Cesta - kapitola třetí a čtvrtá

Předchozí díl

Kapitola třetí
Bratr Michal hleděl do uhlíků dohasínajícího ohýnku. Nemohl spát. Byl tak unaven, že ani neudržel myšlenky u souvislé modlitby – těkaly mu od jedné věci ke druhé a stále se bolestně vracely k Marii Luise. K jeho milované Marii Luise. A spánek pořád nepřicházel.
„Musím tu hlavu něčím zaměstnat,“ řekl si. „myslet chvíli na něco jiného, ale na co?“ Pohled mu zabloudil do šera ke spícímu Jeníkovi. „Matko, Matko, já si pořád na něco stěžuju, hřeju si svoje staré bolístky a snad jsem ani nikdy nepoděkoval za ten dar vidět vyrůstat tohle dítě.“ Vybavil si Jeníkovo starostlivě nakrčené čelo, když navrhl, že pojedou až do tmy a přespí pod širákem, i pečlivost, s níž mu jeho ruce chystaly pohodlné lože. „Pořád po tolika a tolika letech nesu útrpně, že mi nebyla dopřána láska Marie Luisy, a při tom bych snad ani nepoděkoval za tu prostou lásku, kterou dostávám od tohohle klučiny.“ A najednou už nemusel složitě vymýšlet hezké vzpomínky, úplně samo se mu vybavilo jeho první setkání s Jeníkem.
„To jsem tenkrát šel na večeři, pozdě, jako vždycky. I tak jsem si před vchodem do chrámu řekl, že tam nakouknu jen na kratinkou modlitbu – dělal jsem si starosti o otce Antonína. U vchodu jsem uslyšel dětský hlásek. Jeník seděl na zemi, tiše si prozpěvoval ranní písničku k Matce (byl to jeho první den v klášteře, musel si ji pamatovat na jedno přezpívání) a hrál si se sluníčkem, které vykreslilo na barevné dlaždice podlahy chrámu stín rozety ze západního průčelí. Magická chvíle.
Stál jsem tam s tichou modlitbou, pro tu chvíli neschopen slova.
Pak zašlo slunce a on vzhlédl a trochu se zarazil, když si mne všiml.
‚Nazdar synku, hezky zpíváš. Jak se jmenuješ?‘ zeptal jsem se.
‚Dobrý den, já jsem Jeník, já jsem trochu zabloudil cestou na večeři.‘ odpověděl s nesmělostí v očích.
Představil jsem se také a pokračoval jsem: ‚Ty jsi tu první den, co? Všichni hoši tu chvíli bloudí, než se rozkoukají.‘
Kývl hlavou. ‚Já jsem zahlídnul vlaštovku a než jsem se za ní otočil, tak mi kluci utekli.‘ Trochu se odmlčel a pak pokračoval rozpačitě, jako by čekal, co na to budu říkat. ‚Já bych se chtěl naučit léčit lidi.‘
‚Tak to jsi tu na správném místě.‘ ujistil jsem ho.
Trochu nedůvěřivě se na mne podíval, asi ho o tom ten první den ve škole moc nepřesvědčil. Moc jsem se nedivil. Hoši obvykle přicházeli nejdříve kolem desátého roku, Jeník vypadal o hodně mladší a nastoupil pár dní před koncem školního roku. V duchu jsem si říkal, kolik tak asi někdo dal převorovi, aby ho sem vzal, a jestli otec převor tak trochu nepočítal s tím, že kluk během pár dní uteče a peníze tu zůstanou.
