Nepřišlo, nespal

Simbacca měl neblahé tušení, že opět sní. Ostatně ještě včera čuchal kouř a chmelové výpary v koncentračním táboře na Kashyyyku, teď následoval nos do lodní kuchyně, kde spatřil obrovskou hromadu koblih. Se sirupem z jehličí, jahodovou marmeládou a tak.
Ta ženská, co na něj něco mručela, ho vlastně ani moc nezajímala, ale poslechl si ji.
[„Za tu záchranu,“] říkala.
[„To je v pohodě,“] odmávl ji a rychle se dal do jídla, protože tušil, že na něj co nevidět někdo začne hulákat, ať se probudí a nespí v kapitánském křesle. To se totiž stávalo.
Tentokrát však všechno zblajzl a pořád nic.