Omnia tempus habent XVII.
Předchozí zde.
Jaroslav s Vraspírem byli dekontaminováni, vykoupáni, nakrmeni a prohlédnuti. Marka od nich oddělili v první dekontaminační komoře. Znovu ho viděli až po prohlídce v nemocnici. Byl vzhůru, ale lékař ho odmítl propustit s nimi.
Teď čekali v kanceláři, až se jich někdo ujme. Byli oblečeni do hnědých uniforem s kápí, Jaroslav si tu svoji nenasadil, Vraspír ano. Mlčeli.
Konečně se otevřely dveře. Vešel Jindřich. Kápi měl sundanou, jeho ustarané rysy tak lemovaly pouze prameny prošedivělých černých vlasů. A Jaroslav už věděl, proč mu jeho hlas zněl povědomě.
"Situaci znáte," zahájil Jindřich bez okolků. "Nejčerstvější zprávy však dávají důvody k optimismu."
Proč mi to zní jako z koncentráku?
Následující zde:
Bodláčí se blížilo. Srážka s netělesným Danielem byla nevyhnutelná. V neexistující hlavě se začaly skládat věty.
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
tak teď jsem napnutá, proč mu
tak teď jsem napnutá, proč mu jeho hlas zněl povědomě
:-)
Děkuji za koment.
Povím někdy příště.
Že se ptáš,
kontaminace, komora... Velmi informativní střípek, ale malé tajemství stejně zachováš (proč už věděl?), dobrá figura!
No jo,
vím. Proto z toho mám trochu mrazivý pocit.
Děkuji za komentář.:-)