Cesta - kapitola sedmá až devátá

Kapitola sedmá
Bratr Jan stoupal do schodů za důstojně vyhlížejícím sloužícím. Když mu tenhle pán přišel otevřít, tak ze vznešenosti jeho oděvu ani nepochopil, že to je sluha, a nikoliv pán domu. Připadal si divně. Až dosud vycházela cesta podle plánu. Byl z něj pěkně vykulenej, když ho bratr Michal vymyslel, ale s Matčinou pomocí nakonec všechno klaplo. Jízdu na koni nějak zvládnul, do Města trefil a v bráně, když uviděli pečeť dopisu, tak mu bez řečí dali průvodce, aby nebloudil městem. Když už zvonil u tohohle krásného domu, tak si říkal, že všechno, co neumí a nezná, by už měl mít za sebou. No, a vykoukl ten nastrojený sluha, chvíli na něj koukal (jak tak asi Jeník mohl vypadat reprezentativně po té mokré cestě), pak mu sebral dopis, řekl, ať počká, zabouchl mu dveře před nosem a nechal ho stát jen tak potmě venku na dešti. Když mu sluha znovu otevřel, postarali se mu o koně a Jeník sám měl jít nahoru. Ani slovo o tom, jak je jeho pacientce. Divné.
Do pokoje vešel s modlitbou a šel rovnou k posteli. Ve vysoko vystlaném lůžku ležela dívka. „Tak tohle je Marie Luisa? Vždyť to je ještě dítě!“ řekl si, aby vzápětí překvapeně sám sebe opravil, když mu došlo, že je to nastávající maminka. Tohle poznal vždycky, nevěděl jak. Marie Luisa ho nevnímala, neklidně spala v horečce. Jeník se rozhlédl, kde by se mohl umýt, a teprve teď zaregistroval mladinkou služebnou v temném koutě pokoje. Jediné světlo byla jedna svíce na stolku u hlavy postele. Pozdravil služebnou a nalil si do umyvadla trochu vody, byla úplně ledová. Zima, tma a lhostejnost. Služebná přišla blíž a uctivě mu podala ručník. Viděl její uplakané nevyspalé oči. Tak lhostejnost snad naštěstí ne, opravil se.
„Jak dlouho je paní nemocná?“ zeptal se a přešel zpět k lůžku.
„Tak týden.“ píplo děvče.
„A jak dlouho má takovouhle horečku?“
„Druhý den.“
„Je tu víc lidí s podobnou nemocí?“
„Ne, teda,“ koktala „o nikom dalším nevím.“
„Pojďte mi pomoct, vyšetříme vaši paní.“ vzal za pokrývku a oslovil pacientku. „Paní, jak se vám daří? Bolí vás něco?“
Vzbudila se a na jednoduché otázky trochu nezřetelně odpovídala. Do sedu ji museli podepřít. Služebná byla vystrašená, ale pomáhala své paní dobře.
Bratr Jan pečlivě hodnotil všechny nálezy. Horečka byla velmi vysoká, ale kromě dráždivého kašle už jiné konkrétní příznaky nebyly. Děloha byla už dost veliká a nebolestivá. Snad se má tedy miminko dobře. Jinde paní také nic nebolelo. Jen na kousku plíce se Janovi zdálo zastřené dýchání.
„Co teď, Matko?“ v duchu váhal. Rozhodl se pro zábal. Bude to šok, ale nějak tu horečku srazit musí, křeče z horečky by pro synka byly ještě daleko horší.
Spolu se služebnou Marii Luisu vysvlékli z propocené noční košile a zabalili do mokrého prostěradla. Rozplakala se jako malé dítě. Bratr Jan začal tiše zpívat a za chvíli se paní uklidnila. Poslal služebnou zatopit a dát vařit vodu. Než byl hotový čaj (vybral zase lípu, měl ji prostě rád, stejně jako bratr Michal), paní se znatelně ulevilo. Převlékli jí do suchého, dostala napít čaje a zase usnula.
Bratr Jan pak nalil čaj sobě i služebné.
„Jak se vlastně jmenuješ?“
„Bětka.“
„To tys psala to psaní?“
Přikývla. „Neříkejte to prosím na mne, slečna by se zlobila.“
„Slečna?“
