Jen poslední ročník se zhoršil, protože byl nešťastně zamilovaný do spolužačky. Přemlouvala jsem ho, ale…“ Drahomíra Zoubková bezmocně rozhodila ruce. „Začal toho brzy litovat. Chce se se příští rok vrátit do školy. Je to chytrý a hodný kluk. Něco takového by nikdy neudělal.“
Erik Kaminski se rozhlédl po pokoji. Rozestlaná postel, závěsy z těžké tkané látky, skříň s vyřezávanými dvířky, dřevěný stůl a židle, police s knihami, svetr přehozený přes opěradlo židle, na stole hrnek s pracími potřebami, kalamář, pero a fotoalbum s nápisem Lyska. V polici dobrodružná literatura, pověsti, historie, několik učebnic, jedna kniha o horolezectví. Jedna kniha nemá na hřbetě titul.
„Nehýbala jsem s ničím, přesně jak jste mi řekli.“
Erik kývl na strážníka s fotoaparátem a otevřel fotoalbum. Spousta momentek dívky s velkou pihou na tváři. Namátkou vytáhl z police knihu o historii Klatovska. Razítko budečské knihovny. Erik ukázal na knihu bez titulu. „Psal si deník?“
Paní Zoubková přešlápla. „Ano.“
„Můžu roztáhnou závěsy?“ zeptal se strážník s fotoaparátem.
„Jistě,“ odpověděla chladně paní Zoubková.

Lyska znechuceně hleděla přímo na fotografa. Šéfka oddělení vražd Vilemína Roztočilová zavřela fotoalbum a přisunula je zpátky Eriku Kaminskému. „Působí to docela děsivě,“ řekla a obrátila se na Jirku. „Co jsi zjistil z toho deníku?“
Jiří Štědra zastával pozici mladšího vyšetřovatele, ačkoliv byl o dva roky starší než Vilemína. „Všechny zápisy jsou o ní,“ řekl rozvážně. „Jmenuje se Lyska Mohušová, je to jeho bývalá spolužačka. Ptal jsem se po ní v Budči, řekli mi, že přede dvěma týdny přerušila studium z osobních důvodů. Raděj do ní byl nešťastně zamilovaný, ona ho opakovaně odmítla. Zjevně ji často sledoval, zmínil se, že to oznámila na budečskou ostrahu. Začal ji nenávidět, byl přesvědčený, že mu zničila život. Koukni na poslední zápis.“
Poslala mě do háje. Prý se chovám jako úchyl. Já že jsem úchyl? Ji zajímá jen ten idiot Ctimír. Tak kdo je tady úchyl? Když ho tolik chce, tak ať ho má.
„Kdo je Ctimír?“ zeptala se Vilemína.
„Ctimír Výšek. V létě zemřel. Skákal ze skály do vody a zlomil si vaz.“

Erik Kaminski se zhluboka nadechl a zaklepal. Jednání s lidmi nebyla zrovna jeho parketa. Jednání s pozůstalými vyžaduje jemnocit, který Erik nemá. Přidržel si knihu o horolezectví na hrudi, nápisem od sebe.
„Je to Ctimírova oblíbená kniha,“ povzdechl si pan Výšek po nutné výměně zdvořilostí. „Nemohl jsem ji najít, když jsem balil jeho věci na půdu. Pojďte dál.“
Pan Výšek přecedil ovocný čaj do dvou hrnků.
„Měl na půdě oblíbené místo,“ řekl. „Dal jsem tam všechny jeho věci. Měl tenhle dům rád. Když manželka odešla, bez váhání se rozhodl zůstat. Plánoval, že po škole přestaví půdu a bude tam bydlet s Lyskou. Měli se opravdu rádi. Nevím, proč dělal takové hlouposti. Neměl to zapotřebí.“
„Vyšetřovalo se to?“ plácl Erik.
Pan Výšek přikývl. „Nehoda. Otevíráte to znovu?“
„Ne,“ řekl Erik. „Zatím si nemyslíme, že by to mělo souvislost s naším případem.“
„Aha. Zdržuji vás, že? Je divné být sám v celém domě. Myslel jsem, že přišla Lyska. Chodí za mnou každý týden, prý mě nechce nechávat samotného. Měla se stavit touhle dobou.“
Erik horečné zapřemýšlel. „Mohl bych tady na ni počkat?“
„Nepřijde. Volal jsem k ní domů, jestli je všechno v pořádku. Její táta říkal, že je pryč.“
„Kde?“ zeptal se Erik.
„Neřekli mi to. Nedávno se ale zmiňovala, že chce odjet do Rakouska k nějaké rodině. Učit děti česky. Chtěli je přihlásit do budečské školy.“
„Když jste s ní mluvil posledně, mluvila o odjezdu?“
Pan Výšek se zahleděl do zdi. „Ne.“
„Můžu použít vaši studnu?“

