Zahánění samoty

Obrázek uživatele Esti Vera
Rok: 
2017
Fandom: 
Obdarovaný: 
Owes

~ Hermiona ~

Rychlým krokem mířila ke krbu, podpatky přitom důrazně klepaly do podlahy. Už natahovala ruku ke krabičce s letaxem, když se náhle zarazila. Neměla s sebou desky a pokud měla být její lež věrohodná, rozhodně si je vzít musela. Se sotva zaznamenatelným povzdechem se otočila na patě a jako rychlá voda proletěla bytem do pracovny. Vlasy jí povlávaly kolem hlavy, jak pospíchala, aby přišla včas. Když se protáhla kolem křesla, Severus odtrhl znak od knihy a s pozvednutím obočí se na ni nechápavě podíval. Pousmála se a na vysvětlenou zavolala: „Nestíhám konzultaci!“
Zmatený výraz profesora lektvarů se ještě prohloubil. „Na Štědrý den?“ protáhl udiveně s trochou své obvyklé jízlivosti.
„Odevzdání prací je už v únoru!“ vysvětlila, když se, teď už kompletně vybavená, řítila bytem zpět ke krbu.
„Zkusím se vrátit co nejdřív,“ ujišťovala ho, když do rukou nabírala kouzelný prášek, a uvnitř ji tiše bodly výčitky svědomí. Kdyby jen tušil ...
Severus rychle skryl své překvapení, přikývl a obrátil oči zpět k rozečtené knize
Vyslala k němu poslední jemný úsměv, než se zvoláním „Merlinova univerzita, katedra přeměňování“ vstoupila do zelených plamenů. Na chvíli se s ní všechno zatočilo a ona měla pocit, že v sobě neudrží ani tu trochu jogurtu, kterou měla k snídani - ostatně jako pokaždé, když byla nucena použít letax.
Když ve vstupní hale univerzity vystoupila z krbu, překvapilo že, že uviděla Mistra Whitea. Kráčel přímo prostředkem majestátní místnosti. Trochu udiveně na ni pohlédl, než ji obdařil širokým úsměvem a hned se zeptal: „Slečno Grangerová, co vy tady? Tedy, je mi jasné, že pokud by někdo šel na Vánoce do školy, byla byste to vy, ale ani z vyučujících tu skoro není!“
Žena nepatrně zbledla. Co teď? Na koho by se mohla vymluvit? Rychle vzpomínala, jak se dříve dostávala z podobně nepříjemných situací a když už začínalo ticho být trapně dlouhé, bez rozmyslu plácla: „Já … potřebuji něco z knihovny.“
„Vážně? To už se chystáte na tu pololetní práci?“ usmál se učitel. „No, tak hodně štěstí a krásné Vánoce, nechť vám Merlin pokoj přinese.“
Trochu nejistě se usmála nazpět: „Děkuju, vám taky.“
Mistr White se naposledy usmál a opustil vstupní halu. Hermiona za ním ještě chvíli zírala, než si dovolila propadnout panice. Jak jsem mohla být tak hloupá? Mělo mi dojít, že knihovnice je největší drbna na škole! Co mu řeknu, až se příště zeptá?
Stále nervózněji se mladá žena otočila zpět k řadě krbů. Kdyby jen White tušil, že jediný důvod, proč zamířila na univerzitu, je podpořit lež, kterou řekla Severusovi … Příliš se do toho zamotávala a měla pocit, že to prostě musí prasknout.
Z krbové římsy nabrala trochu letaxu. Rozčileně švihla hůlkou a z krbu vyšlehl velký plamen. Trochu ustoupila, překvapena silou vlastní magie, než oheň zmírnila. Hodila prášek do plamenů a do ticha vstupního sálu univerzity hlasitě oznámila: „Britská letaxová centrála!“
O pár vteřin později vystoupila z krbu kousek od Londýna. Zvědavě se rozhlédla se kolem. Starý dům, který mudlové považovali za obyčejnou stodolu, v sobě ukrýval hlavní dopravní uzel pro všechny britské kouzelníky cestující do ciziny. Krby zaplňovaly tři celé místnosti a mohly přepravit několik tisíc lidí každý den. Hermiona tu byla jen jednou – když se vrátila do Bradavic, aby dostudovala poslední rok, vzal je sem profesor Kratiknot. Tehdy byly místnosti naplněny hlasitým štěbetáním stovek lidí a ze všech stran se ozývaly nejrůznější jazyky, jak někteří stále ještě používali překladatelská kouzla. Dneska ale centrála zela prázdnotou, jen z vedlejší místnosti se ozývalo tlumené hlasy, jak se někdo vypravil na vánoční návštěvu za hranice.
Hermiona chvíli počkala, až se její hlava i žaludek zklidní. Cestování letaxem jí obecně nedělalo úplně dobře, ale tři cesty tak rychle za sebou by určitě nezvládla. Když už cítila, že se dokáže v krbu nepozvracet, připravila se na třetí přesun, aktivovala překladatelské kouzlo a společně s vhozením prášku do plamenů důrazně pronesla: „Íslenskir letax höfuðstöðvar!“
V té chvíli už nebylo cesty zpět.