„Slečna Jarmila. Vede tu domácnost, je to sestra nebožky předchozí manželky našeho pána.“ Janovi začalo pomalu svítat, co všechno tu je divné, a Bětka pokračovala: „Nechtěli k paní zavolat ani lékárníka, že to je zbytečné, a já se tolik bála.“
„To jsi asi udělala dobře.“ řekl bratr Jan zamyšleně. „A kde je vůbec pán domu?“
„Jel někde za obchodem, nevím kam. Odjížděl skoro hned po svatbě.“
„To už musí být dlouho pryč, tak od jara?“
„Ještě byl sníh, když odjížděl. Paní pak byla hodně nešťastná. Slečna do ní furt vandruje, že tohle a ono dělá špatně.“
Jeník se nechtěl vyptávat dál, co potřeboval, už věděl. Bětka vypadala unaveně. „Měla by ses jít chvíli vyspat. A taky najíst.“ Však měl sám taky hlad.
„Špajzka je zamčená a klíče si bere slečna.“
Jeník měl s sebou jen ten pytlík perníčků od sestry Markéty, tak se s ní rozdělil a poslal ji spát.
„Bude jí dobře?“ otočila se ještě ve dveřích.
„Úplně vyhráno ještě paní nemá, ale spěte klidně, já se o ni postarám, a když bude potřeba, tak na vás zazvoním.“
Marie Luisa spala neklidně a Jan seděl u její postele v modlitbě. Modlil se za ni a jejího nenarozeného synka a najednou si uvědomil, proč první věcí, která ho napadla, byla lhostejnost. Marie Luisa byla lhostejná. Podle všeho tu na ni nebyli hodní a ona se tomu nebránila, nebo jen postupně přestala vzdorovat? Nevěděl. „Ale teď přece musíš bojovat, pro svého synka, musíš!“ slyšel se najednou Jeník říkat.
Noc ubíhala pomalu, Marie Luisa se budila, horečku měla stále, ale ne tak vysokou jako zvečera. Až k ránu konečně usnula trochu klidněji.
Ráno přišla Bětka, bratr Jan ji poslal upravit oheň, dát vodu na čaj a pak pro čisté ložní prádlo.
Paní Marii Luisu probudil hluk, sama se posadila, viditelně jí bylo lépe.
„Bětko, našlo by se tu pro paní nějaké pohodlné křeslo? Neměla by jen ležet.“ řekl bratr Jan, když se chystali přestýlat postel.
Bětka vypadala rozpačitě.
„V pánově salonu jsou taková křesla s vysokou opěrkou. Když tu pán není, tak se salon stejně nepoužívá, tam by nikomu chybět neměla.“ řekla Marie Luisa sice velmi tiše, ale s takovou dávkou rozhodnosti, že Jeník v duchu zajásal.
Služebná odběhla.
Když se vracela, bylo za ní slyšet rychlé klapavé kroky.
„Co to má znamenat? Jak si to dovolujete stěhovat nábytek!“
„Dobrý den.“ řekl klidně bratr Jan a podíval se příchozí zpříma do očí.
Neobtěžovala se odpovědět na pozdrav. „Vy jste tu ještě?“
„Ano, stav pacientky to vyžadoval, stejně jako teď její stav vyžaduje možnost pohodlného sezení.“ Jeho rozhodnost a klid slečnu Jarmilu (kdo by to byl také jiný) viditelně vyvedly z míry. Jeník pokračoval s co největší důstojností: „K jidlu bude potřebovat něco lehkého a výživného, mohla byste jí nechat připravit nějaký masový vývar.“
„Vy mi nebudete říkat, co mám dělat!“ řekla vzdorně, otočila se a odešla.
Bětka se rozesmála, jen za slečnou zaklaply dveře. Dlouho jí to ale nevydrželo. „S tou polívkou to mnoho nevidím.“ řekla zasmušile, „Předevčírem měla paní chuť na nějakou ovocnou šťávu. Ve špajzu je spousta zavařeného ovoce, ale slečna mi tam vybrala plesnivou marmeládu. Ani jsem neměla odvahu to vyhodit.“
Bětka pomohla paní s mytím a česáním, bratr Jan zatím přestlal postel. Paní si nechala přistavit křeslo k oknu a dívala se do zahrady, jak se s vycházejícím sluncem postupně začínají krátit stíny.
Jan se rozloučil, že zase brzy přijde.

