Ten námořník

Johanna vyhlédla z okna. Zase tam byl. Ten námořník, který pod jejím oknem procházel den co den a nezdálo se, že by měl v úmyslu přestat. Dávno byla zvyklá na muže vzdychající nad její krásou. Tenhle alespoň vypadal tak zoufale nevinně, že jeho náklonnost působila spíše roztomile, než úchylně, jak byla zvyklá.
Začala trochu taktizovat. Tohle by mohla být její šance po šestnácti letech vidět svět mimo tento dům, kde byla zamčená, jako nějaká princezna z pohádky. Druhý den mu hodila klíč.
~
Když jí požádal o ruku, nezaváhala ani na okamžik.
Útěk z domu jejího otčíma?
Jak by mohla odmítnout?