~ Severus ~

Hermiona se chovala divně. I když si vždycky zakládal na přesném vyjadřování a požadoval ho i od svých studentů, teď byl v koncích. Na její chování prostě nesedělo jiné slovo než „divné“. Nebylo to podezřelé, to ne, ona nebyla moc dobrá lhářka. Ani nepůsobila úplně nervózně – tedy, samozřejmě byla nervózní, ale to skoro pokaždé, když měla nějakou konzultaci. I když její perfekcionismus časem trochu zeslábl, stále byl nesnesitelně a nervozita kvůli školním výsledkům se dala očekávat.
Nepatrně se pousmál, když si vzpomněl, jak se Hermiona poprvé od ukončení studia vrátila do školy. Domluvila si stáž u Minervy McGonagallové – jejímu studijnímu zaměření to odpovídalo, Bradavice měla ráda a s bývalou učitelkou si rozuměla. Severus to chápal – jeho kolegyně byla přísná, spořádaná a za všech okolností spravedlivá žena. Hermionu vždycky vychvalovala jako nejlepší studentku ročníku, některé jejich debaty si doteď pamatoval.
„Severusi, měl bys konečně uznat, že to děvče je inteligentní a učí se víc než dobře.“ „Jestli na tvých hodinách k úspěchu stačí umět nazpaměť učebnici, tak tě skutečně lituji, Minervo, že sis vybrala tak otřesný obor. V lektvarech je potřeba především talent, rozum a spořádanost, a to slečně Grangerové zcela očividně chybí.“
„Severusi, tohle ale už opravdu přeháníš. Nemůžeš dát slečně Grangerové Přijatelné! Jsem si jistá, že si zaslouží to nejvyšší hodnocení.“ „Jsi – si – jistá? To je Nebelvírům podobné – udělat si na základě minimálního počtu faktů vlastní závěr a pak ho všem vnucovat.“ „No tak, co po ní vlastně chceš? Co by měla udělat, abys konečně pochopil, že si tu známku zaslouží?“ „Nehlásit se, jenom aby se mohla vytahovat; neučit se nazpaměť učebnici; přemýšlet logicky; nesnažit se kromě svého kotlíku ohlídat i ten Potterův a Weasleyův; ne-“ „Stačí! Pochopila jsem. Ty ji prostě nemáš rád.“ „Pochopila? To si nemyslím. A ve svém věku už bys mohla vědět, že lidem nemáš skákat do řeči.“