Kapitola osmá
Jeník vyšel na sluncem zalitou ulici, světlo ho úplně oslnilo. Než stačil přemýšlet, kudy by se měl vydat, uslyšel za sebou: „Dobrý den.“
„Dobrý den.“ otočil se. Oslovila ho mladá paní s veselýma hnědýma očima, jen o pár let starší, než byl on sám. Jeník si s úsměvem uvědomil, že to je taky skoro maminka.
„Nezlobte se, vy jste otec Michal?“
„Já jsem Jan. Otec Michal…“ začal Jeník, ale pořád nemohl spustit oči z jejího obličeje. „Vy,“ odmlčel se zmateně, „vždyť vy máte stejné oči jako on!“ vypadlo z něho nakonec a ani si neuvědomil, že jí neodpověděl.
Usmála se. „Já jsem Madlenka, ale otec Michal má ale šedé oči, tedy jestli myslíte mého strýčka. Je tu? Nebo přijede?“
„Přijede. Poslal mne napřed, měl by dorazit dnes během dne.“ odpověděl. „Ale ty vrásky kolem očí máte stejné.“ dodal zmateně.
„Vrásky. Aha.“ kývla hlavou a rozesmála se úplně.
Jeník nechápal, mozek prostě odmítal pracovat. „Nezlobte se, já…“
„Vy se nezlobte a nemějte mi ten smích za zlé, já už jsem taková, že se všemu směju.“ přerušila ho, „A vy musíte být pořádně unavený, pojďte, vezmu vás k nám.“
„Domlouvali jsme se s otcem na hostinci U štiky.“
„Nebojte, já si strýčka odchytím. Pošlu někoho hned k bráně.“ Madlenka se smála úplně nakažlivě. A za chvíli Jeník seděl u nich doma v kuchyni nad plným talířem, snažil se moc nehltat a u toho stručně vypovědět vše podstatné o cestě, koupeli u brodu i o Marii Luise.
Madlenka znala Marii Luisu dobře. Bydlely dříve v sousedství. Marie Luisa a její o dost starší bratr byli oba z velmi vážené rodiny, ale jako děti přišli o oba rodiče a jejich poručníci je stihli za pár let z velké části připravit o zděděný majetek. Bratr Marie Luisy se dal k vojákům a pro sestru vybral bohatého ženicha. Co na tom, že jí bylo šestnáct a on byl vdovec, co mu táhlo na padesát. Bratr Jan si znovu uvědomil nelehké postavení, které v domě tak mladá paní musí mít. Než si šel lehnout, vypravila se Madlenka s košíkem dobrot a potutelným úsměvem na návštěvu do domu nemocné.

