5. kapitola

„Yaz, Ryane?“ Doktor se zastavila na prahu Tardis. Oba stáli přesně tam, kde je opustila.

„Ano, Doktoro?“ řekla Yaz.

„Ano, Doktoro?“ řekl Ryan.

„Ále, nic,“ odvětila Doktor. Když jim Time Lord nic neřekl, skutečně nic nedělali. „Kde je Bryan?“

„Ve spíži,“ odpověděl Ryan. „Že prý jsi mu rozmázla sendvič, tak vyrazil na lov.“

Alespoň náznak iniciativy.

„Vy dva můžete, ehm,“ Doktor zaváhala. Co vlastně dělali sami? „Můžete se jít bavit. Potřebuju zkouknout Tardis.“

„A zvenku,“ zajímala se Yaz, „je všechno v pořádku?“
Doktor znovu zaváhala, ale teď nebyl čas na vysvětlování fyziologie Time Lordů.

„Jo, všechno tip ťop. Musím ji zkontrolovat zevnitř.“

„Aha,“ odvětila Yaz zvláštním tónem. „Ryane, jdeme.“

Doktor sledovala, jak se vydali do hlubin lodi, a přemýšlela, co asi tak mohla mít Yaz na mysli. Jako by ji snad chtěli dát prostor, aby byla sama. Pak zavrtěla hlavou -- lidé dokážou být zvláštní.

Doktor láskyplně pohladila několik panelů na centrální konzoli Tardis: „Tak co, holka, copak ti je, že se mnou nemluvíš.“

Tardis smutně zavrzala v odpověď. Za normálních okolností by Doktor věděla zcela přesně, co ta holka myslela. Teď si nebyla jistá. Od té srážky se svým mladým protějškem, se Tardis vyjadřovala poněkud ambivalentně. Doktor si povzdechla a přešla do vedlejší místnosti, kde byla hlavní diagnostika.

„Neboj, všechno bude v pořádku,“ Doktor zašeptala a pohladila stěnu.

Pak se pustila do práce. Spustila sérii programů a jala se přemýšlet. Permutací bylo nespočet. Možná stálo za to povolat nějakou pomoc. Ptolemaeus by ocenil tenhle problém -- jó, starý Claudius by jí připomněl, že má použít nejjednodušší hypotézu. Problém: tři (minimálně) Doktorovy inkarnace se ve stejnou dobu měly dostavit na stejnou planetu; minimálně dvě Doktorovy Tardis se zachovaly nepřátelsky. Nejjednodušší řešení rozhodně poukazovalo na to, že to nebyla náhoda. Což jí bylo zcela k ničemu. Jó, starý Claudius byl občas až příliš zjevný.

„Lepší než Will,“ zamumlala, když si vzpomněla, jak Doktor jednou skončil ve františkánském klášteře. Chudák bratr Will se tehdy břitvou říznul do krku, když ho Doktor vyrušil při holení. Od té doby ho každý s tou břitvou spojoval.

Takže něco nebo někdo na Cerilii chtělo přilákat více než jednoho Doktora.

„Nebo,“ řekla Doktor nahlas a pak se zamračila. Nebyl tu nikdo, kdo by obdivoval její znalosti, deduktivní schopnosti a nestačil jejím nevysloveným myšlenkám. „Nebo něco nebo někdo uvnitř Tardis se opravdu moc chtělo dostat na Cerilii.“

To by ale asi Claudius neslyšel rád -- znamenalo by to, že několik Tardis bylo infiltrováno nezávisle. Na druhou stranu, všechny Tardis mohly být nakaženy na stejném místě -- Doktor navštívila mnoho prostoročasových bodů v různých svých inkarnacích.

Množství možných řešení se zase začalo rozšiřovat. Doktor se podívala na výsledky diagnostiky. Přesně jak čekala -- něco bylo v Tardis. Něco neidentifikovatelného. Občas by přece jen ocenila jasnější odpověď.

Doktor se vrátila do řídící místnosti právě včas, aby slyšela nezaměnitelný zvuk přistávající Tardis. Podívala se na prostoročasový telegraf. Žádná zpráva. Doktor se zamračila. Možná jejímu nadutému já přece jen nefungoval.

Vyšla před Tardis, zavřela za sebou dveře a čekala, až se druhá Tardis zcela zmaterializuje. Něco ale nebylo v pořádku. Tohle nebyla jeho Tardis. Podobala se sice policejní budce, ale od onoho betonového originálu se lišila jinak, než Tardis toho barevného Doktora-kašpara.