Hned, jak se vynořil z víru vzpomínek, vrátil se ke své předchozí otázce. Co to je s Hermionou? Jediným vysvětlením jejího trochu nezvyklého chování bylo, že není ve škole. Kam by ale jinak mířila na Štědrý den? Kdyby šla navštívit přátele, tak by mu to řekla. Tohle už si ujasnili dávno - jednou jedinkrát si dovolil namítat něco proti jejímu neustálému pobývání u Weasleyových a Pottrových. Tehdy mu řekla, že jedinou další možností, na kterou přistoupí je, aby oni přišli k nim – a od té doby už to víckrát nezkusil.
S povzdechem přešel do pracovny. Pokud jí nechtěl posílat patrona, nezbývalo než počkat, až se vrátí. Dokáže se o sebe postarat a všechno se určitě vyjasní.
Krátký pohled na stůl mu napověděl, jak strávit den. Všechny ty roky, kdy byl zvyklý trávit Vánoce sám, se prostě zavřel ve sklepení a opravoval testy. Navečer byl Brumbálem donucen dojít do Velké síně, kde si v rychlosti snědl večeři a okamžitě se vrátil zpět. Celkem mu to vyhovovalo a když byla Hermiona pryč, neviděl důvod na tom něco měnit.
Prohlédl si všechny pečlivě vyrovnané pergameny a párkrát mávl hůlkou, než mu do ruku přiletěl hrnek s čajem. Tak, co to bude dneska?
Eseje třetích ročníků? Ne, to ne, radši ani nechtěl vědět, co tam ti zabedněnci napsali. Projekty studentů z pokročilých lektvarů? To by mohlo být kvalitnější, i když … Ne, taky ne. Testy prvních ročníků? To by šlo. Vlastně … je to poměrně přijatelné.
První od shora ležel úhledně popsaný pergamen. Hannah Cloudová, samozřejmě. Trochu jako Hermiona před deseti lety. Rychle pročetl všechny odpovědi a červeným inkoustem připsal pár kousavých poznámek. Nad očekávání.
Druhý přišel na řadu Ted Perkins, jeden z těch tichých a nesmělých Mrzimorů, kteří většinou seděli někde v rohu a snažili se plnit pokyny. Tedy, ne že by jim to šlo, ale alespoň se na rozdíl od většiny arogantních Nebelvírů nebo přechytračelých Havraspárů snažili ho nenaštvat. Dal mu Mizerné.
V podobném duchu pokračoval dál. Mizerné. Přijatelné. Hrozné. Mizerné. Přijatelné. Hrozné. Mizerné. Hrozné. Mizerné.
Unaveně si protřel oči a vstal, aby si udělal ještě trochu čaje. Po chvíli voda tiše zabublala, tak vzal hrnek a chvíli zůstal jen tak stát u okna. Sledoval tři koulující se studenty, než si trpce pomyslel: Začínám být senilní. Už aby bylo po Vánocích. Nikdy nepochopil, proč se okolo nich dělá takový humbuk. Možná bych měl být rád, že je Hermiona pryč - zůstat tady, určitě by přišla s nějakým potrhlým nebelvírským nápadem, jak strávit den, pomyslel si. Ještě chvíli sledoval školní pozemky, než si zopakoval: Ano, takhle je to lepší, a vrátil se ke stolu. Čekala na něj ještě skoro polovina prací, tak proč ztrácet čas přemýšlením?
Když testy o hodinu později doopravil, plynule přešel k esejím třetích ročníků. Stále stejně hloupí, neubránil se ušklíbnutí, když prošel tři texty. Opravdu se v celém ročníku nenajde nikdo, kdo by chápal rozdíl mezi Modrovnicí a Mordovnicí? Hromádka opravených prací se ale naštěstí pomalu zvětšovala. V jednu hodinu si nechal od skřítků donést oběd a pak pokračoval.
Ve tři odpoledne dokončil poslední tah a uklidil brk i inkoust na svá místa. Protáhl si ztuhlá záda a podíval se na hodiny. Hermiona už tu měla dávno být, pomyslel si zachmuřeně. Běžná konzultace rozhodně nezabere pět hodin a i když toho zrovna měla ve škole hodně, většinou si našla čas stavit se na oběd domů.
Z nějakého důvodu se ten den cítil Severus Snape opravdu pod psa. Věděl ale o něčem, co by mu mohlo pomoci, a tak si po cestě do předsíně přivolal plášť a přehodil ho přes sebe. Bradavické chodby skrývaly spoustu studentů, kteří si mysleli, že jim projde porušování snad celého školního řádu, a o Vánocích to platilo dvojnásob. Profesor lektvarů věděl naprosto jasně, na kom si svůj vztek vybije.

