9. část - Čekání

Obrázek uživatele Aveva
Povídka: 
Kapitola: 

Je povinností božího syna poznat všechna zákoutí Chrámu. A Syn je poznal. Viděl přísně tajené svatyně i všechny sklady obilí. Prošel každými dveřmi a vyhlédl z každého okna. Některá místa se mu však do paměti vryla méně než jiná. Patřil k nim i Dům Posledních. Nad zemí byl zaměnitelný s kterýmkoli méně významným domem, pod zemí byl temný, stísněný a nepřívětivý.
Malý dvůr, kam je provázející novic zavedl a odkud se vzápětí spěšně vytratil, se ztrácel ve stínu vysokých stěn. Čekali. Postavy míhající se v oknech o ně nejevily zájem. Náhodné pohledy se na nich nezdržely. V Synovi rostl neklid.
Pod dohledem prázdných oken a zavřených dveří se čekající skupina semkla blíž k sobě. Mlčeli. Starý muž, kterého Syn cestou sem podepíral, ho stále křečovitě držel za paži. Když se v jedné ze stěn otevřela dvířka, bylo to jako vykoupení.
Usměvavý muž s holou hlavou jim přátelsky pokynul. Přišel až k nim a jednoho po druhém si je prohlížel. Syn ovládl pud, který mu velel odtáhnout se od zvědavého příchozího co nejdál.
“Tak rád vás tu vidím,” jásal příchozí. Nejistě vztáhl ruku a lehce se několika čekajících dotkl.
“Jste skuteční,” zašeptal sám k sobě, “budiž Bohu dík a chvála.”
Zvedl pohled k nebesům a zbožně se pokruhoval.
“Budiž Bohu dík a chvála,” zopakoval a podíval se přitom Synovi přímo do očí. Zápal v jeho pohledu Syna děsil.
“Budiž Bohu dík,” zopakoval muž potřetí, odvrátil od nich tvář naplněnou blažeností a pomalým důstojným krokem prošel kolem nich k bráně. Syn od něj nedokázal odtrhnout pohled a tak nezaznamenal, odkud přišel muž, který promluvil vzápětí.
“Starý Pellepéz nastoupil cestu oběti, nesměl však odejít dřív, než budou počty služebníků doplněny.” Muž, který mluvil, měl stejně holou hlavu jako ten, který právě opustil Dům. Ruce měl složené na hrudi a čekající skupinu si prohlížel s přezíravým pohledem.
“Jestliže se stanete jedněmi z nás, on už se nevrátí.” Velebným gestem ukázal k bráně za odchozím. “Dostane se mu nesmírné pocty - poslouží Bohu měrou nejvyšší.”
Čekající skupinou prošlo zbožné mumlání. Mnozí se uctivě kruhovali.
Starý muž vedle Syna toužebně vydechl: “Šťastlivec.”
Syn zaťal zuby. Ostatní mysleli na budoucí oběť s úctou a trochou žárlivosti, vždyť ne každému je dovoleno zemřít pro větší slávu Boha. Syn myslel na budoucí oběť s odporem, vždyť se ten muž dobrovolně chystal podstoupit to, před čím Syn ve strachu utekl.

Komentáře

Obrázek uživatele Rya

Čím dál tím lepší. Tenhle kousek mi připomněl Mycelium, tím vztahem k obětování. A na to, že je to vlastně takové klidné, je míra děsivosti a mrazení v zádech dost pozoruhodná.

Obrázek uživatele Aveva

Jo, myslím, že Sluneční Bůh by si s Akkütlixem rozuměl :o)
A děkuju, akorát si asi v dubnu budu muset zase dát pozitivní challenge, páč mi ta chrámové deprese začíná lézt na mozek a potřebovala bych to něčím vyrovnat ;o)

Obrázek uživatele Danae

Moc si tenhle příběh užívám a už se těším na další kapitolu!
Obrázek uživatele Aveva

Ó, děkuji :o)
-A A +A