Karel přejel očima fotky z Radějova pokoje. Jeho pohled přitáhlo fotoalbum a sešit v pevných deskách. „Jde o dívku,“ vychrlil na Štědru z vyšehradské kriminálky. „Byl do ní patologicky zamilovaný. Nechtěla ho. Něco se o ní dozvěděl, pár dní nazpátek. To pro něj byla poslední kapka.“
„Přerušila studium,“ prozradil mu Štědra.
„To je ono,“ kývl Karel. Před očima mu vyskočila stránka deníku. Zaostřil na nejdůležitější větu. „Nenastoupil ke studiu kvůli ní a ona teď odešla. Chtěl se jí pomstít. Použil něco, co má v pokoji. Nepatří to tam. Kniha.“
Štědra mu přisunul fotografii knihovny. „Která to je?“
„Ta o horolezectví. Není jeho. Patřila jednomu klukovi z vysoké,“ řekl Karel. „Chodil s Lyskou. Už nežije. Kniha zůstala u Zoubka.“ Před očima se mu cosi mihlo. Černá barva. Dopravní prostředek. „Pohřební vůz, cesta do jiné dimenze… Chce ji odvléct do pekelné brány.“ Karel svraštil obočí. „Nevidím to jasně.“
„Jak vypadá ten vůz?“ zeptal se Štědra a natáhl ruku k odznaku.
Světlo odražené od mokrých… kolejí? „Černá tramvaj,“ řekl Karel.

Otce Lysky Mohušové zastihl Erik někde v kanceláři. Za zády mu pableskoval štít posunutého vnímání.
„Víte, kde je vaše dcera?“ zeptal se Erik bez otálení.
„Někde u kamarádky,“ odpověděl pan Mohuš. „Proč se ptáte?“
„Volal jste té kamarádce?“
„Ne, neměl jsem důvod.“ Pan Mohuš se znepokojeně ohlédl. „Stalo se něco?“
„Pátráme po ní. Možná jí někdo chce ublížit. Kdy jste ji viděli naposledy?“
„Včera večer.“
„Proč jste to ksakru nenahlásili?“ vylítl Erik.

„Stopovací kouzlo se zaseklo někde na Vinohradech. Musí být v tajné dimenzi.“
Jiří uhnul zřízenci, který kolem něj probíhal k výtahu. „Vrbenský to potvrdil. Viděl půlnoční tramvaj.“
„To by souhlasilo,“ odpověděla Vilemína z druhé strany odznakového spojení. „Je někde na Olšanech. Snad je ještě naživu.“
Jiří pomyslel na pekelnou bránu ve staré zdi. „Snad se k ní dostaneme včas,“ řekl.

„Má to dva háčky. Tramvaj jede jen o půlnoci a nepřijme víc než tři živé.“
„Já vím,“ řekl Erik. „Pošleme tam někoho z démonologie. Mohušovou najdou i beze mě.“
„Zoubka ne. Viděls jeho tělo a jeho pokoj.“
Erik se zatvářil překvapeně.
„Nemůžeš ho tam nechat,“ řekla Vilemína důrazně. „Patří do vězení, ne do pekelné brány.“
„V tom případě potřebuji průvodce,“ řekl Erik.