~ Minerva ~

Zima je krutá. Nezná slitování. S radostí se vrhne na vše, co jí stojí v cestě a bleskurychle to zabalí do sněhové pokrývky. Neptá se, nelituje. Z její strany to není zločin. Dělá, co má. Zima má být krutá.
Jen několik málo organismů jí dokáže vzdorovat. Zahrabou se do bílé peřiny a přečkají mrazy. Ale lidé ne. Lidé vůbec ne. Jejich těla, tak křehká, tak málo odolná, tak lehce zničitelná, se zimě neubrání. Minerva McGonagallová za to byla vděčná.
Zima je pocit – nepříjemný, bolestivý, ale je to pocit. Maličké ledové krystalky přiběhnou a s krutou láskyplností se ovinou kolem srdce. Obejmu tě, polaskám, zmrazím. Neboj, nebudeš sama. Jsme tady.
A tak stojíš a necháváš je. Alespoň na chvíli, na tu malou chvíli, než tě pud sebezáchovy přinutí se probudit, odtrhnou od sebe víčka, vločkami pokryté řasy. Ještě maličkou chvilku bolesti, než se znovu vrátíš do světa bez emocí.
Tiše zavřela okno a dál pozorovala venkovní krajinu. Kéž by samota byla jako zima – svírala, bolela. Ale to ona neumí. Samota je nic – nic nedělá, nebolí. Prostě jenom způsobí, že jsi sám.
Kde jsi Albusi? Kdo přikouzlí stromům pestrobarevné vlněné čepice? Kdo venku vytvoří kluziště? Vždyť víš, že prvňáčci to nezvládnou. Nechal jsi je tu. Ale to nevadí, neboj, nezlobím se. To jen že ... i to zdobení stromků zůstalo na mě. Letos žádné kombinace fialové, žluté, růžové, modré, zelené a desítek dalších barev a odstínů. Odpustíš mi to? Dnes tu bude jenom bílá. Jako sníh na tvém hrobě. Přijde mi to tak nejlepší.
Postarší kouzelnice se nikdy necítila tak zoufale jako o Vánocích. Už od té doby, co jako mladá nastoupila, byla zvyklá trávit Štědrý den se svým kolegou, učitelem a přítelem. Nevzpomínala si na jediný rok, kdy by vynechali. Grindelwald, Voldemort, to vše se zdálo bezvýznamné, když ráno mířila po schodech do ředitelny, když chystala čaj a on vytahoval cukroví, když se tvářil, že pro ní má obrovské překvapení a stejně jí vždycky dal knihu. Tehdy se smála, ale teď už jí šestým rokem dělali společnost jen portréty na zdi. Jako by jí neustále připomínali absurdnost toho všeho. Umřeš. Možná ne hned, ale jednou určitě. A budeš tu viset s námi – hezky se prospíš, pak se projdeš po Bradavicích, navštívíš své známé a zase se vrátíš do rámu. A tak to půjde každý den. Už navždycky. Těšíš se?
Nikdy nechtěla být ředitelkou - místo zástupkyně jí plně vyhovovalo. Ale nikdo se jí neptal. A tak zkrátka jednoho dne přiletěla sova s rozkazem, aby se přestěhovala na druhý konec hradu a připravila školu pro studenty. V tom šoku si ani nestihla stěžovat.
Občas si říkala, že je čas skončit. Odejít prázdná a osamocená, ale s hlavou zdviženou. S vědomím, že pro Bradavice udělala, co bylo v jejích silách. Dokázala by to? Ano, zcela určitě. Ještě stále byla Nebelvírkou a odmítala skončit poražená. Alespoň navenek si chtěla zachovat zdání své dřívější disciplíny, odhodlání a neústupnosti. Jenže neměla kam jít. Čím by trávila celé dny, když ne papírováním a učením posledních dvou ročníků – jediných tříd, které se rozhodla si nechat? To by nešlo. Musela zaměstnat mozek, jinak by se z té prázdnoty zbláznila.
Znovu přistoupila k oknu. Zasněžené kopce hor jí připomínaly její duši. Zasněžená žalem, pokrytá tou tenkou pokrývkou, jedinou vrstvou chrání ztichlou zem před zmrznutím. Ale za jakou cenu? Když sklo odrazilo její tvář, chvíli se na sebe dívala. Vlasy pevně stažené do drdolu, záda rovná, jen ten přísný výraz se kamsi vytratil. Neúspěšně se pokusila na svůj odraz zamračit. Křečovitý úšklebek překvapil i ji samotnou. Možná už na to prostě byla moc stará.
„Šťastné a veselé,“ zašeptala svému odrazu.
Odpověď nedostala.

