První třídou k poslednímu domovu

Kontext, přesná citace z diplomové práce na toto téma: https://is.muni.cz/th/104331/pedf_m/Diplomecka.txt

Jo, a ještě mi prosím nějaký znalec určitě řekne, jak Židé končí dopisy, myslím že "Bůh s vámi" to nebude, ale nic jsem nenašla.

__________________________________________________________________________________

V červnu 1942 dorazili do Terezína staří židovští obyvatelé z Německa a Rakouska. Eduard Krása na tuto událost vzpomíná:

„A pak přišli, a o tom se nikdo moc nezmiňuje, němečtí židé. Většina to byli staří lidé, kteří pro Němce válčili v 1. světové válce. Ti byli v Německu považováni za prominentní. Neměli tam rádi židy, ale když válčili za Němce, tak je respektovali. Ale pak se s nimi zahráli velmi ošklivou hru“.

Nacisté přesvědčili staré důvěřivé lidi, aby s vládou uzavřeli tzv. smlouvy o zakoupení domova. Ty je stály prakticky všechen majetek. Mělo jim tak být zajištěno celoživotní ubytování v luxusních lázních, kde je měl čekat největší komfort a péče. Podvedení staří lidé přijížděli zcela nepřipraveni do kruté terezínské reality.

„A ty ženské přišly, byly celé v hedvábí a se slaměnými klobouky. Jako se jde do lázní. A mužští měli nejlepší obleky; taky vystavovali medaile, co získali v první světové válce. A když přišli do Terezína, nebylo, kam je ubytovat. I ty domy městských obyvatel, co byly vybavené palandami, byly už lidmi úplně nacpané. Tak jediné co zbylo, byly půdy kasáren, v lepším případě dostali slaměné slamníky. To ale nebyly skutečné slamníky. Byly to jen pytle nacpané slámou, jeden vedle druhého.
A nebyly tam židle ani lavice. A ti staří si tam museli lehnout dolů na zem, a ještě horší, vstát.
Na půdách nebyly ani záchody Když jste starší, musí se častěji na záchod v noci. A bylo mezi nimihodně invalidů, kterým scházela jedna noha, ruka. To nebylo jako dneska, že mohou mít protézy.
S jednou rukou nebo nohou jít dolů a pak zpátky. Přitom museli přelézat přes ty lidi, co tam leželi. Když to nemohli udržet, tak to vám nemusím popisovat ty hygienické podmínky. Ti staří umírali velmi rychle. A hodně těch mužů spáchalo sebevraždu, protože se cítili podvedeni.“

Já jsem tomu nemohl rozumět, jak mohli věřit tomu, co jim řekli. Byli tři, čtyři roky v Německu. A museli vidět, co se děje - třeba jejich rodiny to postihlo. Ti mladí a ve středním věku, ti všichni už byli odeslaní do pracovních, koncentračních táborů. Ale myslím, že ta jejich vojenská mentalita jim nedovolila podezírat slovo důstojníka. I když to byl SS důstojník.[17]

Podmínky života těchto obyvatel patřily k tomu nejotřesnějšímu, co v ghettu existovalo. Tito lidé neměli v ghettu žádné příbuzné a známé, kteří by jim mohli pomoci, ať fyzicky nebo psychicky. V provizorních ubytovacích prostorách, na půdách a ve sklepích, neměli ani základní hygienické vybavení a jako nepracující dostávali i menší příděly jídla. Byli tak traumatizováni a ohromeni realitou, že většinou nedokázali dlouho čelit hladu, nemocem a dalším útrapám táborového života.
Umírali velice rychle, přímo po desítkách. Ti, co přežili, patřili k těm nejubožejším vězňům v ghettu.