Poznáš nás, poutníku?

Joj, tohle je jako říct, které dítě má člověk nejraději.
Ale nakonec se rozhoduju pro toto drabble / báseň.
Jednak se mi už tradičně ze všech mých dmd výtvorů líbí ty lyričtější. A tady mi najednou do mého světa prolezla ne už jen rytmizovaná próza, ale - znovu po pár letech - doopravdy verše. Nemůžu ani říct, jakou jste mi tím zadáním udělaly radost.
Za druhé kvůli vzniku: většinu drabblí jsem letos psala v děsném chvatu a únavě, tohle téma ale holky vložily šťastně tak, že jsem si ho stihla přečíst před spaním a mohla si o něm nechat zdát. Drabblátko pak vzniklo za svítání během cesty tramvají do práce (ano, bylo opravdu pět ráno) - a myslím, že jsem na něm odpoledne už nic moc neupravovala.
A za třetí kvůli takovému menšímu projektu, do kterého se mi zvrhla obyčejná mapa hradu. (Projekt není zdaleka ukončený.)
Téma bylo Okno.

Jsme strážci hradu,
ústa umlčených srdcí.
Námi hrad bdí i sní.

Mě potkáš první,
mám záda vysoká, pevná,
na nohách vodu, led a vodu,
skáče po kamenech zubatých
jak úsměvy mrtvých.

Já nejsem,
je jen křehká krajka klenby nade mnou,
proletují mnou ptáci a motýli,
za mnou je stůl
a přes něj nahlížím do tvojí duše.

Mě vidí každý,
mám žhavé srdce v zimě v létě,
otáčí se v něm místa,
po kterých toužíš.

Já jsem skryté,
mé tělo je plné, a přece nejsem slepé,
dívám se tam, odkud jsi odešel.

Já ležím.
Vejdi a budeš
v docela jiném světě.

(Řešení: oblouk mostu přes Grønfjellågu, nedokončená klenba ve věži Nevěži nad oltářem Všech bohů, krb v refektáři, kouzelné okno v Obří věži a Mandala.)