~ Hermiona ~

Hermiona vystoupila z krbu. Hlava se jí motala a měla pocit, že každou chvíli začne zvracet. Dobře, ne, letax nebyl dobrý nápad. Na druhou stranu ale neexistoval žádný jiný způsob, jak se dostat na Island. Celý ostrov obklopovala silná protipřemisťovací bariéra, kterou by žádný kouzelník sám nepřekonal. Tedy … kromě Grindelwalda … a taky Brumbála … a pochopitelně Voldemorta … a možná i Severuse. Ano, ten ostrov byl téměř nedobytný.
Chvíli počkala, až se její žaludek zklidní, a pak se rozhlédla okolo. Maličká místnost, tři krby a nikdo, kdo by se o ně staral. Proč taky, když tady žilo jen pár kouzelníků, kteří si většinou vystačili sami. Okolní svět Islanďany ani trochu nezajímal – měli svůj malý ostrov, jednu jedinou kouzelnickou vesničku a jejích asi tři sta obyvatel. To místo bylo ideální.
V prázdné místnosti se Hermiona chvěla zimou, a tak se těsněji zabalila do kabátu a připravila se na cestu ven. Pokud měl Vík nějakou zásadní nevýhodu, byla jí všudypřítomná zima a fakt, že v prosinci tu slunce svítilo asi čtyři hodiny. Najednou se Hermiona usmála, mávla hůlkou a seslala na sebe ohřívací kouzlo. Nebyla to náhodou ona, kdo Harrymu vždycky připomínal, že je kouzelník a nemusí pořád mrznout? Občas na to sama zapomínala.
I když slunce ještě spalo za obzorem, celá vesnice zářila. Každý dům na sobě měl alespoň pár světýlek a ulicemi poletovaly Světélníčci – malá, roztomilá stvoření, trochu podobná motýlům, která ve tmě vesele zářila. Kdyby tou dobou okolo projížděl nějaký mudla, neviděl by nic neobvyklého. Vesnici obklopovala velmi silná matoucí kouzla, takže nechtění návštěvníci by prostě viděli jen zasněženou krajinu a studené moře. Kouzelnickým návštěvníkům se ale naskytl pohled na svítící poklidnou vesničku, ve které atmosféra doslova sršela magií. Hermiona si to místo zamilovala, hned když tu byla poprvé.
Vykročila tichou ulicí, jen zdálky se linula tichá melodie. Vesnička byla malá, takže za chvíli už byla na jejím konci. Před ní stál její cíl – malý dvoupatrový domek kousek od všech ostatních. Klidný, nenápadný, částečně skrytý před zraky okolí, ale přitom žádná velká samota, která by komplikovala život.
V oknech se svítilo a ona si tak mohla prohlížet nenápadný interiér skrytý za sklem. Viděla velkou a pohodlně zařízenou místnost v přízemí – nejspíš něco na způsob obývacího pokoje. Dominoval mu velký klavír, u kterého seděl muž. Ve vlasech už měl šediny a i na kouzelnické poměry působil staře. Nehrál, to ne, jen tak seděl a rukou přejížděl hladké dřevo. Hladil, konejšil. Po tváři mu tekly slzy. Hermionu bodly u srdce hroty výčitek. Ta chvíle působila příliš osobně, soukromě a ona by ji sledovat neměla. Přesto ale nedokázala odtrhnout pohled od toho výjevu absolutního zoufalství.
Muž a klavír, staří přátelé skrytí před světem. Za oknem cinkají rolničky. Jsou Vánoce. A oni jen sedí a pláčou ve své tiché melodii.
Po chvíli, která jí samotné připadala jako nekonečná, ale nejspíš trvala jen pár vteřin, pomalu zavrtěla hlavou a odtrhla pohled od toho útrpného výjevu, který ji přesvědčil. Severus se bez ní obejde. Její místo je teď tady – po boku toho životem zlomeného muže, který dávno zapomněl na radost. Litovat bude moci později.
Vykročila ke dveřím. Sníh jí padal do bot, dříve vyházená cestička ke dveřím zřejmě skončila zapadaná. Byl jste vůbec někdy venku? pomyslela si smutně. Když se dostala až ke dveřím, byla promočená, ale v tu chvíli to nehrálo roli. Zaťukala a po chvíli marného čekání na vyzvání opatrně vytáhla hůlku, odemkla a vešla dovnitř.
Otevřela dveře do pokoje. Možná nezaznamenal, že překročila ochrany domu, ale teď už o ní věděl musel. Přesto se neotočil a dál věnoval pozornost klavíru. Po chvíli unaveným hlasem řekl: „Přišla jste.“
Nebyla to otázka ani vyjádření údivu. Za prostým konstatováním skutečnosti se skrývalo nevyslovené poděkování někoho, kdo strávil většinu času sám.
„Ano,“ odpověděla Hermiona, „přišla.“
Vždyť vy přece víte, že bych vás tu nenechala.