Blížila se půlnoc a na chvíli přestalo mrholit. Karel si přetáhl kapuci mikiny přes hlavu, vložil si do úst cigaretu a škrtl sirkou. Malý záblesk vytouženého tepla. Zlatá bohnická rána. Karel s obavami pohlédl do koruny stromu, pod kterým stáli. Pár lístků se zachvělo a zem těsně vedle Kaminského zkropila sprška vody.
Z větví se linulo trylkování. Přitřepotal se stín a přistál u zpěváka. Zpěv utichl a začaly námluvy. Kaminského zaujal poklop kanálu. Karel bezostyšně koukal dál. Ke dvěma stínům se připojil třetí. Karel rozpačitě zabodl pohled do chodníku.
Ozval se pískot a zděšené třepotání. Karel se rozhlédl. Půlnoční tramvaj neslyšně zastavila. Místo čísla linky měla kříž.
Přední dveře se otevřely.
„Nerozmyslel jste si to?“ zeptal se Kaminski.
Karel zavrtěl hlavou a nastoupil.
Tramvaj měla jediný vagón, byla podélně rozdělená na dvě oddělení pro rakve a vpředu a vzadu měla prostor pro několik lidí. Karel a Kaminski nastoupili do přední části. Sedadlo řidiče bylo prázdné.
„Máme hodinu,“ řekl Kaminski. „Pokud nestihneme zpáteční tramvaj, zůstaneme tam do zítřejší jedné po půlnoci.“
Dveře se zavřely s kovovým cvaknutím a tramvaj se rozjela.

Míjeli setmělé Vinohrady bez barev a života a Karlovi připadalo, že jedou už celou věčnost. V půlnoční tramvaji není radno počítat čas. Čas v ní plyne jinak. Když zastavovala u Olšanských hřbitovů, těch v tajné dimenzi, byla stále půlnoc. Karel vystoupil a rozhlédl se. Bezbarvá brána hřbitova působila ještě ponuřeji, než černá tramvaj.
„Kolik máme času?“ zeptal se Karel. I tady čas plyne jinak.
„Hodinu. Do jedné,“ řekl Kaminski a bez váhání přelezl bránu.
Karel zkusil kliku. Otevřeno.
Olšanské hřbitovy to tady připomínalo jen vzdáleně. Náhrobky byly zarostlé plevelem, kaple měly propadlé střechy a zdi. V jedné kapli se mihotavě svítilo.
„Lyska musí být tam,“ napadlo Karla. Udělal dva kroky směrem ke kapli a nejistě se zastavil.
„Nesmíte projít otvorem ve zdi,“ řekl Kaminski. „V jednom je brána do mrtvé dimenze. Držte se u mě.“
Světlo v kapli připomínalo oheň. Oba muži rozsvítili světelné sféry. Nikde nikdo. U okna kaple se rýsovala nejasná lidská postava. Karel pozvedl sféru a zesílil ji, ale dosvítila sotva deset kroků. I světlo se tady chovalo jinak.
Postava se obrátila k nim. Chlapeckou tváří se rozběhl zlověstný škleb. Oživenec se vzápětí vrhl na Kaminského. Pohyb byl tak rychlý, že ho Karel sotva postřehl. Ozvalo se praskání ochranných kouzel a oživenec se vzteklým syčením spadl do křoví.
Kaminski zvedl ruku s nožem a načrtl do vzduchu modře jiskřící kouzlo. „Odejdi,“ nařídil oživenci.
Lidská postava se zkroutila a se syčením odplížila pryč.
„Do příští půlnoci od něj máme pokoj,“ řekl Kaminski. „Pojďte.“
Kapli chyběl kus střechy a neměla dvířka. Na prahu a na parapetech oken se nepřátelsky černaly muří nohy a ochranné čáry. Karel přistoupil ke vchodu. Pod dírou ve střeše hořelo několik větví a u nich se krčila zrzavá dívka v noční košili.

„Chtěl mě odnést k pekelné bráně.“
„Jak jste mu utekla?“ zeptal se Karel.
„Zaříkáním. Zdržovala jsem ho, dokud nepřišel den.“
Kaminski přikývl, jako kdyby to vysvětlovalo vše. Karel neměl sebemenší tušení, ale vysvětlování počká. Půlnoční tramvaj ne.
„Napadlo mě, že kdybych spálila jeho tělo —“
„Ne,“ přerušil ji Kaminski.
„Co jiného chcete dělat?“
„Nejde o Ctimíra, ale o vás,“ zasáhl Karel smířlivě. „Pokud se vyčerpáte čarováním, prochladnete. Je snadné tady zemřít.“
Lyska zvedla oči k nebi. Z konečků jejích prstů se rozběhly ohnivé nitky a utkaly síť. Vzduch kolem vláken se rozechvěl. „Umím se o sebe postarat,“ řekla.
„To vidíme,“ odpověděl Karel a zabloudil pohledem na muří nohu ve dveřích. Není černá, ale tmavě rudá. Když se jí Karel dotkl, na prstech mu zůstaly rudohnědé tečky.
„Poškrábala jsem si nohy.“
Lyska je oheň. Neumí létat. Ctimír byl vzduch.
Karel zabloudil pohledem na díru ve střeše. Těsně u ní se černala další muří noha.

