Co když neřeknu ne?
Nevšimla jsem si, že se moje tělo začíná měnit, dokud mě na to neupozornilo okolí. Hvízdání, když jsem šla po ulici. Nechutné poznámky. Některým jsem ani nerozuměla. Prý mi to má lichotit. Prý kluci jsou kluci. A tak jsem mlčela. Stejně jako když mi cizí chlap na ulici "omylem" sáhl na prsa. Nebo, když se mi v autobuse o rameno někdo otíral stopořeným penisem.
První pusa? Nezeptal se a já neřekla ne. Koupil mi alkohol. Chtěl víc. Smrdělo mu z pusy a potil se. Nechala jsem ho. A potom se rozbrečela.
Nikdo mi tehdy neřekl, že mám právo říct "ne".
Prozradím, že některé z těch věcí jsou z vlastní zkušenosti, některé ze zkušenosti kamarádky.
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
Hodně krutě ze života.
Hodně krutě ze života.
Mimochodem nechutné poznámky jsem zažila už ještě jako úplně malá, kdy na mně ani nic být nemohlo - raně pubertální bratrovi spolužáci měli kdovíproč nějaké zvrácené nutkání volat oplzlosti na holku, kterou znají jménem (na které měli navíc nechutné asociace).
Říkat ne se hlavně člověk
Říkat ne se hlavně člověk musí naučit a někdy to není lehké.