Omnia tempus habent XI.
Stojím tu na dně a bez nápadu... Pomoz mi, Pane.
Tak takhle mohlo mé dnešní drabble začít, jelikož mě téma málem zničilo.
Předchozí zde.
Půjdeme, rozhodl pak Vraspír. Udělal krok. Jaroslav s Markem se ho pokusili napodobit. Nepodařilo se. Rozdílná výška postav a s ní související délka kroků zapříčinily pád.
Vezmeme se za ruce a půjdeme za sebou , navrhl neochotně Jaroslav, když se zvedli. Jak řekl, tak se stalo.
Pomalu postupovali tunelem, dokud jim nezmizel pod nohama.
Co...? problesklo Markovou myslí.
Propast, odpověděl Vraspír.
A co teď? ptal se jedovatě Jaroslav.
Budeme padat na dno, prohlásil Vraspír, hlavně se nepouštějte a neptejte se, kdy už tam budeme.
Doufám, že se mi před smrtí nepromítne hlavou tvůj život, Vraspíre, narážel Jaroslav na jejich telepatické spojení.
Následující zde.
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
nezáviděníhodná situace. Ale
nezáviděníhodná situace. Ale chlapci se zjevně pořád drží, nejen doslova
:-)
Oni musí, jinak by se neslyšeli.
Díky za komentář.:-)
Kupodivu, přes závažnost
Kupodivu, přes závažnost situace mne to pobavilo. Lakonické sdělení propast a "hlavně se nepoudtejte a neptejte, kdy tam budeme" hlavně.
Děkuji.
Jsem ráda, že pobavilo.:-) Mělo.
A to je parádní!
Začínám si na ten specifický svět i způsob vyprávění zvykat, o to více si to pak užívám...! Věru pěkné!
Děkuji, Faobe.:-)
Těší mě tvá chvála. Letos zkouším trochu jiný formát a hlavně dát víc prostoru Vraspírovi, proto si vážím každého komentáře.