‚Tak když už jsme tady, tak tě něco naučíme.‘ řekl jsem vážně, ‚Ten, kdo nemocné doopravdy léčí, je naše Matka. My se můžeme, a taky máme, snažit jim pomoci, ale doopravdy uzdravit je může jen ona. Proto úplně ze všeho nejdůležitější je vždy Matku poprosit o pomoc.‘
‚Kdo je Matka?‘
‚To je ta paní, co jsi jí teď zpíval písničku.‘
‚To je moc hezká písnička, ale já jsem myslel, že je o sluníčku.‘
‚Jak bych to řekl, Matka je vlastně maminka, ale ne jenom moje nebo tvoje, ale nás všech. Má nás ráda a my bychom měli mít rádi ji. Ona je tak trochu ve sluníčku i v té vlaštovce, cos ji viděl cestou sem…‘
Díval se na mne zamyšleně. ‚No, moje maminka je možná taky tak trochu v polívce, co nám vaří k obědu, nebo v mejch zašívanejch kalhotách.‘ pohladil si záplatované koleno.
Nevím, jestli mi tehdy rozuměl úplně, ono to asi ani nejde za tak krátkou chvíli vysvětlit. Řekl jsem mu o nemocném otci Antonínovi a spolu jsme se za něho pomodlili. Měl tehdy starost, že si ta slova nebude dobře pamatovat, a pak si tak spokojeně oddychl, když jsem ho ujistil, že záleží daleko více na upřímném úmyslu, než na přesné formulaci. Jeho dětskost a vážnost budily pousmání, ale snad už jen proto jej člověk prostě musel mít rád od prvního okamžiku.
No, a pak jsme šli na tu večeři. Než jsme se najedli, tak jsem věděl, že mu zemřela malá sestřička, že se o ni doma dlouho staral a že ona je ten důvod, proč by se chtěl učit léčit lidi. A taky že ho k nám dovezl nějaký rytíř, kterého zachránil před pádem do strže. Zaujalo mne tehdy, jak to formuloval: ‚jen jsem řekl jeho koníkovi, aby tam nechodil‘. Mockrát jsem od té doby přemýšlel, kdo byl ten rytíř, že ten Jeníkův dar rozpoznal.
A pak mne zavolali, že se otci Antonínovi přitížilo, a ani nevím, jak se to stalo, prostě tam byl kluk se mnou. Otec Antonín měl velké bolesti, sestra už mu dala, co tam měla nachystáno, ale nějak to nezabralo. Běžel jsem do lékárny honem vymyslet něco silnějšího (už nebylo moc co) a Jeník tam zůstal. Když jsem se vrátil, Jeník seděl na pelesti postele, držel otce za ruku a tiše zpíval nějakou ukolébavku. Otec Antonín za chvilku usnul i bez té opiové tinktury, kterou jsem tenkrát s tak těžkým srdcem donesl.
Strávili spolu celé léto. Jeník pořád bloudil cestou do jídelny, ale do cely k otci Antonínovi trefil vždycky. Pečlivě se staral o jeho pohodlí a otec Antonín ho tehdy přes prázdniny naučil číst a psát. Jeníkova živost a nadání probudily v otci Antonínovi novou chuť do života. Nikdy bych tehdy v létě nevěřil, že se jeho stav ještě tolik zlepší…“