~ Severus ~

Severus Snape si byl už od dětství jistý několika fakty. Za jeden z nejdůležitějších považoval: „Pokud máte vztek, nic se vám nedaří a všechno vás štve, do týdne se to zaručeně podělá ještě víc.“ Naprosto to vysvětlovalo, proč pokaždé, když měl špatnou náladu a nutně potřeboval strhnout Nebelvíru alespoň padesát bodů, žádní studenti se nenechali chytit. Ten večer ani po dvaceti minutách toulání se hradem nepotkal vůbec nikoho.
Bavíš se hodně, Merline? pomyslel si, když se na chvíli zastavil u okna a sledoval zasněžené školní pozemky. Kde jsi je jen mohl schovat? No tak, ani jeden jediný Nebelvír by se nenašel? Nebo alespoň Mrzimor, Havraspár?
Že zatím nepotkal nikoho ze své koleje ho zas tak nepřekvapovalo. Ne, že by jeho háďata nic neprováděla, to rozhodně ne, ona se jen nenechala tak lehce chytit. Samozřejmě o nich věděl pokaždé, když se zdánlivě nepostřehnutelní plížili stíny, ale proč jim nedopřát tu chvilku tichého vítězství?
Vím o vás, ano vím, ale jsem hrdý, že se skrýváte tak dobře. A vy taky víte, nebo alespoň většina z vás. Víte, že vás nechávám běžet a berete to jako ocenění, které je potřeba přijmout s hrdostí. Možná je to zvláštní, ale naučili jste se to rychle. Takový je zkrátka svět Zmijozelů – já vím, že vy víte, vy víte, že já vím, ale všichni mlčíme, protože mluvení by tu křehkou vzájemnou úctu zničilo. Neumíme být slušní.
Mrzimorské žáky většinou taky nepotkával. Většina z nich neměla potřebu provádět cokoliv zakázaného a navíc se ho opravdu báli. Dávali si velký pozor, aby se mu vyhnuli obloukem – neváhali dokonce ani zvolil delší cestu, jen aby ho nemuseli potkat. Dříve jimi pohrdal – ani inteligentní, ani vynalézaví ani odvážní. Zkrátka kolej pro ty, kteří se nikam jinam nehodili. Při válce se ale ukázali jako neskutečně užiteční – nevystoupili v první linii, ale skrytě podporovali to, čemu věřili, a nikdy nezradili. Navíc, kdo by je podezíral? Uznával, že mohli být užiteční. Od té doby je stavěl někam mezi – nevynikali ani v pozitivní ani v negativním smyslu slova.
Pak tu byli všeználci z Havraspáru. Většina z nich ještě nepochopila, že jedno, dvě matoucí kouzla jeho zbystřené smysly spíše přiláká, než aby jim nějak pomohlo. Pýcha a přehnaná sebedůvěra byla jejich největší slabinou. Neměl je rád.
A nakonec, nakonec tu byl Nebelvíři, nejméně opatrní ze všech. Prováděli mu nepravosti přímo před očima v bláhové naději, že si jich nevšimne. Všiml si. Jejich reakce většinou stála za to – vymlouvali se, stěžovali si a z očí jim sršely blesky. Znal jen málo způsobů, jak zábavněji strávit odpoledne. Nebelvíři byli skvělá kořist.
Stále otráveněji procházel liduprázdným hradem. Podle záznamů sice většina studentů odjela domů, ale přece jen jich tu pár zůstalo. Tak kde jsou? Pomalu začínal chápat Protivu – být duchem musela být opravdu nuda, a tak byl zřejmě vděčný za jakékoliv zpestření těch stále stejných dnů.
Merline, vážně? Ani jeden Nebelvír? Jeden jediný? Vždyť se podívej, jaká je tu nuda. Baví tě to?
A Merlin, možná znuděný neustálým posloucháním modliteb, jeho přání vyslyšel.
„Slečno Collinsová, to bude pět bodů z Havraspáru za vaši nevhodnou poznámku. Nechte si to pro sebe. Slečno Davesová, deset bodů z Nebelvíru za nenošení školního hábitu. Nezajímá mě, že není výuka. Pět bodů z Mrzimoru za to, že se tváříte jako leklá ryba. Patnáct bodů z Nebelvíru za útok na spolužáka, pane Thomasi, a deset za to, že jste se neubránil, pane Caffrey. A abych nezapomněl, týden trestu s panem Filchem. Pro oba.“