Bratr Jan se u Marie Luisy stavoval ten den ještě dvakrát, bylo to naštěstí od Madlenky jen pár kroků. Kolem poledního byl v domě pěkný zmatek, sloužící běhali sem a tam, jen Bětka byla na svém místě a radostně mu vypočítávala, co měla její paní k obědu. Mnoho toho nebylo, ale pokrok to byl velký a Marie Luisa klidně spala.
V pozdním odpoledni se tam stavoval už i s bratrem Michalem. Ten přijel po poledni, chvíli se prospal, ale pak už organizoval vše s takřka obvyklou energičností. Marie Luisa seděla v křesle u okna a Jan znovu obdivoval, jak snadno ji otec Michal dokázal rozpovídat, jako by nic nebylo přirozenějšího než si v klidu povykládat o manželství a těhotenství. Potichu se vytratil, aby měli trochu soukromí. Rozhodl se podívat do kuchyně. Našel tam bodrou kuchařku, která už se činila, jak by paní co nejlépe podstrojila. Žádné pobíhající služebnictvo, žádná slečna Jarmila. Divil se změnám v duchu Jan.
Když se vrátil do pokoje nemocné, oslovila ho: „Otče, opravdu to bude syn?“
Jan se trochu kroutil. Vysvobodil ho otec Michal: „Určitě. Tak s padesátiprocentní jistotou to bude kluk.“
Jeník se toho hned chytl „No, ještě by to mohla být holka, ale to je daleko méně pravděpodobné, dávám tomu jen asi tak padesát procent.“ a koukli se s bratrem Michalem po sobě.
Marie Luisa zaváhala, pak se po nich rozhlédla a rozesmála se. „Vás mi poslalo samo nebe, já už si nepamatuju, kdy jsem se naposledy zasmála.“
Jan váhal, jestli nemá zůstat na noc, ale domluvili se, že s paní bude spát Bětka a že pro ně v případě potřeby pošle k Madlence.

U večeře vyzvídala Madlenka, co je nového. Když jí to povykládali, rozesmála se. „Tak to přece jen zafungovalo!“
Za zvědavých pohledů spolustolovníků se rozpovídala: „Tak jsem tam ráno přišla vchodem pro služebnictvo rovnou do kuchyně a vyptala se na všechno kuchařky. Je to hodná žena, skoro se divím, že tam vydržela. Slečna Jarmila jí byla trnem v oku už za nebožky její sestry, předchozí pánovy manželky. A teď to bylo ještě horší. Slečna si myslela, že si ji pán vezme a on si ‚klidně namluví takovou mladou žábu‘. To je doslovná formulace.“ podotkla Madlenka, „No tak jsem poslala košík nahoru k Marii Luise a nechala se ohlásit u slečny. Přijala mne velmi chladně. A já se zdvořile optala na její zdraví, a jestli náhodou ta nemoc Marie Luisy není nakažlivá.“
„Teda Madlenko!“ zlobil se otec Michal.
„Počkejte strýčku, já to dopovím. Pak jsem vykládala, že jsme byli s manželem na svatební cestě přímořskými městečky a jaké je tam zdravé ovzduší a bohatý společenský život a přidala hromadu drbů o tom, kdo si tam koho namluvil.“ už se zase smála, „No a ona na to skočila, jak na špek. Dokonce si nechala napsat adresu na naši bytnou. To byla taková mrzutá dáma, hrozně zklamaná, že můj Petr je jen univerzitní profesor a ne nějaká lepší honorace. Ty dvě si spolu budou skvěle notovat.“
„Jo takhle!“ divil se otec Michal, „Tak to se ti tedy povedlo pěkně. Dneska odpoledne už byla pryč, a proto tam taky byl takovej klid. Ale nemocema bys lidi strašit neměla.“
Madlenka se na oko zatvářila zkroušeně, ale ze srdce to nešlo.

Kapitola devátá
Časně ráno vstali bratři Jan a Michal k poslední společné modlitbě. Rychle posnídali, Jan si došel vyzvednout koně a nastal čas loučení.
„Tak Jeníku, nechť tě neopustí ochrana naší Matky.“
Jeník měl stažené hrdlo a do očí se mu draly slzy. „Budu se za vás modlit, otče. A děkuju za všechno, co jste mne naučil.“
„Tak se koukej pořádně naučit recept na prdlavý kapičky. Však já vím, že půlka těch tvejch zbožnejch písniček jsou jen recepty na žaludeční tinkturu a mast na hemoroidy. Tak ať ho pořádně umíš, nechám pro tebe poslat, až bude to princátko na světě, protože já na prdíky ordinuju tak maximálně fenyklovej čaj.“
Jeník se smál přes slzy. Objali se. Nasedl na koně a vyrazil.

Podporuji: 

sdružení CESTA 121 http://www.cesta121.cz/, toto sdružení nemá možnost DMS, proto uvádím číslo účtu: 2102001767/2700

o úroveň výš
16 users have voted.
Klikejte pouze, pokud jste odeslali DMS!
-A A +A