3. kapitola

Doktor znechuceně zavrtěl hlavou. Takhle ostudně se nechat omráčit. Ještěže ho nikdo neviděl. Pak se mu to vrátilo. Jeho rádoby tajemná otazníková inkarnace se mu zapletla pod nohy. A žalářník. Doktor polkl a podíval se, kde přistála jeho loď. Skutečně se mu ten temně rudý flek nezdál.

„No jo,“ Doktor vážně pokýval hlavou s hlubokou empatií, kterou by každý pozorovatel snadno zaměnil za nadutost. „Takový už bývá život.“

Vstal ze země, znovu si urovnal svůj krásný mnohobarevný kabát. Pak se zamračil. Jeho krásný patchworkový kabát se odřel! Doktor si povzdechl. To měl z toho, že odpovídal na nouzový signál. Možná přiletěl o trochu později, než měl; možná dokonce později, než bylo potřeba. Mohli ale být vděční aspoň za to, že se vůbec objevil. Koneckonců, i bez něj to pro tuhle zapadlou planetu dopadlo dobře. Takže to nemohla být žádná skutečná nouze.

S dalším, tentokrát velmi teatrálním povzdechem přeleštil kočičí odznak. Až pak si uvědomil, že druhá modrá stěna zmizela. Otazník a jeho Tardis byli pryč. Alespoň jedna dobrá zpráva.

„Tak co, má drahá“ zabručel Doktor tak něžně, že by to odstrašilo i nejmocnější z jeho nepřátel. „Udělal ti něco ten zlý Doktor?“

Zvenku nebylo na Tardis ani památky po jakémkoliv problému. Doktor opatrně otevřel dveře a nahlédl dovnitř.

„Ha,“ prohlásil se zadostiučiněním, když viděl, že všechno bylo v pořádku. „K tobě se jen tak nikdo nedostane.“

Doktor přestal marnit čas a posunul několik páček a zmáčknul několik tlačítek. Se sípavým zvukem Tardis zmizela z cely. Na zemi cely zůstala nepravidelná, převážně červená placka, ze které čouhaly polámané světlé kosti.

Doktor si zamnul ruce a zamyslel se. Po téhle neuctivé kapitole si zasloužil nějaký odpočinek. Že by se zase jednou podíval do Oka Orionu? I jeho další inkarnace to považovali za jednu z nejkrásnějších planet ve vesmíru, ale jenom on byl dostatečně na výši, aby to skutečně ocenil.

Zadal příslušné souřadnice a Tardis se najednou zatřásla tak, že to Doktora málem smetlo z nohou. Doktor hbitě přiskočil k centrální konzoli a zkontroloval několik obrazovek a mechanických počítadel. Pak několikrát konzoli oběhl. Vyzkoušel několik přepínačů. Nic nepomohlo. Jeho loď se řítila časovým vírem zcela nekontrolovatelně. Pamatoval si, že když byl jinými já, stávalo se to poměrně často -- ale aby se to stalo přímo jemu?

„Ty!“ zahřměl na otazníka, který si teď nejspíš někde užíval. Mezitím on se musel vypořádat s tím, co otazníkova Tardis té jeho provedla. Kdyby jenom věděl co.

Najednou se rozezněl klášterní zvon. To nikdy neznačilo nic dobrého. Doktor přestal pobíhat a zamyslel se. Než ale k něčemu dospěl, loď s sebou trhla tak, že tentokrát přistál na zadku. Nepochybně tím ještě přidal k odřeninám na kabátu.

Doktor se nenamáhal zvedat. Tohle vyžadovalo jeho excelentní úsudek, který pracoval v každé pozici. Bylo to skoro, jako by na něco narazil. To se ale v časovém víru prostě nedalo. Teoreticky nedalo. Prakticky, no, možná by se dala najít situace, kdy to bylo možné. Ale ne teď a tady. Tím si byl v podstatě jistý -- a on se nikdy nepletl.

To ale nic neřešilo. Hlavou mu probíhaly nejrůznější nápady, co všechno se mohlo z otazníkovy Tardis přenést. Postupně vyřazoval jeden za druhým, až nezbyl žádný. Když tohle mentální cvičení třikrát zopakoval, musel uznat, že ani jeho mysl nedokázala pracovat bez informací. Ztěžka se zvedl a, tentokrát pomalu, začal obcházet centrální konzoli. Většina měření si protiřečila a ten zbytek ukazoval data, která prostě musela být špatná. Nezbývalo mu než se co nejdříve zmaterializovat. Někde v mezigalaktickém prostoru, kde bude mít klid na diagnostiku.

Doktor pohladil konzoli a zašeptal: „To zvládneš, holka.“

Pak se jal mačkat tlačítka a Tardis mdle zachrčela.