~ Minerva ~

Ten den se Minerva McGonagallová naobědvala sama. Skřítci, kteří zřejmě vytušili její rozladěnost a smutek, se rozhodli připravit její oblíbené jídlo, ani zapečené těstoviny se špenátem jí ale nezvedly náladu.
Ve tři hodiny odpoledne dospěla k názoru, že se nemůže dále schovávat v pracovně. Bylo načase na chvíli odložit svou sebelítost a vrátit se k povinnostem – přece jen, jako ředitelka toho neměla na starost úplně málo. Čekalo se, že se alespoň na chvíli ukáže ve Velké síni, takže si přivolala hábit a přehodila ho přes sebe. Několika naučenými pohyby hůlkou srovnala své vlasy a sepnula je do pevného drdolu. To, že si navenek zachovávala svou pověstnou přísnost jí pomáhalo udržet si alespoň částečnou duševní příčetnost. Rychlý pohled do zrcadla jí prozradil, že je připravená vyrazit, a tak po točitých schodech rázným krokem opustila ředitelnu.
Hrad působil nezvykle pustě. Částečně za to samozřejmě mohl fakt, že většina studentů odjela domů a obvyklý shon, který panoval na chodbách, téměř vymizel. I tak ale chybělo ještě něco dalšího, možná Albusova přítomnost. Jakoby Bradavice byly krb, ve kterém dříve planul jasný plamen, ale teď by se tam stěží našel nějaký skomírající plamínek. Co se stalo?
Zatímco ztracená v myšlenkách procházela hradem, vynořil se na konci chodby Hagrid, který v pravé ruce nesl velký smrk.
„Dobrej den, pani řiditelko!“ zahlaholil bodře, když se k ní blížil. Minerva sebou překvapeně škubla a teprve poté zaostřila na obří postavu, která se k ní rychle blížila.
„Dobrý den, Hagride.“
„Půjdete se mnou, viďte? Potřeboval bych, abyste to trochu vozdobila. Dyť víte, jaký s tim loni byly problémy.“
Minerva si na žádné problémy nevzpomínala. Nejspíš za to mohl fakt, že loňské Vánoce trávila ve stejné apatii jako ty letošní a o vánoční výzdobu se opravdu nestarala. Měla by?
„Promiňte, Hagride, ale myslím, že bude lepší, když požádáte někoho z kolegů. Jistě vám rádi pomohou,“ pokusila se zdvořile vymluvit, ale bradavický hajný ji nenechal. „Ale to musíte bejt vy! Pan profesor Brumbál vždycky prosil vo pomoc zakladatele, takový ty … No, vždyť vy víte, koho myslim … Dycky mu s tim pomáhali. Teda … voni mu vůbec hodně pomáhali, všichni čtyry. Se jich zeptejte, pani řiditelko, voni vám určitě taky pomůžou.“
Minerva se překvapeně zarazila. Zakladatelné? Takže ta legenda, že ředitel může mluvit se zakladateli byla pravdivá? Ale … jak? To mám prostě jen tak zakřičet: „Hálo, jste tam?“
Zmateně se obrátila k poloobrovi: „Hagride, nevíte náhodou, jak bych se s nimi mohla spojit?“
Muž se zamračil, jak usilovně přemýšlel. Po chvíli zklamaně odpověděl: „Nevim, pani řiditelko. Ale zkusil bych na ně prostě zavolat. Oni vás určitě uslyšej. A vy jste s nima ještě nemluvila?“
Čarodějka jen neurčitě potřásla hlavou. Tohle si potřebovala pořádně promyslet. „Hagride, mohl byste, prosím, odnést ten stromek? Stavím se tam později.“
Poloobr s úsměvem přikývl a potácivým krokem zamířil do Velké síně. Minerva se okamžitě vydala opačným směrem a hned na další chodbě zašla do jedné nepoužívané učebny. Místnost byla prázdná a skrz okna do ní dopadala jen trocha mihotavého světla.
„Zakladatelé?“ špitla a připadala si přitom nesmírně hloupě. Ona, ředitelka prestižní kouzelnické školy, se schovává v prázdné třídě a snaží se najít čtyři dávno mrtvé zakladatele školy. Ach, Minervo, co tady provádíš? oslovila v duchu sama sebe. Odpovědět si ale nestihla, protože v tu chvíli se před ní v půlkruhu zjevily čtyři průsvitné postavy.
„Vítej,“ usmála se na ní Helga z Mrzimoru.
„Gratuluji, objevila jsi největší ředitelské tajemství,“ mrkl na ni spiklenecky Godric Nebelvír.
„Trvalo ti to trochu déle, než jsme čekali, ale to nevadí. Rádi tě poznáváme,“ uvítala ji také Rowena z Havraspáru. Minerva se otočila na Salazara, který byl logicky na řadě, ale ten se jen s úšklebkem otočil a naštvaně si šeptal: „Potřebovali jsme poloobra... Merline, poloobra, aby jí to došlo! To snad ...“
„Salazare, no tak. Je to tradice,“ přešla za ním Helga s úsměvem. Zmijozel se otráveně zašklebil, otočil se na Minervu a koutek úst zavrčel: „Zdravím.“ Helga se rozesmála a Minerva, stále ještě zmatená tím vším, se taky nedokázala ubránit úsměvu.
„Myslela jsem, že je to jen legenda.“
„Každá legenda v sobě skrývá kousek pravdy,“ pousmála se Rowena. Salazar se mezitím připojil k nim a všichni se kolem ředitelky rozestavěli do čtverce.
„Máš náš rozum,“ pronesla zakladatelka Havraspáru slavnostně a lehce se jí dotkla na čele..
„Máš naši odvahu,“ položil jí ruku na rameno Godric Nebelvír.
„Máš naši vychytralost,“ dotkl se jejího předloktí Salazar Zmijozel.
„Máš naši věrnost,“ zakončila Helga z Mrzimoru a sevřela její dlaň do svých.
Čím méně lidsky působily jejich doteky, tím intenzivněji je čarodějka vnímala po magické stránce. S každou pečlivě pronesenou větou jako kdyby do ní přecházela divoká energie, která jí dodávala život. Byl to krásný pocit.
„Žádáme tvůj slib mlčenlivosti,“ přerušil ticho Nebelvír.
„Máte můj slib,“ zakončila automaticky Minerva a magické spojení se dovršilo. Všichni čtyři od ní o kus poodstoupili a usmáli se. Ředitelka poprvé od svého nástupu cítila, jak jí magie hradu proudí od hlavy až patám, jak šimrá v konečcích prstů, jak se chvěje v okolí.
„A teď, když máme za sebou ty nudné formality, co takhle trochu zábavy?“ zakřenil se naprosto nedospěle Godric. „Bude libo červených vánočních koulí, fialových řetězů nebo snad žlutou kometu do každé učebny?“
„Ehm, ehm,“ odkašlal si s přehnaným důrazem Salazar, „nerad kazím tvé nadšení, Godricu, ale pokud počítám správně, letos jsem na řadě já.“ S triumfálním úsměvem přistoupil k Minervě a dlaně jí lehce přitiskl na spánky. Jejich magie na pár vteřin absolutně souzněly a ředitelka cítila, jak hrad v souladu s její magií pokrývá stropy hvězdami, posílá do chodeb maličké jiskry světla a i do těch nejtmavších koutů nechává proniknout vůni jehličí.
Její problémy nezmizeli, svět nebyl v pořádku, Albus jí nepřestal chybět. Ale všechno v tu chvíli postrádalo význam. Zůstala jen přítomnost – mírný klid Vánoc, vzdálený cinkot rolniček a čtyři průsvitné postavy kolem ní. Čas se zastavil a obavy ze zítřka zůstaly zapomenuty.
„Uvidíme se, až nás budeš znovu potřebovat,“ informovala ji ještě Rowena. Než se ale všichni tři rozplynuly, Helga se na ni usmála: „Je krásné, vidět, jak se probouzíš.“
S posledním zachvěním ve vzduchu všichni zmizeli.
Dobré ráno, má drahá.
Dobré ráno.

