5. část

Před očima se mi dělaly mžitky. Snad to bylo ztrátou krve, ale chvílemi jsem viděl tu “moji” zátočinu a chvílemi zase betonovou chodbu s blonďákem. Nevím z čeho se mi dělalo šoufl víc. Nemůžu říct, že jsem ho tu čekal. Naposledy jsme se setkali asi před sedmdesáti lety a dodnes mě praští v kostech při pomyšlení, co by se stalo, kdybych tehdy neměl po ruce bednu plnou granátů. Jeho přítomnost rozhodně pokazila moje plány týkající se bezprostřední budoucnosti.
“Jdi do prdele, kreténe,” procedil jsem mezi zuby.
“Pro tebe jsem baron von Fürstheim, Přikovaný.”
Pomalým krokem ke mě došel a strčil do mě špičkou nablýskané polobotky. Zkusil jsem se zvednout ale tělo plné olova vypovědělo poslušnost. Vida moji bezmoc, blonďák si do mě s gustem kopl. Zvláštní, nikdy bych ho netipoval na někoho, kdo si rád kopne. Asi ty granáty těžce nesl.
“Půjdeme, tvůj bratr čeká. Mister Nestor se nemůže dočkat tvojí přítomnosti.”
A kurva. To, že ten skopčák pracuje pro některého z bratrů, vím dávno. Ale Nestor? Pomalu mi začalo docházet do jaké louže jsem se to namočil.