Kapitola čtvrtá
Bratr Michal se probudil, když ho pod nosem lehounce zašimral kouř. Jeník s vozkou chystali snídani. Pokusil se posadit a zplna si uvědomil bolest kloubů. Dnešní den bude o moc náročnější než včerejšek. Jeník si ho všiml a došel mu pro kostivalové mazání ještě dřív, než mu popřál dobré jitro.
„Bude pršet.“ řekl bratr Michal a mazal si kolena.
Svítilo slunce, vozka se nadechoval k protestu, ale Jeník se rozhlédl. „Asi máte pravdu, otočil se vítr.“
Teď už mraky v dálce uviděl i vozka. „Nestrašte, kolem řeky to je mokřadisko, tam je špatná cesta normálně a teď nedávno byly docela pořádný deště, jestli do toho ještě zaprší nanovo, tak se z toho bahna nevyhrabem.“
Nakonec snídani dojídali už na voze a spěchali dál. Poutnická písnička dnes nezněla zdaleka tak lehce jako včera. První kapky je zastihly už během dopoledne. Když vjížděli do nížinného lesa, tak už lilo jako z konve. Pro Jeníka to byla nová krajina. Horské lesy z okolí jeho rodné vísky byly hodně podobné lesům v okolí kláštera, ale tento les vypadal jinak. Byl řidší, listnatý a v podrostu bylo spousta rostlin, které vůbec neznal. Normálně by mu zvědavost nedala, aby to alespoň trochu neprozkoumal, ale teď byl rád, že vůbec jedou.
Po chvíli bylo znát, že je cesta blátivější, jelo se pomaleji, ale pořád ještě se jelo. Když se dostali do úseku, kde cesta vedla paralelně s tokem řeky, tak už se místy kola vozu protáčela a Jeník musel sestoupit z vozu, aby občas zatlačil. V jednom místě se zahrabali úplně. Vozka práskal bičem, ale kůň nemohl zabrat, neměl kousek pevné půdy pod nohama. Když se Jeník málem rozplácl do bláta, jak mu podklouzly nohy, ozval se bratr Michal: „Co kdybyste se vyměnili?“ Vozka se na to moc netvářil, ale Michal pokračoval. „Jeník je pápěrka, ten mnoho nezatlačí. Aspoň to zkuste.“
Jeník přešel dopředu a poplácal koně. „Jakpak se jmenuje?“ zeptal se vozky.
Vozka se usmál „Ferda.“ a poplácal koně taky. „Tak se tu snažte!“ a šel tlačit a kupodivu se hnuli. Tak už tak zůstali.
Jeník si k vozkovu údivu s koněm rozuměl. Mezi svoji tiše broukanou písničku vždycky jen vložil: „Ferdo, tudy pudem!“ a Ferda šel. Jeli sice pomaličku, ale společně se jim docela dobře dařilo vybírat pevnější cestu pro koňská kopyta, a tak už se naštěstí znova nezahrabali.
Pozdě odpoledne vyjeli z lesa na menší hřeben za ústím jednoho potoka a na chvíli se zastavili. Byla tam skalka a trochu výhled, déšť malinko polevil. Jeník s vozkou na chvíli vypřáhli koně a zalezli k bratru Michalovi do vozu pod plachtu. Byli mokří a unavení, ale jídlo je celkem občerstvilo. To bratr Michal byl úplně popelavý. Jíst ani nechtěl, jen se trochu napil. Špatný spánek, bolavé klouby a velmi nepohodlná jízda na něj byly moc.
„Nemohli bychom tu přenocovat?“ zeptal se starostlivě Jeník.
Vozka se mračil. „No, u brodu je hostinec, tam by nám bylo dobře. Ale nad horama je úplně černo. Tam bude ještě větší čina než tady.“
Michal vzdychl a přitakal. „A všechno to poteče řekou sem. Musíme se dneska dostat za brod. Zejtra bychom přes něj možná neprojeli. Snad už to není daleko.“
Vozka se přidal. „Kousek za brodem je pěknej statek. Selka je vdova se třema uličníkama na krku, muž se jí loni zabil při práci v lese. Svejch starostí má fůru, ale už mi párkrát v nečase pomohla, ta nás jistě nechá přespat a usušit.“
Jeník měl strach, jak tu námahu otec Michal zvládne, ale rozuměl tomu. „Tak abychom asi jeli.“
Ke brodu se jelo trochu oklikou dále od řeky, ale byla tu lepší cesta, spíš kamenitá. Až poslední úsek u řeky byl zase hodně blátivý. Vody bylo hodně už teď. Vjeli do vody a opřel se do nich proud. Nepodařilo se jim udržet se v cestě, tahlo je to níže po proudu. Minuli místo výjezdu z brodu a nahnalo je to k daleko vyššímu břehu. Ferdovi se podařilo naskočit na břeh, ale nemohl vytahnout vůz. Jeník s vozkou vyložili většinu nákladu, ale stejně to nepomohlo. Do vody musel i bratr Michal. Až když se do vozu opřeli všichni tři, tak se jim nakonec podařilo ho dostat na břeh.
Než naložili náklad zpět na vůz, tak už bratr Michal drkotal zuby. Pomohli mu do vozu a Jeník ho vysvlékl z promočeného hábitu a zabalil do deky. Sice byla navlhlá, ale pořád lepší něco než nic. Bratr Michal se ani nebránil, lehl si a poslední úsek cesty snad ani nevnímal.

Následující díl

Podporuji: 

sdružení CESTA 121 http://www.cesta121.cz/, toto sdružení nemá možnost DMS, proto uvádím číslo účtu: 2102001767/2700

o úroveň výš
24 users have voted.
Klikejte pouze, pokud jste odeslali DMS!
-A A +A