Pekelná brána se černala ve zbytcích nejstarší hřbitovní zdi. Za ní nebylo vůbec nic. Lyska se neklidně rozhlédla.
„Nechoďte blíž, ať se děje cokoli,“ řekl Kaminski, přistoupil k bráně a načrtl nožem do vzduchu kontaktní čáru.
Karel se rozhlédl s nepříjemným pocitem v zátylku. „Někdo nás pozoruje,“ řekl.
Kaminski dál čaroval u brány. Karel rozsvítil světelnou sféru. Nikde žádný pohyb. Nikde nic živého. Nikde žádné barvy.
„Jeden musí vyjít a dva musí vejít,“ řekl najednou cizí hlas.
Proti Kaminskému stál průhledný obrys Raděje Zoubka.
Karel se vzpamatoval. „Nikdo nemusí vejít, Raději,“ řekl. „Jsi volný. Tvé tělo žije. Dovedu tě k němu.“
Raděj pohlédl na Lysku a přes tvář mu cosi přeběhlo. „Když jsi ho tak chtěla, tady ho máš,“ vyplivl nenávistně.
Ze stínů se vynořilo Ctimírovo vyschlé tělo. Lyska sebou polekaně trhla.
Kaminski roztáhl ruce a mezi prsty se mu rozprostřel ochranný kruh. Kaminski jej přehodil přes Lysku.
Raděj Zoubek se obrátil k oživenci a cosi zašeptal. Než se Karel stihl nadechnout, oživenec popadl Kaminského za vlasy a smýkl jím k pekelné bráně. Lysčin ochranný kruh zakolísal. Natáhla před sebe dlaně, které vmžiku obalily plameny. Její ohnivý plášť pohasl.
Lyska zavřískla, přes Karla se převalila ohnivá vlna a cosi zapraskalo. Ctimírovo tělo zmizelo v plamenech. Lyska se bezhlesně zhroutila na Karla.
„Jsi volný, Ctimíre. Pokoj tvé duši,“ řekl Kaminski. Vytáhl si z vlasů zašedlou ruku se zaťatými prsty a odhodil ji. Jakmile se dotkla země, se syčením se rozpadla na popel.

Do příjezdu tramvaje zbývalo patnáct minut. Karel oblékl Lysce svou bundu a uvázal jí kolem hlavy šátek. Nezakrytou hlavou se ztrácí spousta tělesného tepla. Jemu zalezla zima až do morku kostí.
„Půjčte mi kabát,“ řekl Kaminskému.
„K čemu?“ zeptal se Kaminski, sjel pohledem na Lysčina namodralá lýtka a přikývl.
Karel omotal kabát Lysce kolem nohou a rozhlédl se. Mlčenlivá silueta Raděje Zoubka mu stála za zády. Skrz ni zahlédl díru ve hřbitovní zdi. Měl dojem, že se tam něco pohnulo. Otřásl se a schoval ruce do kapes.
Když přijela tramvaj, na jejím boku ve tiše vyklopila dvířka přihrádky pro rakev. Karla polilo horko. Když se zkřehlými prsty snažil nahmatal Lysčin tep, přísahal by, že se na něj z kabiny řidiče zubí vybělená lebka.
„Jdeme,“ řekl mu Kaminski, zvedl Lysku a nastoupil zadními dveřmi. Karel ho následoval s průhledným Radějem v patách.
Přísahal by, že v tramvaji je ještě větší zima než venku.

Horká sprcha ho pohladila po tváří. Karel pod ni strčil hlavu. Když sem přišel, myslel si, že nikdy nerozmrzne. Cesta na Radějův pokoj s přízrakem v zádech byla nekonečná a chodby temné a nehostinné. Dovedl duši k tělu, odešel odtamtud a ani jednou se neohlédl.
Dva dny mimo tělo jsou na pováženou, ale Raděj přežije. Může jít do vězení. Nic jiného se nezaslouží.
Karel se donutil zavřít vodu, vymačkat vodu z vlasů, osušit se kouzlem a obléct do suchého teplého oblečení. Nejraději by zalezl po teplou peřinu. Noc ale ještě neskončila. Karel si stáhl vlasy do koňského ohonu a ovinul šátek kolem krku a vrátil se na sesternu.
Kaminského našel na sesterně. Šrám na hlavě měl přelepený obvazem a hřál si ruce o hrnek horkého čaje. „Musím si ostříhat vlasy,“ řekl nesouvisle.