Tardis přistála a ještě než se otevřely dveře, Doktor věděla, co jí čeká.

Z mladé, oprýskané Tardis se vynořil nejmladší postarší Doktor opírající se o vycházkovou hůl. Možná už jí paměť nesloužila jako kdysi, ale Doktor si nemohla vzpomenout, proč se vlastně tehdy vydával za eduardovského gentlemana. V té době Doktor rozhodně Zemi neobdivoval. Jen se sebezapřením dovolil Susan studovat na té Coalhillské škole. Doktor se ponořila do vzpomínek. Rychle zamrkala, aby se zbavila precipitace z očí. Vydala se k Doktorovi.

„Ah, mladá paní,“ Doktor jí oslovil. „Mám drobné navigační potíže. Mohla byste mi říct, kde jsem? A jak se dostanu na Cerilii?“

Doktor otevřela pusu, aby se představila. Pak jí zavřela, když jí došlo, co řekl. Další její inkarnace chtěla na Cerilii. A další její inkarnace měla problémy s Tardis -- tenhle starý mladík se s tou svou sice ještě pořádně nezžil, ale znala se dost dobře. Doktor jasně slyšela, co odmítal říct - Tardis byla temperamentnější než obvykle.

Doktor s povzdechem zavřel a zamknul dveře své lodi. Bylo až neuvěřitelné, jak dlouho tomuhle přestárlému mladíkovi všechno trvalo. Když se otočil, konečně si všiml druhé policejní budky. Zamračil se a na chvíli ztuhl.

Pak se usmál, „Mladá paní, zavolejte mi Doktora.“

„Měnit společníky za mladé modely, tss,“ zašeptal Doktor, ale dost nahlas, aby to Doktor zaslechla.

„Já jsem Doktor,“ odpověděla unaveně Doktor. Tohoto už dneska zažila trochu moc.

Doktor si jí prohlédl od paty k hlavě a pak zpátky.

„Hmm?“ ačkoliv tomu bylo těžké uvěřit, dokázal Doktor do této jediné slabiky vložit více pohrdání a nadutosti než její patchworkové já.

„Ta dnešní mládež,“ zamumlal, „ani jazyk to neovládá. Takhle prznit ten docela pěkný český jazyk.“

Pak zvýšil hlas: „Možná jste doktorka, ale já jsem Doktor. Originál. Ten jediný pravý Doktor.“

Jak to Doktor říkal, vztyčil se do své maximální, nepříliš monumentální výšky. Doktor si dobře pamatovala, jak hrdý byl na svůj titul. Tenhle mladík ještě nevěděl, co všechno ho čeká.

„Aha,“ Doktor se jí najednou zadíval přes rameno, „tady jsem.“

Doktor se otočila. Ze dveří její Tardis se právě vypotácel Graham, sendvič v jedné ruce, lahev kečupu ve druhé. Doktor prošel kolem ní, jako by ani neexistovala.

„Je mi potěšením potkat své starší já,“ oslovil Doktor Grahama a napřáhl k němu ruku.

Graham se podíval na nabízenou ruku, pak přizvednul láhev a sendvič.

„Promiň, kamaráde, mám plné ruce,“ Graham odmítl potřást Doktorovi rukou. „Doktoro, jak starý je tenhle kečup? Chutná nějak divně.“

Doktor svěsila hlavu. Proč jí to Graham dělal zrovna před ním?

„Já nejsem Doktor,“ vysvětlil Graham, když uviděl zmatený pohled toho starého maskulinisty. „To ona.“

Doktor se zamračil: „Co komu udělám, že ze mě bude ženská?“

Pak se podíval z Doktory na Grahama: „A proč já mládnu, zatímco moji společníci stárnou?“

„Doktore, to teď není důležité,“ Doktor odvětila poněkud škrobeně. „Poslouchej, taky jsem dostala zprávu, ať přiletím na Cerilii. A podobnou zprávu dostali minimálně ještě dvě z našich inkarnací.“

Narozdíl od té patchworkové verze, Doktor věděla, jak mluvit se svým mladistvým já. Popsala setkání se svou mladší inkarnací; její příběh s otazníkovou inkarnací; své vlastní problémy s Tardis. Klíčem bylo zůstat u suchých dat. Žádné spekulace, ale tvrdá data bez emocí -- její mladé já se považovalo za solidního vědce. A ještě mu nějakou dobu potrvá, než pochopí, jak moc se i vědec občas musí spolehnout na své instinkty.