~ Pokračování příště ~

Komentáře

Obrázek uživatele Julie

Tak a teď jsem napjatá jak kšandy! A Vík jako kouzelnická vesnice. Tam teď musí být strašně příšerný počasí.
Chudák Minerva:-(

Obrázek uživatele Esti Vera

Díky za komentář, druhou půlku se pokusím dodat co nejdříve. Ohledně počasí ve Víku se přiznám, že vůbec netuším, jak to tam přes zimu vypadá. Nejspíš tam hrozně fouká a je tam pod nulou, ale já jsem vážně chtěla zasněženou kouzelnickou vesničku, tak jsem to tak napsala :). A co se týče Minervy, i ona se dočká svého happyendu, jen ten začátek není úplně radostný.

Obrázek uživatele Owes

Děkuju ti. :) Doufám, že povídku dopíšeš. Rád bych se dozvěděl, kdo je sakra ten chlap, kvůli kterému Hermiona klidně opustila Severuse, proč zrovna Island a jak do toho Zakladatelé ještě zasáhnou. Přiznám se, že část se Zakladateli mě zaujala nejvíc. Mám slabost pro jejich magii. :)

Obrázek uživatele Esti Vera

Díky za komentář, není vůbec zač, na druhé části už se pracuje :). Kdo je sakra ten chlap rozhodně objasněno bude, to nemůžu nechat bez vysvětlení. Co se týče Islandu, něco málo se možná vysvětlí, musím ale přiznat, že tam je především proto, že se mi líbí. Děj by se mohl odehrávat klidně v jakékoliv jiné pustině. Zakladatelé mají v příběhu funkci spíše symbolickou - Minerva už není sama a má jejich podporu, což ji trochu vytrhne z její apatie :), nevylučuji ale, že je tam ještě nenechám trochu tahat za nitky. Druhá polovina by rozhodně měla být do konce roku, i když možná se tu objeví i dřív.

Obrázek uživatele Keneu

Páni, každá linie působí velice zajímavě. Doufám, že chystáš dobré konce, protože zatím tam vidím hlavně pustý islandovitý smutek. Jsem moc zvědavá.

Obrázek uživatele Esti Vera

Díky za komentář, dobré konce rozhodně budou, o Vánocích se mi ani nic jiného psát nechce. A slovní spojení "pustý islandovitý smutek" se mi vážně líbí :)

Obrázek uživatele Rebelka

To je parada. Zatim to je skvele rozehrane a jsem zvedava, jak to bude pokracovat. Pridavam te k Owsovi - ta cast se zakladateli byla proste bozi. Ale libilo se mi i vse ostatni.

Obrázek uživatele Esti Vera

Děkuji, pokračování by podle mých posledních odhadů mohlo být 28. prosince, i když nechci nic slibovat, znám se :)

Obrázek uživatele Aries

To je smutné. Ale pěkně napsané a taky jsem zvědavá, co a jak bude

Obrázek uživatele Esti Vera

Moc děkuji, ten začátek trochu smutnější je, ale slibuji, že se to zlepší :)

-A A +A