Lyska Mohušová seděla na posteli a opírala si nohy o kolena. „Proč jsem na psychiatrii?“ zeptala se.
Možná odtud zítra odejde a bude v pořádku. Možná ji trauma bude provázet měsíce, možná roky. Má štěstí, že přežila.
„Je to taky nemocnice,“ odpověděl Karel. „Co se stalo?“
„Večer jsem šla spát a probudila se až na hřbitově. Poznala jsem to tady. Občas jsme sem chodili s partou. Ještě než Ctimír zemřel.“ Ticho. Povzdech. „Raděj se poslední dobou choval divně, ale netušila jsem, že ho chce oživit.“
„Jak jste mu utekla?“
„Zaříkala jsem ho, aby se nehnul, dokud nespočítá nitky na svém kabátě.“
„Cože jste udělala?“ ujelo Karlovi.
„Neměla jsem sůl. Než dopočítal, byla jsem v kapli a muří nohy na místě. Nechápu, jak jsem to stihla. Bála jsem se, že projde do kapce. Poslala jsem ho spočítat náhrobky. Pak kameny ve zdi. Nakonec mě napadlo poslat ho pro devět listů lípy. Tam žádné listí neroste. Do svítání se nevrátil, ale další večer přišel zas.“
„Co jste to studovala? Démonologii?“
Lyska zavrtěla hlavou a koutky jí zacukaly. „Kdepak. To není obor pro mě.“

Komentáře

Obrázek uživatele Julie

Já říkám furt, že pražskou noční dopravou se člověk dostane úplně všude:-)
Parádní horor. Akorát se teď budu bát do tramvaje.
Doufám, že to Lyska rozchodí. Je prima. Co to vlastně studovala?

Obrázek uživatele neviathiel

Díky :)
Lyska je odolná a myslím, že se do roka dá do kupy a vrátí do školy. Jen pořád nevím, co studovala...

Obrázek uživatele Aries

Horor s velkým H

Obrázek uživatele Julie

To mi povídej. Fakt se bojím do tramvaje. A do lesa! Jste jedna horší jak druhá:-)

Obrázek uživatele neviathiel

Taky že jsme ti navzájem koukaly pod pokličku :)

Obrázek uživatele ef77

Na Olšanech je pekelná brána! Hu! Skvělý, jenom nevím, jak teď budu v noci jezdit tramvají.

Obrázek uživatele neviathiel

Nenastupuj o půlnoci a pozor na číslo :)

Obrázek uživatele Rya

Hodně dobrý!

Obrázek uživatele neviathiel

Díky!

Obrázek uživatele Keneu

Jsem sice pod dekou, ale už je to moje deka a ne deka stanice číslo 5 (která oficiálně existuje).
Páni!
Děkuju Ti moc, Ježíšku. Karla si pamatuju z nějaké Tvé dřívější povídky, jsem moc ráda, že jsi mi ho nadělila. A taky jsem moc vděčná za odolnou Lysku, počítání, knižní detaily a tramvaj, co jezdí jinam. A vůbec za parádní, tak akorát strašidelné čtení.

Obrázek uživatele neviathiel

To jsem ráda. Snažila jsem se splnit celé přání a doufala, že si tu předchozí povídku pamatuješ :)

Obrázek uživatele Keneu

Povedlo se Ti to výborně.

Obrázek uživatele Rebelka

Vyborny horor a jsem rada, ze dobre dopadl. Cerna tramvaj je uplne skvela. Jesteze ve Zline mame jen trolejbusy :).

Obrázek uživatele neviathiel

Píšu si, na DMD napsat černý trolejbus. :-)

Obrázek uživatele Rya

Hihihi, to je škodolibé :-D

Obrázek uživatele Rebelka

To je tak zakerne :D.

Obrázek uživatele ef77

Nesponzorují tě taxislužby :o))?

Obrázek uživatele neviathiel

No jo, já na ně zapomněla jako na smrt.

Obrázek uživatele Elrond

Mě se na tom líbí, jak využíváš známá místa přidáváš k nim tajemno. Ta půlnoční tramvaj je skvělá!

-A A +A