Ó, modré kalhoty

Ó, modré kalhoty,
k vám tolik vzhlížím,
když domem se plížím
potichu do roboty
(a u Vočka hnízdím).

Orosím se, slyším cink,
stejný knoflík neprodají levně
a starý dávno vsákla země
co si počnu, já hrozný flink.

A látka už se trhá,
nevejdu se do nich,
jak zlotřilý je podnik,
že nové gatě nedá!

Přitom vy jste věrné,
nad vás prostě není,
když všechno se mění,
zůstáváte stejné.

Zbrklý ten, kdo nedocení,
jak skvělé je mít kalhoty,
ví to on a víš to ty
a všichni věrní
co vezmou si vás
třeba na focení.

Končím slovy básníka:
Kalhoty jsou klasika!