Desátá
Cal se pomalu probouzí z dlouhého spánku. Ještě cítí ospalou tíhu v rukou, nohy dva kameny. Chladivý gel na víčkách a letmý dotyk štíhlých prstů.
„Neotvírej oči,“ ženský hlas je tichý a konejšivý, „ještě nemůžeš. Regenerace nějaký čas potrvá.“
Reka, uvědomí si polobděle. Jedna z těch, které mu Carter představil potom, co dorazili do útočiště. Ještě je tu Evona a Yarra a pár chlapů, jejichž jména zapomněl.
Prsty se vzdálí a něžný hlas se připojí k chóru vzrušených hlasů. Doléhá k němu zdáli, zkresleně.
„Byl tam.“
„Ukáže nám cestu.“
„Vezme nás tam.“
„Splní naše sny.“
Možná, pomyslí si Cal. A možná taky ne. Protože z některých snů se snadno mohou stát noční můry.
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
Tak přece došli, to je hezký.
Tak přece došli, to je hezký. Ale asi by nebylo moudrý uklidnit se předčasně
Někam sice došli, no ale
Někam sice došli, no ale evidentně; zde příběh nekončí.
přestávám trochu stíhat
přestávám trochu stíhat komentovat - ale moc dobrý!
Krása. Jen nevím, jestli
Krása. Jen nevím, jestli tihle mají dobré nápady.
Vypadá to nadějně, ale tuším
Vypadá to nadějně, ale tuším nějaký háček.