1. část - Koba

Než Koba prošel na konec chodby, jekot z cely zeslábl a přešel do tichého pláče. Vzlyky se nesly mezi kamennými mozaikami, kterými byla chodba obložená. Koba kolem těch výjevů chodil léta a znal je do posledního kamínku. Všechny ty drobné postavy, zakleté v nehybnosti, oslavující vzestup Slunečního Boha. Dívaly se na něj a jejich pohled mu tížil krok. Cítil tíhu staletí, tíhu závazku.
Koba nebyl víc než prostý služebník, nebyl výjimečný, nebyl obdařen zvláštními dovednostmi. Snad právě proto sloužil Bohu dobře, bez pochybností a zbytečných otázek. Výjev na kamenném pilíři před poslední celou znázorňoval položení základního kamene Chrámu. Základní kámen byl vyleštěný do hladka a i v přítmí se leskl. Koba se ho ve zbožném gestu dotkl a v té chvíli vzlyky z cely ustaly.
Vězeň byl ještě chlapec a jeho štíhlé tělo se choulilo v nepohodlné poloze na troše slámy u zadní stěny cely. Rukama svázanýma za zády si nedokázal sundat pytel z hlavy a čerstvý pach moči naznačoval, že se vzdal naděje, že ho v brzké době rozvážou. Sporé oblečené příliš nezakrývalo staré ani čerstvé rány na jeho kůži. Ve spánku se lehce třásl. Ptáče vyhozené z hnízda.
Koba zamyšleně potěžkal obušek. Už se skoro obrátil na cestu ke své pryčně, aby před raní modlitbou vyzískal ještě pár chvil spánku, když chlapec promluvil.
“Prosím,” zašeptal sotva slyšitelně a Koba strnul. Chlapec nemluvil vznešeným jazykem Chrámových kněží, mluvil jazykem Kobovy matky, téměř zapomenutým jazykem jeho dětství. Takový výsměch!
Koba vztekle odstrčil mříž, vstoupil do cely a jen tak mimochodem kopl chlapce do žeber. Vězeň se bezmocně převrátil na záda a nepokoušel se bránit. Koba ho prudce zvedl a jedním plynulým pohybem mu stáhl hrubou látku z obličeje.
Potem umořené pramínky vlasů padající do čela, struktura pytloviny otlačená na tváři, rozražený ret, samé obvyklé a pozornost nevzbuzující okolnosti. Ale když se podíval na jeho oči, pochopil Koba, proč měl pytel zůstat tam, kde byl.
Kdyby byl méně oddaným služebníkem svého Boha, snad by to nevadilo, nechal by pracovat obušek, možná kdyby se mu povedla obzvlášť vydařená rána, nelitoval by námahy a sehnul by se pro některý z vyražených zubů, aby jej mohl zařadit do sbírky, ale Koba Slunečního Boha skutečně miloval a ctil. A vzhledem k tomu, co si přečetl při pohledu do chlapcových očí, zbývalo jediné řešení. Krátké řešení.
Pravidla vyžadovala, aby strážní do cel nenosili nože, ale přesto Koba jeden skrýval za pasem. Nikdy předtím ho nepotřeboval, ale v tu chvíli věděl, že ho tam nosil pro ten okamžik, kdy ho vytáhl a několika rychlými řezy zbavil vězně pout.
“Uteč,” řekl. Vytažené z hlubin paměti, vyslovené dlouho nepoužívaným jazykem zapomenutého národa, znělo to slovo těžkopádně.
Chlapec zamrkal. Nedůvěřivě si mnul odřená zápěstí a zíral na svého žalářníka. Koba odvrátil pohled a udělal krok vzad. Stěna cely byla z hrubě opracovaného kamene, odřela mu záda.
Vězeň udělal jeden váhavý krok, pak další a protáhl se kolem Koby z cely ven. Opatrně, tiše našlapoval, když procházel chodbou a teprve, když za poslední celou minul Kobovu pryčnu, rozběhl se. Když odezněl poslední odraz jeho kroků, Koba se pomalu posadil na jeho místo a čekal na osud.