9. kapitola

Na obrazovce se znovu objevila realita časového víru. Koba seděl s rukama několik milimetrů nad klávesnicí. Ve své softwarové pevnosti měl prozatím skoro úplnou kontrolu nad Tardis, ale pořád nevěděl, kam se vydat nejdřív.

O zlomek vteřiny později si zamnul ruce a jeho virtuální tělo získalo novou sadu prstů. Zavřel oči, teatrálně pozvedl dlaně a zatřásl všemi dvaceti prsty, než jimi udeřil o klávesnici. Nezáleželo na tom, kam se vydá - co se stalo, stalo se a stane se. Osud Kobu zanese, kde ho bude zapotřebí.

Koba se pohodlně opřel, zapletl si ruce za hlavou a sledoval hypnotickou světelnou show časového víru. Najednou se jeho pevnost skoro neznatelně zachvěla a zvuk skřípání kovu o kov přimělo Kobu odtrhnout oči od obrazovky. Koba si povzdechl a podrbal se prodlouženým prstem pod nosem. S tou ženskou musí něco udělat.

Odlomil konec jednoho prstu a pohodil ho za sebe. Prst se ve vzduchu zastavil a vyrostla z něj miniaturní, částečně průhledná kopie Koby. Ihned se začala procházet po místnosti a Koba okrajově vnímal, jak ta malinká část jeho vědomí staví softwarové pasti a opravuje drobná poškození v hradbách jeho pevnosti.

Konečně se lodí rozeznělo známé sípání. Koba se netrpělivě předklonil a omylem prostrčil hlavu skrz monitor. Znechuceně se zhmotnil ve vzduchu uprostřed místnosti a obklopil se kulovou obrazovkou. Mávl rukou, ale místo obrazovky začal rotovat on sám. Nejdřív před sebou viděl stromy, pak skálu, na které rostly, poté kamennou schodovitou stěnu, kam vedla prašná silnice s nákladním autem. Přistáli v kamenném lomu na jakési Zemi. V paměti Tardis bylo skoro více informací o téhle planetě než o Doktorově vlastním domově. Koba si odfrknul - tohle byl ještě větší zapadákov než jeho Cerilia. Jak podle měření Tardis, tak podle strojů v lomu, byly v primitivní době. Jedna polovina místních obyvatel si asi pořád myslela, že jsou sami ve vesmíru, zatímco druhá polovina, že mimozemšťané nemají na práci nic lepšího, než je unášet a potají studovat jejich fyziologii. Primitivové.

Jak se točil dál, mohl si zblízka prohlédnout kamenitou zemi, na které se Tardis zhmotnila. Byla zhruba stejně nezajímavá jako jakákoli jiná kamenitá země. Pomalu se protočil k druhému obzoru. Pod nohama měl blankytně modrou oblohu prosluněnou žlutým světlem průměrné hvězdy. Před ním se prostírala zelená louka s pár stromy a v dáli viděl skupinu domů nahloučených kolem silnice.

Koba znovu mávl rukou. Teď se skutečně začala točit obrazovka. Sám se ale točit nepřestal. Zmateně zamával oběma rukama a všechno se točilo rychleji a rychleji. Kobovi se zatočila hlava. Zamrkal a kulová plocha se Zemí zmizela. Nicméně rychle rotující šedé stěny jeho virtuální pevnosti Kobovu žaludku příliš nepomohly. Najednou ucítil bolest. Narazil do stěny tak, rychle, že proletěl zadkem napřed a přistál v už příliš známé bezperspektivní mnohobarevné smršti geometrických obrazců.

Než se vzpamatoval, celá jeho krásná pevnost se proměnil v tenkou vrstvu prachu. A uprostřed stála ta zpropadená ženská. Zlomyslně se usmívala a, když viděla, že má jeho pozornost, rozetřela nohou poloprůhlednou červenou skvrnu, ze které trčely jakési bílé úlomky. Vypadalo to podezřele povědomě. Pak to Kobovi došlo - ta ženská rozšlápla jeho malé já, které si Koba vychoval z prstu. Koba věděl, že tenhle osud už jednou prožil. Vztekle se zvednul, ale hlava se mu zatočila tak moc, že se svezl zpátky na podlahu.

„Ha, mám tě,“ zazněl najednou ze všech stran mužský hlas.

Najednou Kobu něco zmáčklo a jeho virtuální tělo se smrsklo do tvaru a velikosti malého míče. Ta ženská se k němu s jekotem vrhla a, než se na cokoliv zmohl, vrazila do něj hlavou. Koba ztratil na zlomek vteřiny vědomí.

Když se probral, cítil se divně. Něco nebylo v pořádku s jeho tělem. Ucítil závan větru, který prošel přímo skrz něj. Žádné tělo totiž neměl. Instinktivně zamrkal, ale nic se nestalo. Ještě něco nebylo v pořádku. Kolem sebe cítil chladný vzduch a tlak slunečního svitu. Vnímal kameny a trávu, které byly poblíž, a stromy a oblohu, které byly daleko.

Koba už nebyl v Tardis. Vznášel se vedle té proklaté modré budky a před ním stál ten mnobarevný kašpar a mířil na něj sonickou sondou.

„A teď koukej zmizet, hmm.“

Koba byl připraven mu odseknout, ale nevydal ani hlásku. Čímkoliv teď byl, nemohl mluvit.

„Tak bude to? Tyhle mraky energie nemají vůbec žádnou slušnost! Zpátky do Tardis tě nepustím a na téhle planetě nenajdeš nic, co bys mohl obývat. Koukej se spakovat někam jinam!“

Koba chtěl vzteky řvát, ale nemohl. I když možná nebyl tak bezmocný. Místo modré oblohy teď viděl rudě a slyšel hlasité praskání podobné elektřině. Cítil se plný energie, která jenom čekala na pokyn. Nevěděl, co mu mohl udělat, ale vrhnul se k Doktorovi. Než ale jeho nehmotné tělo Doktora obklopilo, Koba ucítil bolest, jako by ho něco spálilo.

„Co jsem ti...,“ začal Doktor hlasem, který vyplašil ptáky z korun větví blízkých i vzdálených stromů.

Najednou se znovu ozvalo známé sípání. Ten kašpar se podíval za Kobu, kde Koba nějakým způsobem věděl, že se materializovala druhá modrá budka.

„Říkal,“ dokončil tiše.

Koba cítil, jak se otevřely dveře a ven vyšla holka v bomberu pokrytém odznaky.

„Profesore,“ řekla zhnuseným hlasem. „To už jsme zase na Zemi?“

„Ace, říkal jsem ti, že sledujeme podezřelé časové... Ah.“

Narozdíl od té holky, si malý mužík s deštníkem ve tvaru otazníku ihned všiml toho kašpara.

„Zdravím,“ mužík pozvedl slamák na pozdrav. „Vypadá to, že jsem tu časovou anomálii našel.“

„Už zase?!?“ zahřměl barevný kašpar.