„To je nanejvýš zajímavé, mladá dámo,“ Doktor řekl, jakmile skončila. Tak mladý a tak povýšenecký -- skoro jako lidský puberťák. Doktor potlačila povzdechnutí.

Vtom zaskřípaly nenaolejované dveře mladé Tardis.

„Dědo, co zase děláme na skládce na Zemi,“ Susan oslovila svého Doktora. „To ti nestačila ta v Totter's lane? Už zase se chceš usadit a něco studovat?“

„Mé dítě,“ Doktor se na ní otočil ublíženě, „dobře víš, že moje loď má své limity. Nechtěl...“

Susan mu ale skočila do řeči: „Promiň dědo, nevěděla jsem, že se bavíš se sebou.“

Pak se usmála na jeho společníka: „Tohle tělo ti vážně sekne, dědo. Teda babi.“

Doktor se na Susan zamračil a počastoval ji: „Co to je za jazyk? Seká se dříví.“

Doktor se usmála. Dobře věděla, že Doktor se na Susan nezlobil, ale cítil se trapně, že jemu musela být Doktor představena.

„Moc ráda tě vidím, Susan,“ Doktor se usmála na mladou slečnu oblečenou v nejnovější pozemské módě šedesátých let dvacátého století. „Myslím, že teď bych ti s nějakými věcmi mohla pomoci.“

Susan se poťouchle ušklíbla nad zjevně zmateným Doktorem.

„Mé dítě, jestli...,“ začal Doktor, ale znovu ho někdo přerušil.

„Barbaro,“ ozval se vzrušený hlas, který Doktor dlouho neslyšela. „podívej se kolem sebe. Co všechno se za padesát let od naší doby změní. Vidíš tohle? Za padesát let tu pořád budou auta. Doktore, mají pořád stejné motory? Co...“

Barbara se usmála na svého učitelského kolegu, který nikdy neztratil nic ze svého nadšení pro fyziku. Chvíli se opírala ve dveřích Tardis a nechala Iana obdivovat veškerý ten šrot. Pak udělala pár kroků, aby stála po boku Susan.

„Iane,“ napomenula ho jemně, „máme tu společnost.“

Ian se zatvářil pohoršeně: „Omlouvám se. To jenom ta představa -- byli jsme na jiných planetách, v daleké minulosti, v daleké budoucnosti. Ale objevit takhle blízko našeho času je fascinující.“

Pak převzal svou oblíbenou roli vůdce: „Já jsem Ian, tohle je Barbara. Susan a Doktora už zjevně znáte.“

„Já vím,“ řekla Doktor měkce. Po takové době zase vidět své první přátele ze Země bylo příjemné. Jen kdyby to bylo za jiných okolností. Doktor si povolila pár vteřin na vzpomínky. Tehdy byla stejným, i když mladším Doktorem, ale Ian s Barbarou se nenechali jen tak vodit za ruku. Tehdy bylo pro Doktora cestování vesmírem skoro stejně nové, jako teď pro ní zkoumání světa z ženského úhlu pohledu. Tihle dva, Susan a pár dalších lidí a mimozemšťanů Doktorovi ukázali, čím by měl být. A ona se tím stále řídí o více než tisíc let později.

Ale měla by být opatrná -- ti dva nikdy nevěděli o regeneraci. Stejně jako její nynější společníci. Teď nebyl čas je mást. Nejlepší by bylo nechat lidi, ať se zabaví, zatímco ona s Doktorem a Susan všechno proberou.

Jako na zavolanou vylezl z její Tardis Ryan s Yaz. Graham, jak si všimla, už dojedl svůj sendvič -- pokud nevytáhne z kapsy další.

Ryan si prohlédl Doktora a Susan s jejich společníky a pak se zamračil: „Doufám, že zase nejsme u nějakých rasistů.“

„To od vás nebylo pěkné, mladý muži,“ odpověděl mu Ian.

„Myslím, že si poradí sami,“ Doktor mrkla na Susan.

Susan kývla v odpověď.

„Pojď dědo,“ vzala Doktora za paži a odmanévrovala ho k jeho Tardis.

Pro jednou byl Doktor na stejně vlně, takže se na Susan jen lehce zamračil, ale nechal se odvést. Doktor je následovala.

„Hej,“ zastavila ji najednou Yaz. „Kam jdeš? Co máme dělat?“

Doktor odolala protočení očí: „Jste všichni lidi. Já nevím -- nějak se zabavte. Ukažte těm dvěma facebook. Určitě budou patřičně v šoku.“

Než se Yaz zmohla na odpověď, zmizela Doktor v Tardis a zavřely se za ní dveře.